Historie řádu
Zánik řádu - diplomatická předehra
Templáři
se chystali k návratu do Evropy. Křížové výpravy skončily naprostým
fiaskem, avšak nejmocnější řád křesťanského světa vyšel z války,
kterou vedl nepřetržitě téměř dvě století, bez citelnější újmy.
Naopak, v Evropě, poseté opatstvími a nedobytnými hrady, které byly
postaveny pod dohledem nepřekonatelných templářských architektů, se před
řádem otevíraly nedozírné možnosti a perspektivy.
Doba
se ale změnila. Nejen řeholní sliby, ale i konečné cíle řádu doznaly
podstatných změn. Zcela jinak byly teď vykládány dokonce prapůvodní
symboly templářů, které měly, tak říkajíc, označovat samotné základy
řádu. Ve dvou postavách na koni už nebyl spatřován rytíř a poutník, ale
otcové-zakladatelé Payens a Saint-Omer, kteří se prý museli dělit o jediného
koně. Pokladna byla k prasknutí přeplněna zlatem a drahokamy ukořistěnými
na Východě.
Byl
proto nejvyšší čas opět připomenout chudobu. Po celém světě bylo tehdy
známo úsloví „Pije jako templář", zatímco řádoví kaplani přičinlivě
kázali o zdrženlivosti a skromnosti, o tom, jak žít v souladu s příkazy
sv. Augustina.
Spolu
s posledními poutníky přišla z Palestiny děsivá zvěst, že v templářských
svatyních je obraz Krista na kříži častován hrubými kopanci.
Taková
tedy byla obecná situace roku 1306, kdy se řád, v jehož čele stál
de
Molay, vrátil do vlasti. S rozvinutým, vlajícím černobílým praporem s
obrazem kříže a heslem „Ne sobě, ne sobě, ale pro tvé jméno!"
(Bauceat), doprovázeni davy pážat, zbrojnošů a čeledi, vystupovali na břeh
slávou ověnčení paladýnové, aby se rozešli, jak jim bylo určeno.
Když
řád opustil Jeruzalém, dal se se znásobenou energií do upevňování svých
pozic v západních i východních provinciích. Své komendy měl všude, na
Kypru, v Tripoli i Antiochii, v Kastilii i v Leonu, v Portugalsku i Aragonsku,
ve Francii (včetně Flander) i v Nizozemsku, vedle toho však také v Anglii a
Irsku, v Německu, Itálii i na Sicílii a samozřejmě i v Čechách a na
Moravě.
Templáři
disponovali ve své době neslýchaným ročním důchodem 112 miliónů franků,
a mohli tedy bez obav vyčkávat, až jim zralé jablko padne samo do klína. Nešlo
tu vlastně ani tak o jablko, jako spíše o biblický granátový plod, ve kterém
jedni spatřovali nadlidskou moudrost, jiní zase neomezenou moc nad celým světem.
Už tehdy se korunované hlavy skláněly před Beanséanem.
![]()
|
![]() |
Uplyne
několik málo měsíců a honosný templ se jim stane posledním žalářem. Říká
se, že budoucí mučedníci příliš neobezřetně odhalili dychtivým zrakům
nevděčného monarchy nesmírná bohatství řádu - to však jejich budoucí
osud sotva předurčilo. Papežové i králové byli totiž o obsahu templářských
klenotnic dobře informováni už dávno, o klidný spánek je však připravovala
rostoucí moc řádu.
Filip
IV. měl na paměti výstrahu, kterou dali angličtí templáři Jindřichu III.
„Budeš králem jen potud, pokud budeš spravedlivý!" Tato slova jej
poprvé donutila k důkladnému zamyšlení. Stejně jako ostatní korunované
hlavy, ani on nemohl připustit jakékoli zasahování do odvěkého práva králů
beztrestně se dopouštět nespravedlivostí.
Stručně
řečeno, srážka mezi královskou mocí, jež vykročila po cestě
absolutismu, a dosud mocným řádem, byla naprosto nevyhnutelná. Důvod k zahájení
války nebylo třeba hledat. Příčina byla nabíledni - pokladnice řádu.
Málokterý
z vladařů choval srdečné city k lidem, jejichž bezzásadovost a vyzývavá
pýcha byly pověstné. Ne náhodou Richard Lví srdce před svou smrtí prohlásil:
„Lakotu odkazuji cisterciáckým mnichům, přepych řádu žebravých bratří
a hrdost templářům."
Templáři
nejen vzbudili rozhořčení celého křesťanského světa svým pošetilým
soupeřením s
johanity, ale nejednou také uzavřeli spojenectví s jinověrci,
vedli války s Antiochií a Kyprem, svrhli z trůnu vládce Jeruzalémského království
založeného křižáky a zpustošili Řecko a Trácii. Pokud jde o Francii
samu, tady byl seznam jejich prohřešků zatížen pobuřujícím odmítnutím
podílet se na vykoupení Ludvíka Svatého z egyptského zajetí a, což bylo
zcela neodpustitelné, podporou Aragonského království proti francouzskému
Anjou.
Filip IV.,
který zoufale sháněl finanční prostředky, sám templářům dlužil
půl miliónu liber. Stal
se dokonce
penězokazcem, když dal razit znehodnocené mince. Dokonale vyždímal vlastní i cizí kupecký stav,
konfiskoval
také majetek židů a donutil je vystěhovat se ze země. Vezmeme-li
přitom ještě v úvahu rozvrat celé země „vítěznými" válkami s Vlámy
a Angličany, bude nám jasné, proč ho tak vzrušovaly
zprávy o prohřešcích paladýnů proti matce církvi. Koneckonců byl to on sám,
kdo nechal šířit pomluvy, v nichž byl řád viněn z bezbožnosti, kacířství
a satanského hříchu.
A
tu se v nejvhodnější chvíli naskytli dva renegáti, z nichž jeden kdysi
zastával vysoký úřad. Poté, co se mu podařilo uprchnout z vězení, k němuž
byl odsouzen velmistrem za četné přestupky, stal se prvním z hanobitelů svých
bývalých bratří.
Historie
albigenských se tu zopakovala do posledních detailů.
Vývoj událostí nahrával králi. Obzvláštní radostí ho naplňoval
skutečnost, že skončily dlouhodobé a obtížné rozepře s papežem Bonifácem
VIII.
|
![]() |
Papež
odpověděl na hozenou rukavici přesně jak mu napověděli. Radou mu však
posloužil jeho zapřisáhlý nepřítel. Biskupem v Poitiers jmenoval Bonifác
člověka sice bezmezně oddaného, nade vši pochybnost čestného, avšak ne příliš
chytrého. Když tento Bernard Sanissetti obdržel biskupskou berlu a prsten s
ametystem, nenapadlo jej nic lepšího, než hodit rukavici francouzskému králi.
Už při prvním veřejném kázání vyhlásil svou naprostou nezávislost na
světské moci a nedbaje pravidel dvorských mravů, odmítl odjet do Paříže.
„Poitiers není Francie!" prohlásil před královským úředníkem.
„A Filip nemá moc od boha. Je to učiněný ďábel a ďábelská je i jeho
tvář. Kdo Filipovi slouží, ten budiž proklet až do skonání věků!"
Úředník vyslechl jeho slova naplněn hlubokými rozpaky a bez meškání
vyslal do Paříže rychlého posla s podrobným hlášením. Filip se doslova
otřásal smíchy. A třebaže vše probíhalo podle plánu, pocítil král k
prostoduchému biskupovi, který byl pouhou figurkou ve hře mocných tohoto světa,
smrtelnou nenávist.
Francouzský
král se však na rozdíl od papeže dokázal ovládat. Filip nedal nic najevo a
urážku jako by spolkl, zatímco Bonifác, povzbuzen zdánlivým úspěchem, učinil
na cestě do propasti další krok. K údivu celé Evropy jej nejvyšší
pontifik jmenoval svým legátem u královského dvora v Paříži. Bernard
Sanissetti se tak rázem stal diplomatem a nejvážnějším kandidátem na získání
rudého kardinálského klobouku. Filip Sličný se i tentokrát čehokoli zdržel,
ačkoli mohl nenáviděného klerika z metropole bez váhání vypudit. Mířil
však mnohem výše a tak nechal biskupa prozatím na pokoji. Samozřejmě jen
na čas, neboť odpouštět nedovedl a ani nechtěl. Papež a jeho věrný služebník
zatím triumfovali. Když ze šachovnice odstranil dvě královy figury, usoudil
Bonifác, že nastal čas dát Filipovi šach, a přesunul tedy pěšáka o pole
dál. Hned při první audienci vyslanců Sanissetti zpupným, ba výhružným tónem
žádal, aby byl neprodleně osvobozen buřičský hrabě flanderský. To byl už
otevřený útok na politické zájmy Francie.
Bezvýznamný biskup tu
zjevně překročil rámec odvěkých sporů mezi světskou a duchovní mocí.
Postavil se naroveň vládnoucím osobám a dopustil se tak urážky krále a
projevil zřetelnou neúctu k francouzskému dvoru. To Filipovi definitivně
uvolnilo ruce. Stala se však podivná věc. Teď, když konečně mohl dát svému
hněvu průchod, žádný necítil. Byl to jen opojný pocit lovce, který
zahnal zvěř do nastražené pasti. Leč pravidla lovu žádala, aby se královský
hněv projevil. A Filip mu popustil uzdu. Ba v zájmu svých dalších plánů předvedl
všem doslova záchvat zuřivosti. Papežský legát byl z královského paláce
potupně vyhnán a Nogaret pohotově sepsal zvláštní protokol, v němž
Bernarda Sanissettiho obvinil z urážky krále, zrady, lichvy a z řady dalších
zločinů. Z právního hlediska byl dokument sepsán bez jediné vady a nejlepší
znalci práva z celé Evropy se tak mohli jen obdivovat umění svých
francouzských kolegů, kteří dokázali dokonce i neexistenci důkazů lichvářství
obrátit proti obžalovanému a právně spornou zradu proměnit v očividný
fakt.
![]() |
|
Papežovy
ambice vzbudily rozruch v celém křesťanském světě. Tím, že zmíněná
bula zbavovala francouzské panovníky všech privilegií, která jim byla formálně
přiznána listinami předešlých pontifiků, neútočila jen na korunu, ale především
na zájmy šlechty a měšťanstva. Francie a Itálie se postavily na Filipovu
stranu jako jeden muž. Papež Bonifác VIII. svou životní při prohrál a finále
jeho zoufalého zápasu s francouzským králem tím bylo předem jasné.
Král
vypravil Guillauma Nogareta do Itálie s posledními zlaťáky z vypleněné královské
pokladny a sám se uchýlil s věrným poradcem Pierrem Flottem do ústraní.
Hledal už vhodného kandidáta pro římskokatolickou stolici. Šachová partie
měla záhy skončit vítězstvím.
Nogaret
zatím za pomoci Bonifácova úhlavního nepřítele, římského patricia
Sciarry Colonnyho, dostihl papeže v Anagni a zajal ho. Tři dny jej drželi v
jeho vlastním domě, týrali ho hladem a žízní a nedopřáli mu spánek.
Colonnymu však tyto praktiky zřejmě nestačily a často se uchyloval k násilí.
Třetí den upadl papež do pološíleného stavu. Jeho dny byly sečteny.
|
![]() |