Působení inkvizice
Dokonalí - Albigenští
Languedocké
hrabství sahalo od Aquitánie po Provence. Jeho pánové, toulouská hrabata,
byli natolik mocní, že se jim přezdívalo „králové jihu". Jestliže
však na severu dosud vládl katolicismus, pak na panstvích toulouských hrabat
se stále více šířila nebezpečná hereze, pronikající do Francie ze vzdálené
Asie.
Albi
– Toulouse
– Foix
– Carcassonne
- tak se množil
počet těch, kteří byli později nazváni katary (z řeckého katharos = čistý),
či albigenci, neboť poprvé o sobě dali vědět právě v Albi. „Není
jeden, ale dva bohové, kteří soupeří o vládu nad světem — bůh dobra a
bůh zla. Nesmrtelná lidská duše se obrací k bohu dobra, ale její pomíjející
schránka tíhne k temnému bohu."
Takové
bylo učení katarů. Ve špičatých čepicích chaldejských hvězdopravců a
černých oděvech přepásaných provazem kráčeli prašnými cestami
Languedoku a hlásali svou víru. To byli takzvaní „Dokonalí",
kteří složili tvrdý slib asketismu.
Ostatní
obyvatelé Languedoku však žili běžným, veselým a rušným životem, hřešili
jako každý smrtelník a radovali se ze života, což jim nebránilo v úctě
dodržovat ona nemnohá přikázání, ke kterým je vedli „Dokonalí".
Nejdůležitější
z těchto přikázání zní: „Neproliješ krve". To bylo kacířství!
Kacířství nebezpečné ve všech dobách, jež děsilo mocné tohoto světa
snad ještě více než sama doktrína katarů.
Přitom
však symbol víry a způsob života od sebe nelze oddělovat. Svět existuje věčně,
učili kataři, nemá ani počátku ani konce... Země nemohla být stvořena
bohem, neboť to by znamenalo, že bůh stvořil něco nedokonalého... Kristus
- člověk se nikdy nenarodil, nežil ani na zemi nezemřel, protože evangelický
příběh o Kristu je smyšlenkou katolických kněží.
Křest je bezcenný, protože se provádí u nemluvňat nemajících rozum a
nijak nechrání člověka před budoucími hříchy... Kříž není symbolem víry,
ale mučícím nástrojem.
To
samozřejmě stačilo k pozvednutí křesťanského světa na křížový pochod
proti morové nákaze šířící se z jihu. Zájmy církve se tu cele shodovaly
s tajnými úmysly francouzských králů. Filip II. August a po něm i Ludvík
VIII. si už dávno brousili zuby na bohaté toulouské hrabství, jehož připojení
ke královské doméně by bylo tak příjemné. A tady jim přímo nahrávají
pověsti o tom, že Raimund VI., hrabě z Toulouse, je kacíř, že neuznává
katolické svátosti, odmítá Trojici
boží, peklo i očistec a pozemský život označuje za Satanův výtvor.
Což
může být ještě příhodnější doba? Není právě teď čas svolat
barony a troubit na pochod?
Ten však
se zahájením pochodu otálel a měl pro to důvody. Jeden z nich spočíval
nejspíš ve skutečnosti, že kataři šířili svou věrouku v největší
tajnosti. Vyzvědači nejvyššího pontifika nedokázali uspokojivě zodpovědět
ani nejzákladnější z otázek svého pána. Jaké mají albigenští obřady?
Kde konají své bohoslužby, mají vůbec nějaké? Nic jistého o katarech se
však zjistit nepodařilo.
Dost
možná to způsobila důležitá, nanejvýš lidská zásada katarů:
Tura perjura, secretum prodere noli! (Poniž se a klamej, ale tajemství nevyzrazuj!)
Čím
méně se toho však o novém kacířství vědělo, tím strašnější se zdálo.
„Kataři
jsou ohavní kacíři!" volali z kazatelen katoličtí biskupové. „Ohněm
třeba je spálit, aby ani sémě
nezůstalo."
Papež
Inocenc III. vyslal do Languedoku svého tajného zvěda, španělského mnicha
Dominga de Guzmán, který byl později prohlášen za svatého. Dominik,
zakladatel dodnes existujícího mnišského řádu dominikánů, se pokusil
postavit proti asketismu „Dokonalých"
ještě přísnější asketismus spojený se sebebičováním a umrtvováním těla,
což však vyvolávalo pouze smích.
Pokusil
se tedy přemoci kacířské kazatele silou své výmluvnosti a pochmurnou
hloubkou své víry, ale lidé již spasitelské krvi prolité na Golgotě nevěřili.
Domingo opustil Toulouse naplněn přesvědčením, že strašlivou herezi je
možné zlomit jen silou zbraní. Bylo tedy rozhodnuto. Nedávno zřízenou
svatou inkvizici svěřil papež do péče řádu dominikánů - „psů Páně".
Po zavraždění papežského legáta v roce 1209 vyhlásil papež
Innocenc III. křížovou výpravu
- její účastníky pak osvobodil od hříchu, pozastavil jim placení
pohledávek ... Král Filip II. August vyrazil k hranicím Languedoku v čele svých baronů a
padesátitisícové armády v plné zbroji. Vůdce křižáků Šimon z Montfortu,
jehož rodovým znakem byl stříbrný kříž, nešetřil ani starce, ani děti.
Inocenc
III. umírá a konkláve kardinálů volí nového papeže. Tři králové se
vystřídají na francouzském trůně a v Languedoku zatím planou povstání,
vyvolaná trestnou výpravou.
Pokoření
a ponížení obyvatelé Toulouse, Foix, Albi a Carcassonne se znovu a znovu chápou
zbraní ve jménu nesmrtelných přikázání „Dokonalých".
Dvacet let trvalo hrdlořezům podobným Montfortovi, než se jim podařilo
zkrotit zpustošenou, dýmající zemi. Jen v Béziers zavraždili žoldáci
najednou za
jeden jediný den 20 tisíc lidí.
Ti, kdo se schovali do kostela
(pochopitelně křesťanského) byli v něm upáleni, aby vojáci jejich krví
"neposkvrnili chrám Páně..."
„Svatý
otče, jak odlišit katary od dobrých katolíků?" zeptal se kterýsi žoldnéř
papežského legáta Arnauda de Citeaux. „Zabíjejte všechny! Bůh už své
pozná!" odpověděl legát a jeho slova navždy vešla do dějin.
Béziers
planulo tři dny. Starobylý Carcassonne, pod jehož hradbami vybojovali kataři
svoji poslední bitvu, byl téměř srovnán se zemí. Roku 1243 se stáhli
poslední Dokonalí i s vojáky do svého opevněného chrámu vysoko ve skalách
: legendárního pětiúhelníkového hradu Mont Séguru. Byla to nejen poslední citadela albigenských, ale i jejich
svatyně. Hradby a střílny Montséguru byly orientovány přesně podle světových
stran a umožňovaly vypočítávat dny slunovratu.
Mezi
obránci pevnosti, která se tyčila na vrcholu hory, bylo nejvýše sto vojáků.
Ostatní neměli právo držet zbraň, neboť zbraně byly v očích „Dokonalých"
nositelem zla. Avšak oněch sto ozbrojenců dokázalo celý rok odolávat 10
tisícům křižáků, obléhajících pevnost. Síly však byly příliš
nerovné. Dokonalí, sjednocení kolem svého zestárlého biskupa - poslední mágové,
filozofové, lékaři, hvězdáři a básníci — se chystali k přijetí mučednické
smrti.
Jedné
březnové
noci roku 1244 vyvlekli křižáci na nevelký skalní výstupek katapult a zasypali hrad
těžkými kameny, které lze pod zbořenými zdmi Montséguru spatřit
dodnes... Hrad se vzdal : padla totiž i poslední naděje na záchranu -
naděje na vojska Richarda Tolouského, neboť Richard se usmířil s církví.
Dokonalí tedy nabídli své životy, budou-li životy vojáků ušetřeny. Křižáci
odmítli ...
Čtveřice
„Dokonalých"
však zachránila hlavní katarskou svátost. Spustili se ze strmých nadoblačných
stěn Montséguru a nepozorováni odnesli své tajemné poklady. Ve vyšetřovacím
protokolu, který byl pořízen při výslechu správce pevnosti, je zaznamenáno:
„Uprchlíci se jmenovali Hugo, Emoel, Eccard a Clamen. Byli to čtyři Dokonalí!"
Správce dále na mučidlech vypověděl, že osobně organizoval jejich útěk
s poklady, s kterými odnesli všechna tajemství katarů. Veškeré snahy křižáků
uprchlíky dostihnout byly marné.
210
- 215 katarů,
kteří poslední boj přežili, upáleno. Zbylým
obráncům Montséguru bylo slíbeno zachování života, pokud se zřeknou kacířství
a uznají církevní svátosti, trojici boží a papeže jako náměstka sv.
Petra. Ti, kteří odmítli, byli bez odkladu oběšeni, ostatní však pokorně
poklekli a své víry se zřekli. Tehdy jeden z přítomných mnichů poručil přivést
psa, kterého měli albigenští na důkaz pevnosti svého odhodlání zřeknout
se kacířské víry zabít. Ani jediný ze zkoušených však neposkvrnil svou
duši hříchem a neprolil krev nevinného zvířete. Poté byli všichni do
jednoho pověšeni. Starý biskup Bertrand stál připoután u sloupu obložený
chvojím a poleny a jeho bílé vlasy tiše čeřil mírný jarní větřík.
Naposledy se před očima starce mihly tvrdé, zmučené tváře „dokonalých",
lesem kopí a halaparten se zaleskly přílby a kříže trestného křižáckého
vojska. Pak už se vše rozplynulo v dusivém dýmu planoucí hranice.
V Languedoku
na Poli
mučedníků stojí dnes strohý bílý obelisk.