Působení inkvizice
Inkvizice
V roce 1183 zřídil
papežský úřad zvláštní vyšetřovatelskou instituci pro potírání kacířství
- inkvizici. Za papeže
Inocence III. doznala tato církevní
instituce organizačně velkého rozmachu, zejména když pak byl založen řád
dominikánů.
Inkviziční proces, jenž přetrval v různých
státech až do buržoazních revolucí 17.-19. století, používala církev
zejména v protireformačních taženích stále častěji. Měl rysy příznačné
pro dogmatickou moc: proces zahajoval soudní církevní orgán ze svého
popudu, obvykle na udání, soudce byl zároveň vyšetřovatelem i žalobcem,
řízení bylo tajné, obrana nepřípustná, obviněný bez jakýchkoliv práv.
Velkou váhu měly formální důkazy, rozvinuté v celý systém. Rozhodujícím
bylo doznání obviněného, vynucované zpravidla krutým mučením. Z hlediska
středověkého práva církevního byla podstatná jedna maličkost -
odvolal-li obviněný svou původní výpověď, třeba vynucenou na mučidlech,
podepsal si tím ortel smrti. Ostatně rozsudků smrti byla při inkvizičních
soudech většina. Církev však licoměrně odsuzovala k smrti bez prolití
krve, k smrti tzv. očistné, k smrti upálením. Když se pak od konce 13.
století rozmohly tzv. čarodějnické soudy, hořely hranice po celém křesťanském
světě.
Půda
pro inkviziční proces s templáři byla připravena celým 13. stoletím.
Albigenští | Inkvizice |