Historie řádu

Zánik řádu - zúčtování 

Když nastal čas konečného účtování, dal Filip papeži jasně najevo, že měl na mysli pomoc při uvěznění Jakuba de Molay. Původně se chtěl Filip dostat k pokladnici řádu pokojnou cestou, legálně. Usiloval o to, aby se stal čestným členem řádu. Když byl odmítnut, navrhoval sloučení templářů s johanity, přičemž sjednocený řád by řídil jeho syn. V jednání s papežem Molay odmítl Filipovy záměry. A tak ani tento plán nevyšel.  

Na přání Klimenta V. tedy velmistr řádu opustil Kypr a odebral se do Paříže na údajnou poradu o nových válečných akcích ve Svaté zemi. Spolu s ním přibylo do města 60 rytířů, kteří s sebou vezli 150 tisíc zlatých florénů a značné množství stříbra. Už jen tyto poklady templu by stačily na pokrytí neodkladných dluhů království. 

Svého času vyzval Filip Sličný Jakuba de Molay, aby se stal kmotrem jeho dcery a projevil mu patřičnou úctu; nyní, když nečekaně zemřela králova snacha, byl de Molay pověřen nést pohřební roucho. Avšak už následující den po smutečních obřadech byl velmistr s celým svým doprovodem zadržen ozbrojenou stráží. Současně byl uvězněn i místodržitel řádu Hugues de Pairaud. Pečlivě připravené spiknutí se rozjelo na plné obrátky. Filip dal rozeslat všem baillům v provinciích tajný příkaz k zatčení templářů na základě předběžného vyšetřování inkvizičního soudu.

14. září 1307 – král Filip rozeslal zapečetěná poselství všem úředníkům a správcům provincií, aby pozatýkali všechny templáře a zabavili jejich majetek. Celý měsíc však příkaz není splněn. Úředníci pod průhlednými záminkami pořádají soupis templářského majetku. Poté jsou templáři pozatýkáni, nekladou žádný odpor. 

Seznamme se s prvními řádky tohoto stylově svérázného dokumentu: 

„...Událost přetruchlivá, odsouzení a opovržení hodná, na niž jen pomyslet je hrozné, pokus o jejíž pochopení budí hrůzu; jev nade vše podlý a všeliké odsouzení zasluhující; akt nízký, podlost děsivá a vpravdě nelidská, ba samy hranice lidského překročivší, s níž jsme byli obeznámeni díky sdělením nejvýše důvěryhodných osob, vyvolala v nás nesmírné podivení a přiměla nás, bychom se nelíčeným rozhořčením otřásli..."

Snůška kleteb a nadávek doprovázená melodramatickými výlevy a ani jediný konkrétní argument! Přibližně týmž emocionálním zápalem se vyznačoval celý soudní proces. Není snad třeba dodávat, že policejní síly splnily rozkaz s důslednou přesností a že osudný den zastihl rytíře zcela nepřipravené. Téhož dne byl také konfiskován veškerý majetek řádu. Zatčení byli neprodleně podrobeni výslechům provázeným mučením. Těm, kteří fyzické útrapy nevydrželi a byli ochotni doznat se před soudem, bylo přislíbeno odpuštění. Statečnějším hrozilo upálení.

Vedením vyšetřování pověřil král nejdůvěryhodnější osoby: svého osobního zpovědníka, inkvizitora Viléma Imberta a kancléře Nogareta. Ostatní vyšetřovatele si už pařížský inkvizitor Imbert vybral podle vlastního uvážení.

Vyšetřovatelé se u výslechů řídili předem připraveným seznamem otázek. Tento způsob vedení soudního procesu odpovídal tak byzantsko-římskému pojetí, zdejším zákonům a zvyklostem však zcela odporoval. Další průběh vyšetřování počet zjevných i skrytých nespravedlivostí jen zvýšil. Král byl jasně spolčen jak s těmi, kdo v rudých talárech soudců vynášeli rozsudky, tak s těmi, kdo v bílých prokurátorských pláštích požadovali pro chrámové rytíře trest smrti. 

Obhájci byli vystaveni otevřenému nátlaku jak ze strany světské, tak i církevní moci. Nebylo ostatně ani třeba, aby vladař své soudce pobízel, protože všichni do jednoho byli zapřísáhlými nepřáteli řádu. O rozsudku tak bylo rozhodnuto předem a nic už nemohlo ovlivnit královskou rukou určený průběh šetření. 

Vězeňské kobky a mučidla konaly své strašlivé dílo. Jeden po druhém doznávali se rytíři ke smrtelným hříchům. Vyšetřování zdaleka ještě nebylo u konce, když dal netrpělivý Filip Sličný pokyn k popravám. V roce 1310 podstoupilo strašlivou smrt na hranici před klášterem sv. Antonína nedaleko Paříže čtyřiapadesát rytířů, kteří se opovážili odvolat svá vynucená přiznání. Jeden z mučedníků vmetl svým katanům do tváře slova, jež navždy vstoupila do dějin: 

„Což jsem to byl já, kdo se při vašem výslechu přiznal?! Což já jsem obtížil svou duši nestvůrným a nesmyslným výplodem vaší fantazie? Ne, pánové! To mučení se táže a bolest odpovídá!"

Z rozhodnutí místních církevních úřadů v Remeši, Pont de l'Arku a Carcassonnu bylo upáleno ještě několik desítek „zatvrzelých".

V dubnu 1310 550 templářů požádalo o slyšení, neboť jejich přiznání byla vynucena na mučidlech. 

Zvěsti o nespravedlivých, děsivých procesech vyvolaly nespokojenost lidu. Král byl nucen udělit souhlas k tomu, aby zajatci, přivezení do Paříže ze všech koutů Francie, použili zákonnou obhajobu generálního prokurátora řádu Petra z Bologne. Byla to však jen pouhá formalita, dočasně vynucený ústupek. Všechny pokusy generálního prokurátora o obhajobu obžalovaných templářů byly soudem zmařeny. 

Na králův nátlak svolal papež, který od roku 1309 nedobrovolně přebýval v Avignonu, v říjnu 1311 do Vienne XV. všeobecný koncil. Z králů se však koncilu zúčastnil jen Filip Sličný, zatímco ostatní vládcové se nechali zastoupit svými vyslanci. Francouzský král tu utrpěl potupnou porážku. Koncil odmítl uvrhnout zesnulého papeže Bonifáce do klatby a pro zrušení řádu hlasovali pouze 4 ze 140 kardinálů. Marně král i papež preláty přesvědčovali, aby templáře v nepřítomnosti bez vyslyšení jejich komturů odsoudili. Kardinálové neústupně trvali na nezaujatém přešetření celé záležitosti. 

Po šesti měsících neplodných pří se v doprovodu úctyhodného počtu ozbrojenců na koncilu objevil král a žádal papeže o jeho jednoznačné rozhodnutí. Papež, naoko dělající drahoty, 2. května 1312 podepsal bulu, jíž byl řád chrámových rytířů zrušen a pohádkové jmění templářů připadlo církvi. 

Král byl na pokraji šílenství. K čemu vlastně podnikal všechny ty složité kroky a učinil ze sebe před celou křesťanskou Evropou věrolomného netvora? Snad ne proto, aby se stal svědkem obřadného předání movitých i nemovitých statků do cizích rukou?

Filip však přece jen uposlechl Nogaretovy rady a svou hrdost potlačil. Vyslovil dokonce formální souhlas s tím, aby se dědicem chrámových rytířů stal řád johanitů, avšak už během doby, nutné k vyřízení příslušných právních formalit, podařilo se Pierru Flottovi zatížit majetky templářů dluhy tak značnými, že johanité na nečekané dědictví málem doplatili. Veškeré zlato, všechna léna i majoráty tak nakonec přece jen spadly do klína francouzskému králi.

Velmistr Jakub de Molay byl stále ještě vězněn ve věži templu. Aby nevznikl zbytečný rozruch, spokojil se Filip s jeho odsouzením k doživotnímu žaláři. Při veřejném vyhlášení rozsudku však zatvrzelý templář, oděný do roucha kajícího se hříšníka, odvolal všechna svá doznání vynucená na mučidlech a vyslovil protest proti nezákonně vedenému procesu. Král se rozzuřil a vydal neprodleně velmistra řádu i osmdesátiletého normandského preceptora Godefroy de Charneye katu. 

Hned následující den, 18. března 1314, byl Jakub de Molay před chrámem Notre Dame odsouzen na doživotí. Molay prohlásil sebe i své bratry za nevinné. Jako křivopřísežník byl při západu slunce upálen. Těsně před svou statečnou smrtí povolal zrůdného krále, proradného papeže i ctižádostivého křivopřísežníka Nogareta na boží soud.  „Papeži Klimente, rytíři Guillaume de Nogarete, králi Filipe... Neuplyne ani rok a povolám vás na boží soud, aby vás stihl spravedlivý trest. Kletba! Kletba na váš rod až do třináctého kolena!..."  (Maurice Druon) (Obr. upálení J. de Molay)

Uplynulo pouhých čtyřicet dní od okamžiku, kdy vyhasly poslední jiskry autodafé, a všemi opuštěný a zapomenutý papež Kliment, trýzněný rozbolavělým svědomím, zemřel na kožní tuberkulózu. Lékař, který k němu spěchal, se utopil. Brzy ho následoval i vnuk upáleného katara Guillaume de Nogaret – kdosi mu připravil otrávenou svíci. Strašlivá kletba starého templáře se počínala naplňovat. Mohl snad tehdy král Francie tušit, že i jeho životní pouť skončí potupnou smrtí na honu, v témže osudném roce 1314? 

Za smrtí papeže i krále je možné vidět buď náhodu, nebo politické intriky. Při otrávení Nogareta šlo zřejmě o opožděnou pomstu tajemného templáře. 

De Molayovo proroctví, jež povzbudilo otevřené i skryté nepřátele Filipa i Klimenta, zanechalo nesmazatelnou stopu v paměti mnoha generací. Zbylí templáři, potomci upálených druhů, i ti, kteří založili nové templářství, jež nemělo s chrámovým řádem nic společného, vytvořili společným úsilím legendu, která žije dodnes.