Historie řádu
Zánik řádu - zúčtování
Když
nastal čas konečného účtování, dal Filip papeži
jasně najevo, že měl na mysli pomoc při uvěznění
Jakuba
de Molay. Původně se chtěl Filip
dostat k pokladnici řádu pokojnou cestou, legálně. Usiloval o to, aby se
stal čestným členem řádu. Když byl odmítnut, navrhoval sloučení templářů
s
johanity, přičemž sjednocený řád by řídil
jeho syn. V jednání s papežem Molay odmítl Filipovy záměry. A tak ani
tento plán nevyšel.
Na přání Klimenta V. tedy velmistr řádu opustil Kypr a
odebral se do Paříže na údajnou poradu o nových válečných akcích ve
Svaté zemi. Spolu s ním přibylo do města 60 rytířů, kteří s sebou vezli
150 tisíc zlatých florénů a značné množství stříbra. Už jen tyto
poklady templu by stačily na pokrytí neodkladných dluhů království.
|
![]() |
14.
září 1307 – král Filip rozeslal zapečetěná poselství všem úředníkům
a správcům provincií, aby pozatýkali všechny templáře a zabavili jejich
majetek. Celý měsíc však příkaz není splněn. Úředníci pod průhlednými
záminkami pořádají soupis templářského majetku. Poté jsou templáři
pozatýkáni, nekladou žádný odpor.
Seznamme
se s prvními řádky tohoto stylově svérázného dokumentu:
„...Událost přetruchlivá, odsouzení a opovržení hodná, na niž jen pomyslet je hrozné, pokus o jejíž pochopení budí hrůzu; jev nade vše podlý a všeliké odsouzení zasluhující; akt nízký, podlost děsivá a vpravdě nelidská, ba samy hranice lidského překročivší, s níž jsme byli obeznámeni díky sdělením nejvýše důvěryhodných osob, vyvolala v nás nesmírné podivení a přiměla nás, bychom se nelíčeným rozhořčením otřásli..."
Snůška
kleteb a nadávek doprovázená melodramatickými výlevy a ani jediný konkrétní
argument! Přibližně týmž emocionálním zápalem se vyznačoval celý soudní
proces. Není snad třeba dodávat, že policejní síly splnily rozkaz s důslednou
přesností a že osudný den zastihl rytíře zcela nepřipravené. Téhož dne
byl také konfiskován veškerý majetek řádu. Zatčení byli neprodleně
podrobeni výslechům provázeným mučením. Těm, kteří fyzické útrapy
nevydrželi a byli ochotni doznat se před soudem, bylo přislíbeno odpuštění.
Statečnějším hrozilo upálení.
Vedením
vyšetřování pověřil král nejdůvěryhodnější osoby: svého osobního
zpovědníka, inkvizitora Viléma Imberta a kancléře Nogareta. Ostatní vyšetřovatele
si už pařížský inkvizitor Imbert vybral podle vlastního uvážení.
Vyšetřovatelé
se u výslechů řídili předem připraveným seznamem otázek. Tento způsob
vedení soudního procesu odpovídal tak byzantsko-římskému pojetí, zdejším
zákonům a zvyklostem však zcela odporoval. Další průběh vyšetřování
počet zjevných i skrytých nespravedlivostí jen zvýšil. Král byl jasně
spolčen jak s těmi, kdo v rudých talárech soudců vynášeli rozsudky, tak s
těmi, kdo v bílých prokurátorských pláštích požadovali pro chrámové
rytíře trest smrti.
Obhájci
byli vystaveni otevřenému nátlaku jak ze strany světské, tak i církevní
moci. Nebylo ostatně ani třeba, aby vladař své soudce pobízel, protože všichni
do jednoho byli zapřísáhlými nepřáteli řádu. O rozsudku tak bylo
rozhodnuto předem a nic už nemohlo ovlivnit královskou rukou určený průběh
šetření.
Vězeňské
kobky a mučidla konaly své strašlivé dílo. Jeden po druhém doznávali se
rytíři ke smrtelným hříchům. Vyšetřování zdaleka ještě nebylo u
konce, když dal netrpělivý Filip Sličný pokyn k popravám. V roce 1310
podstoupilo strašlivou smrt na hranici před klášterem sv. Antonína nedaleko
Paříže čtyřiapadesát rytířů, kteří se opovážili odvolat svá
vynucená přiznání. Jeden z mučedníků vmetl svým katanům do tváře
slova, jež navždy vstoupila do dějin:
„Což jsem to byl já, kdo se při vašem výslechu přiznal?! Což já jsem obtížil svou duši nestvůrným a nesmyslným výplodem vaší fantazie? Ne, pánové! To mučení se táže a bolest odpovídá!"
Z rozhodnutí
místních církevních úřadů v Remeši, Pont de l'Arku a Carcassonnu bylo upáleno
ještě několik desítek „zatvrzelých".
V
dubnu 1310 550 templářů požádalo o slyšení, neboť jejich přiznání
byla vynucena na mučidlech.
Zvěsti o
nespravedlivých, děsivých procesech vyvolaly nespokojenost lidu. Král byl
nucen udělit souhlas k tomu, aby zajatci, přivezení do Paříže ze všech
koutů Francie, použili zákonnou obhajobu generálního prokurátora řádu
Petra z Bologne. Byla to však jen pouhá formalita, dočasně vynucený ústupek.
Všechny pokusy generálního prokurátora o obhajobu obžalovaných templářů
byly soudem zmařeny.
Na králův
nátlak svolal papež, který od roku 1309 nedobrovolně přebýval v Avignonu,
v říjnu 1311 do
Vienne XV. všeobecný koncil. Z králů se však koncilu zúčastnil
jen Filip Sličný, zatímco ostatní vládcové se nechali zastoupit svými
vyslanci. Francouzský král tu utrpěl potupnou porážku. Koncil odmítl
uvrhnout zesnulého papeže Bonifáce do klatby a pro zrušení řádu hlasovali
pouze 4 ze 140 kardinálů. Marně král i papež preláty přesvědčovali, aby
templáře v nepřítomnosti bez vyslyšení jejich komturů odsoudili. Kardinálové
neústupně trvali na nezaujatém přešetření celé záležitosti.
Po šesti měsících
neplodných pří se v doprovodu úctyhodného počtu ozbrojenců na koncilu
objevil král a žádal papeže o jeho jednoznačné rozhodnutí. Papež, naoko
dělající drahoty, 2. května 1312 podepsal bulu, jíž byl řád chrámových
rytířů zrušen a pohádkové jmění templářů připadlo církvi.
Král byl
na pokraji šílenství. K čemu vlastně podnikal všechny ty složité kroky a
učinil ze sebe před celou křesťanskou Evropou věrolomného netvora? Snad ne
proto, aby se stal svědkem obřadného předání movitých i nemovitých statků
do cizích rukou?
Filip však
přece jen uposlechl Nogaretovy rady a svou hrdost potlačil. Vyslovil dokonce
formální souhlas s tím, aby se dědicem chrámových rytířů stal řád
johanitů, avšak už během doby, nutné k vyřízení příslušných právních
formalit, podařilo se Pierru Flottovi zatížit
majetky templářů dluhy tak značnými, že johanité na nečekané dědictví
málem doplatili. Veškeré zlato, všechna léna i majoráty tak nakonec přece
jen spadly do klína francouzskému králi.
Velmistr
Jakub de Molay byl stále ještě vězněn ve věži templu. Aby nevznikl zbytečný
rozruch, spokojil se Filip s jeho odsouzením k doživotnímu žaláři. Při veřejném
vyhlášení rozsudku však zatvrzelý templář, oděný do roucha kajícího
se hříšníka, odvolal všechna svá doznání vynucená na mučidlech a
vyslovil protest proti nezákonně vedenému procesu. Král se rozzuřil a vydal
neprodleně velmistra řádu i osmdesátiletého normandského preceptora
Godefroy de Charneye katu.
„Papeži Klimente, rytíři Guillaume de Nogarete, králi Filipe... Neuplyne ani rok a povolám vás na boží soud, aby vás stihl spravedlivý trest. Kletba! Kletba na váš rod až do třináctého kolena!..." (Maurice Druon) (Obr. upálení J. de Molay) |
![]() |
Uplynulo
pouhých čtyřicet dní od okamžiku, kdy vyhasly poslední jiskry autodafé, a
všemi opuštěný a zapomenutý papež Kliment, trýzněný rozbolavělým svědomím,
zemřel na kožní tuberkulózu. Lékař, který k němu spěchal, se utopil. Brzy ho následoval i vnuk upáleného katara Guillaume de
Nogaret – kdosi mu připravil otrávenou svíci. Strašlivá kletba starého
templáře se počínala naplňovat. Mohl snad tehdy král Francie tušit, že i
jeho životní pouť skončí potupnou smrtí na honu, v témže osudném roce
1314?
Za smrtí
papeže i krále je možné vidět buď náhodu, nebo politické intriky. Při
otrávení Nogareta šlo zřejmě o opožděnou pomstu tajemného templáře.
De Molayovo
proroctví, jež povzbudilo otevřené i skryté nepřátele Filipa i Klimenta,
zanechalo nesmazatelnou stopu v paměti mnoha generací. Zbylí templáři,
potomci upálených druhů, i ti, kteří založili nové templářství, jež
nemělo s chrámovým řádem nic společného, vytvořili společným úsilím
legendu, která žije dodnes.