Historie řádu
Zánik řádu - provinění
Templáři,
stejně jako svého času albigenští a další oběti inkvizice, byli viněni
z bezbožnosti, z hanobení křesťanských svatyní, ze sodomie a z řady dalších
zvrhlostí, kterých jsou schopni pouze lidé s narušenou psychikou. Tradiční
soubor obvinění však obsahoval i taková, která jitřila a dosud jitří představy
chorobné fantazie.
Pokusme
se do této podivné směsice zjevných lží a pověrečného zatemnění nahlédnout.
V
závěrečných protokolech, založených na výpovědích převora z
Montfauconu, které byly prokazatelně plné pomluv, jsou uvedeny následující
smrtelné hříchy: neuznávají Krista, Pannu Marii a všechny svaté; hanobí
kříž; v temné jeskyni se klanějí modle Bafometa v lidské kůži, kterého
pokládají za svého boha, potírají ho tukem novorozeňat svedených dívek;
klaní se též samotnému ďáblu v podobě kočky; spalují těla zesnulých
druhů a jejich popel přidávají do potravy mladších bratří; líbají se
navzájem na všech „osm otvorů", pěstují sodomii atd.
Postačí
důkladněji zalistovat v Kladivu na čarodějnice sepsaném inkvizitory J.
Sprengerem a H. Institorisem, či podrobněji se seznámit s pomluvami z pozdějších
dob, které jsou navzdory svému chorobnému základu překvapivě živoucí,
abychom nabyli pevného přesvědčení o nevině templářů. Byli dětmi své
doby, lidmi z masa a kostí, o nic méně hříšnými a stejně bohabojnými
jako jejich soudcové. A přesto zvrhlosti, z kterých byli nařčeni a jež
budou o sto let později připisovány Gillesovi de Rais, smutně proslulému
Modrovousovi, nás vedou k zamyšlení.
Připadá
zcela pravděpodobné, že křižáci své padlé spalovali. Nelze v tom vidět
ani tak vliv nejrůznějších kacířských sekt, s nimiž řád přišel ve
Svaté zemi do styku, jako spíš nezbytnost, danou válečnými a klimatickými
podmínkami. Což johanité nespalovali nemocniční prádlo a obvazy v den svého
svatého? V této činnosti je třeba vidět obřad, který se zrodil z potřeb
základní hygieny, nikoli buřičskou výzvu křesťanské tradici. A skutečně,
„v ohni se obnovuje příroda".
Pokud
jde o popel, obdobné zvyklosti lze pozorovat u lámaistů, kteří věří ve
zvláštní moc popela vtělenců buddhů a bódhisatvů, svých duchovních učitelů.
Vždyť i křesťané se ve všech dobách klaní zázračným ostatkům,
a mimo jiné i popelu svatých mučedníků, jen ho snad nepřidávali do
potravy.
Jestliže
chrámoví rytíři převzali od manichejských, katarů a různých byzantských
starověrců, kterým poskytli útočiště Arabové, představu metempsychózy
(stěhování duší, převtělování), věčného koloběhu, mohli plně přijmout
i „svátost popela".
Věčná
idea, štafeta tradic, ohnivý cyklus.
Vraťme
se nyní k Bafometovi. S tímto jménem jsme se dosud nesetkali ani ve
spisech církevních otců, ani v černokněžnických knihách, ba dokonce ani
v kabalistických tabulkách. Na prubířském kameni si tříbili svůj důvtip
nejučenější muži minulosti i současnosti, avšak záhada nepřestala být
záhadou. Dokonce ani nejoriginálnější z výkladů, vycházející z řeckých
základů, podle něhož „bafometios" značí „křest
moudrosti", si nemůže činit nárok na absolutní hodnověrnost. Našly
se i pokusy vyložit záhadné slovo z templáři nenáviděného slova „papež"
a z neméně nepopulárního slova „Maguineth", avšak tady šlo už
o zcela umělé konstrukce.
Francouzský
historik Quency chápe modlu chrámových rytířů jako dvouhlavé ztělesnění
zla a dopouští se tak zjevného anachronismu. Papež se stal nepřítelem
templářů příliš pozdě na to, aby mohl být objektem rituální hry, a na
Klementovy předchůdce si řád rozhodně neměl důvod stěžovat. A to už
lze zcela pominout to, že i sama podoba záhadného idolu se různí a různý
bývá i počet jeho hlav (od jedné do tří).
V
nejstarších pramenech je Bafomet představován jako stařec s dlouhým
bílým vousem. Přesně taková figurína mimochodem zdobí štít starobylého
kostela Saint Merry. Vůbec je třeba říci, že přímé setkání s
památkami templářské architektury nám o svérázné templářské symbolice
vypoví víc, než všechna, často sporná, písemná svědectví. Spojitost
mezi templářskou symbolikou a kulturní tradicí gnostiků a albigenských je
téměř jasná. Právě proto nebude bez zajímavosti, uvedeme-li si některé
argumenty autorů, kteří se pokusili částečně zrekonstruovat filozofický
význam a smysl „templářské hereze", jádro její rebelantské pýchy.
„Chrám
je honosnější, obsáhlejší a pochopitelnější pojem než kostel," napsal
ve svém díle zásadního významu Tajné společnosti všech dob a všech zemí
Charles William Heckethorn. „Chrám je nad kostelem; zatímco kostel má
vyznačeno datum svého založení i místo, kde se nachází, chrám existoval
vždy. Kostely se hroutí, chrám přetrvává jako symbol příbuzenství mezi
náboženstvími a věčností jejich ducha."
Zakládající
otcové řádu se sotva zaměstnávali takovými myšlenkami, navíc je třeba připomenout,
že sám název řádu vznikl zcela náhodně. Teprve na samém vrcholu moci se
mohli templářští bohoslovci zamyslet nad zásadami dokonalejšího, univerzálního
náboženství. Dvě století strávená na Východě neminula beze stop. Už
pouhé porovnání křesťanské obřadnosti s místními náboženstvími
muselo vést k „odhalení" všem monoteistickým systémům společných
svátostí dávného kultu slunce.
Od
heretických věrouk je však k satanistickému kultu přece jen ještě daleko.
Jakub de Molay a jeho stateční druhové, kteří odmítli poslední zpověď,
sotva usilovali o svržení křesťanství. V chrámu spatřovali dům svatého
ducha a v kostele nepřestávali vidět dům Krista. Jako ochránci božího
hrobu zachovávali věrnost původním slibům, třebaže v hloubi duše mohli
tajně dávat přednost tvůrci světa — duchu. Ne náhodou dávali, podobně
jako albigenští, před velikonocemi přednost „bílé neděli" - svátku
„nejsvětější Trojice". Vše, co dnes víme o svátostech iniciace, svědčí
o tom, že v tajném učení templářů převažoval duch. Stejně jako albigenští,
pokládali se za následníky mystických ideálů raného rytířství, hledajícího
svůj nedostižný grál.
Přikloníme-li
se k tomuto názoru, nemůžeme se pozastavovat ani nad zdánlivou podivností některých
jejich obřadů. Albigenští se odmítali klanět kříži, protože ho pokládali
za mučící nástroj, za symbol potupy, kterým byl i ve starém Římě. Není
tedy náhodné, že první křesťané kříž neuctívali. Neofyt vstupoval do
jeskyně jako zbloudilá ovečka, jako hříšník, který měl, dříve než
spatří světlo pravdy, přemoci temno nevědomosti. Zříkal se, podobně jako
svatý Petr, třikrát, aby se poté, už s pomocí starších bratří, očistil
a přijal svatého ducha. Celý obřad byl pravděpodobně provázen i odpovídajícími
symbolickými gesty.
Pro
středověk nebyla takováto hra ničím zvlášť mimořádným. Nasvědčují
tomu například Boschovy či Bruegelovy obrazy i fresky na stěnách nejstarších
katedrál. Samotné kostely byly v těch dobách obdobou divadla, na jehož
prknech se rozvíjely odvážné frašky a pro poučení hlupáků rouhačské
parodie na „posvátná tajemství". Tyto komedie, zpočátku chápané
jako patřičné, se již v očích reformátů staly ztělesněním zvrhlé neřesti.
Filip
Sličný, který dal o „černém pátku" (osudová shoda nebo součást
promyšlené taktiky?) příkaz k zatčení všech templářů, nemusel ani v
nejmenším namáhat svou fantazii, aby bezbožníky očernil v očích pověrčivé
Evropy.
I
Imbert a Nogaret, kteří výslechy vedli, se bez dlouhého uvažování chopili
toho, co se samo nabízelo. Scéna z velmistrova výslechu v podání Maurice
Druona je zřejmě velmi blízká skutečnosti.
„Cítil, že má vykloubené kosti, že svaly se mu trhají a jeho tělo již dlouho nevydrží, zaúpěl tedy, že se přiznává, ano, přiznává se k jakémukoli zločinu, ke všem zločinům světa... Ano, templáři se oddávali sodomii; ano, při vstupu do řádu bylo třeba plivnout na krucifix; ano, klaněli se idolu s kočičí hlavou; ano, pěstovali magii a černokněžnictví, uctívali ďábla... ano, chystali spiknutí proti papeži i králi..."
Nebyl
to první a tím méně pak poslední soudní proces v dějinách, který byl
založen na doznáních vynucených na mučidlech.
V
londýnském muzeu jsou dodnes shromážděny mučící nástroje, kleště a háky,
kterými si Eduard II. vynucoval „přiznání" anglických templářů.
Byl k tomu však veden jen okolnostmi svého zamýšleného sňatku se sestrou
francouzského krále. Když tedy dosáhl žádoucích výpovědí, zachoval rytířům
alespoň život.
Aimeri
de Villers, který své vynucené doznání zrušil, před soudem řekl:
„Budu-li nucen zemřít na hranici, nevydržím a ustoupím, neboť se příliš bojím smrti. Přiznal jsem se pod přísahou před vámi a přiznám se před kýmkoli ke všemu, z čeho je řád viněn, i k tomu, že jsem zabil boha, pokud to na mně budou chtít."
Ačkoli
protokoly z výslechů obsahují povinnou klauzuli
„...obžalovaný prohlásil pod přísahou, že vůči němu nebylo použito
ani hrozeb, ani násilí", samy lépe než cokoli jiného svědčí o
nepodloženosti nesmyslných pomluv.
Ryze
politická obvinění, týkající se tajného spiknutí s vybájeným
„babylonským sultánem", nejsou o nic absurdnější
než obvinění v záležitostech církve. Abychom se o tom přesvědčili, stačí
porovnat náhodně vybrané dokumenty z vyšetřování. Například navzdory
tomu, že všem obžalovaným byly položeny stejné otázky, jejich odpovědi
obsahují výrazné rozdíly.
Část
templářů doznává, že při vstupu do řádu se museli zříci Panny Marie,
jiní Krista a další boha vůbec.
Ještě
výraznější rozdíly jsou v odpovědích na spornou otázku Bafometa.
„Mezi
těmi, kdo tvrdili, že ho spatřili, se stěží najdou dva, kteří by ho
popsali naprosto shodně,"
upozorňuje Henry Ch. Lea ve svých Dějinách
inkvizice ve středověku.
„Jednou je to bílá hlava, jindy černá, tu má černé, tu prošedivělé vlasy, náhle se mu zase objeví dlouhý prošedivělý vous. Někteří svědkové viděli jeho šíji i ramena pokrytá zlatem; jeden dokonce tvrdil, že to byl zlý duch, na kterého nebylo možné se dívat bez zachvění, jiný říkal, že jeho oči vypadaly jako drahokamy. Další přísahal, že hlava měla dvě tváře, jiný svědek napočítal tváře tři. Jeden vyslýchaný vypovídal, že postava měla čtyři nohy - dvě vpředu a dvě vzadu, další zase spatřil tříhlavou sochu. Hned je Bafomet bohem stvořitelem, který nutí stromy kvést a rostliny růst, hned přítelem (?) boha, u něhož může orodovat za věřící. Někdy idol věští, občas ho doprovází nebo dokonce střídá zlý duch, který na sebe bere podobu černé nebo šedé kočky či havrana a odpovídá na otázky, které jsou mu kladeny... Obřad končil stejně jako sabat čarodějnic procesím démonů v podobě žen nevýslovné krásy..."
Vskutku,
„mučení se táže a bolest odpovídá".