Řád sv. Jana - "johanité" - "špitálníci"
![]() |
|
Označovali se bílým křížem,
který bratřím odkázal zakladatel řádu, rytíř Gerard. Tak alespoň praví
legenda o útulku pro poutníky jeruzalémského lazaretu, tedy lazaretu sv.
Jana.
O nemocnici, která
poskytovala střechu a klid dvěma tisícům nemocných, se tehdy vyprávělo po
celém Orientu. Navštívil prý ji tajně v přestrojení za žebráka i sám
sultán Saladin, který chtěl tento palác milosrdenství spatřit na
vlastní oči.
Tato idylická podoba neměla
však příliš dlouhého trvání. Hospitalité se záhy vrátili ke svým rytířským
kratochvílím a o choré museli pečovat k tomu účelu najatí řeholní
sluhové. Původní asketický háv vystřídal černý oděv hodný pravé šlechty
a rudý plášť.
Provizor, původní učitel
komunity, se začal nazývat magistrem a po roce 1267 velmistrem.
Řád založený
francouzskými rytíři se přičiněním magistra Raymunda du Puys stal řádem
ekumenickým stejně jako sama církev. Členil se do osmi (univerzální číslo
pro prostorové směry) „jazyků", představujících nejvýznamnější
státy feudální Evropy. Název „špitálníci sv. Jana" stejně jako
rudý plášť s bíle vyšitým osmihranným křížem (symbolizujícím čistotu
a osm rytířských ctností) si však rytíři ponechali. Řádová pečeť
zobrazovala chorého s osmihranným křížem nad hlavou a kahancem u nohou.
„Chudí, to jsou naši jediní páni!" prohlašovali špitálníci.
„Poskytovat pomoc a péči chorým, to je naše jediná starost."
To však řádu, který v
brzké době nabyl ryze vojenského charakteru, nijak nebránilo v krvavých výpadech
proti muslimům a v šarvátkách s jinými křižáky. Za vnější pokorou se
skrývala pýcha.
Členem řádu se mohl stát
pouze rytíř nejvznešenějšího rodu, v nejhorším případě pak knížecí
levoboček. Nově přijatý bratr musel do pokladny řádu složit na tu dobu
nemalou částku dvou tisíc tourských sous.
Na všech územích dobytých při křížových výpravách měli špitálníci
přednostní právo k výstavbě hradů a domů za městskými hradbami. Své bašty
budovali v Antiochii i v Tripoli, na břehu Tiberiadského jezera i na samých
hranicích s Egyptem. Jen Markibský hrad, jehož stavba byla dokončena v roce
1186, mohl poskytnout ochranu tisíci bojovníkům a jeho zásoby potravin měly
vystačit na celých pět let nepřetržitého obléhání. Součástí hradu
byl nejen kostel a obydlí zbrojařských mistrů, ale dokonce celá vesnice s půdou
a ovocnými sady.
Řád nashromáždil nezměrné
bohatství a v celé Evropě neexistovalo vévodství, v němž by nebyly
majetky náležející řádu johanitů. Ve 13. století už ovládali 19 tisíc
rytířských panství a usedlostí.
Dodnes je možné na mapě
Francie objevit celou řadu vesnic a vísek s názvem Saint-Jean. To vše jsou bývalé
komendy. Vše zaniklo, ale název žije. „Jméno - to je znak," praví
moudré latinské přísloví...
V roce 1291, kdy vzala za
své naděje na udržení Svaté země, přesídlili johanité na Kypr, kde také
založili mocný centralizovaný stát. Jejich loďstvo patřilo ve své době k
nejlépe vybaveným. Neuplynulo však ani dvacet let a stát se v důsledku vnitřních
rozporů a svárů rozpadl.
V roce 1309 se špitální či uchýlili na ostrov Rhodos, podle něhož se jim
začalo říkat „Rhodští bratři". Turci, kteří v průběhu 15. a 16.
století opanovali celou oblast Středomoří, zaútočili i na Rhodos, a rytířům,
kteří byli znovu oloupeni o střechu nad hlavou, nezbylo než vyrazit do světa
a hledat nové, jistější útočiště. V roce 1530 se definitivně usadili na
Maltě. Odtud další jejich název, „Maltézští rytíři". Poté, co
bratrstvo obdrželo od císaře Karla V. vedle Malty též ostrovy Gozo a Comino,
přeměnilo se v Maltézský řád sv. Jana z Jeruzaléma. Byl to stejně jako dříve
suverénní rytířský stát, v jehož čele stál velmistr.
K výrazným změnám ovšem
došlo v otázkách cíle a politických ambicí řádu. O Božím
hrobu či péči o trpící a choré už nepadla ani zmínka; rytíři se prohlásili
za předvoj křesťanstva v boji proti Turkům a učinili slib, že budou bránit
Středozemní moře před sultánem a maghribskými korzáry. Je třeba říci,
že se rytíři s nepřítelem potýkali více než obětavě a prokázali přímo
neocenitelné služby jak Karlu V., tak Filipu II.
Skutečného vrcholu své
slávy řád dosáhl, když vítězně odolal čtyřměsíčnímu obléhání
Turků a donutil tak k ústupu jejich početné loďstvo a armádu o síle 40
tisíc mužů. K této události došlo v roce 1565. Rytířům v počtu 9 tisíc
mužů tehdy velel velmistr řádu Jean Parisot de La Vallette, podle něhož
byla později pojmenována metropole tohoto ostrovního státu.
Jak se často stává, největší vzestup byl současně také počátkem
hlubokého pádu. Železná disciplína ochabovala, docházelo k národnostním
rozepřím a rytíři, zvolna propadající hříchu, se začali obohacovat na
úkor domácího obyvatelstva. Ve stavu všeobecného úpadku, korupce a
rozkladu se výrazně projevila totální neschopnost velmistrů podobnou
situaci radikálně řešit. Ztratili reálnou moc, čehož dokázali šikovně
využít jezuité a svatá inkvizice.
Úměrně oslabování
turecké vlády nabývala činnost řádu mírovějšího, dalo by se dokonce říci
„civilnějšího" charakteru. Povstání místních obyvatel (potomků
Arabů a Féničanů), k němuž došlo v roce 1775, se řádu sice podařilo
potlačit, avšak přesto velmistra prince Rohana donutilo k určitým drobným
reformám. Pokusil se o reorganizaci státního řízení, soudnictví, o zlepšení
ekonomiky, což také ve svých důsledcích přispělo k širšímu pohledu na
světovou politiku. Právě v tomto období také započalo sbližování maltézských
rytířů s odvěkým nepřítelem Porty, s Ruskem. Za shovívavého přispění
Kateřiny II. byl řádu předán zprvu bohatý majorát knížat Ostrožských
a poté i bývalé panství jezuitů v Polsku, kde bylo brzy nato zřízeno rozsáhlé
převorství. V tomto období je také třeba hledat počátky rytířských
her, které za časů cara Pavla tolik udivovaly ruskou společnost. Mnohé z
toho, co se nám jeví jako nečekané, náhlé, ba dokonce tajemné, vychází
ze spodních proudů dějinného procesu, proudů pohříchu zcela pragmatických.
Pavlovy sympatie k maltézskému
řádu byly kromě panovníkovy záliby v romantických rituálech dány rovněž
důvody politickými. Francouzská revoluce, která vypudila řád ze země, učinila
z něho opět přirozeného spojence ruského samoděržaví, a to přinejmenším
vůči vnitřnímu nepříteli.
„Car Pavel,"
upozorňuje prozíravý švédský diplomat G. M. Armfeld,
„v sobě v oněch vratkých dobách převratů a intrik spojoval netrpělivost
a krutost armádního despoty s jistou dávkou smyslu pro spravedlnost a rytířství."
Dojde-li k otřesení trůnu,
chytají se monarchové třeba stébla trávy. Hierarchická disciplína feudálního
řádu a jeho zřejmý konzervatismus nemohly nevábit vladaře, který snil o
„rytířské" věrnosti svých poddaných.
N. A. Ejdelman ve své
pozoruhodné práci Hranice věků o tom píše: „Dne 26. února 1797 položil
car Pavel na místě zbořeného Letního paláce základní kámen Michajlovského
zámku. Obřadnost i symbolismus jsou tu zastoupeny v maximální míře: staví
se přece panské sídlo středověkého typu v barvách rukavičky spanilé dámy
(Anny Lopuchinové-Gagarinové), které se v té době car dvořil."
Pavlovy činy ztrácejí
mystický háv a stávají se zcela pochopitelnými teprve při zařazení do
obecně politického kontextu. Konvent provádí konfiskaci majetku maltézského
řádu na celém území Francie. Car, který před zdivočelou lůzou a před
jakobíny hájí ušlechtilé ideály rytířství, podepisuje neprodleně
dohodu o zřízení řádu sv. Jana v Rusku, ve které mimo jiné
„...ratifikuje jménem svým i jménem svých následníků pro všechny časy
a všechna území způsobem nanejvýš slavnostním zavedení výše zmíněného
řádu ve všech svých državách".
Naší pozornosti jistě
neunikne rozmach vpravdě kosmický: pro „všechna území" a „všechny
časy"... Velkopřevorství volyňskému vedle toho poskytla státní
pokladna roční důchod ve výši 300 tisíc zlatých, který byl navíc „pro
věčné časy" zbaven všech srážek a daní. Politický akt začal nabývat
podoby čarodějného mystéria. Maltézští rytíři, kteří se v Rusku usídlili,
si s vypočítavostí ryze jezuitskou pospíšili, aby této výhodné
konstelace hvězd využili. Caru Pavlovi byl udělen na ruské poměry poněkud
kuriózní titul „protektora náboženství maltézských rytířů",
tedy náboženství katolického, které pravoslavný vladař bez větších
okolků přijal. Velmistr řádu Gampéche
mu vyjádřil svou vděčnost symbolicky cennými dary — křížem La Valetta
a ostatky sv. Jana.
Při svém tažení do
Egypta se Napoleon Bonaparte zmocnil Malty, kterou mu bez boje vydal sám
velmistr rytířského řádu Gampéche.
Kapitula, která se shromáždila v Rusku, proto rozhodla zbavit ho tohoto vysokého
úřadu. Jeho navrženému zástupci se dostalo souhlasného ocenění ze všech
stran. Velkopřevor hrabě Litta věděl příliš dobře, s kým bude mít tu
čest a - třebaže v Petrohradu žil již několik let - přijel tedy ke dvoru
v zaprášeném kočáru, doslova jako poutník z dalekých krajin. Stejnou pečetí
řeholnického putování se vyznačovaly i kočáry jeho doprovodu.
V poníženém pokleku požádali
řádoví bratři v oděvech johanitů „zámeckého pána" o přístřeší,
jako by opravdu byli bludnými rytíři, kteří na své strastiplné cestě za
svatým grálem spatřili mezi písečnými dunami kýženou zámeckou věž. Zámecký
pán, jenž byl předobře zpraven o všech detailech rituálu, velel služebnictvu,
aby deputaci maltézských hostí uvedlo do přepychově zařízených komnat. V
historických poznámkách M. K. Šilděra je tato dojemná epizoda vylíčena
následovně:
„...Pavel, když byl zahlédl vyčerpané muže, vyhlížející z kočárů, dal bez odkladu zjistit, kdo to přijel; pobočník se záhy vrátil, řka, že to ctní rytířové řádu sv. Jana Jeruzalémského prosí o laskavé přijetí. „Uveďte je dále!" poručil car. Hrabě Litta vstoupil a pravil, že při svém bloudění nehostinnou arabskou pouští spatřili zámek a dozvěděli se, komu patří..."
Příjemně vzrušený
vladař, jenž si už v mládí rád pohrával se zednářskými mystérii,
projevil nelíčené dojetí a bez sebemenší námitky přijal téměř operetně
znějící titul, který mu byl nabídnut.
„Ach, ten ruský Don
Quijote!" zvolal Napoleon, když se dozvěděl o jmenování nového
velmistra. Tím, že poskytl podporu rytířům, kterým doslova hořela půda
pod nohama, provedl car Pavel skutečně klasický donkichotský kousek. Byl to
čin bezesporu ušlechtilý a jímavý, současně však komický. Existuje domněnka,
že výstižná poznámka prvního konzula nebyla reakcí na událost nepředvídanou,
ale právě naopak - netrpělivě očekávanou. Ba co víc, operace s Maltou prý
byla součástí složité politické intriky, kterou důmyslně vykonstruoval Talleyrand, aby vyvolal spor mezi Ruskem a Anglií. Když se Napoleon vylodil na
ostrově, sotva počítal s tím, že by si ho mohl udržet nadlouho. Angličané,
mající jasnou převahu na moři, dobyli Maltu záhy zpět, a tím hodili novému
velmistrovi do tváře rukavici. Po této akci se protifrancouzská koalice
rozpadla.
Byla to vskutku příliš
vysoká cena za středověké hračičky - maltézskou korunu a žezlo, řádovou
pečeť a rytířský meč. Nicméně, korunovace se odehrála se vší slávou
v trůnní síni Zimního paláce, kde se při té příležitosti shromáždil
senát, synod a celá dvorská kamarila. Maltézský kříž požehnal dvouhlavého
říšského orla a k předlouhému výčtu carových titulů, který končíval
slovy „a další", byl připojen ještě jeden.
Zachoval se výnos podepsaný carem: „Proklamaci, jež Nám byla předložena
29. dne měsíce listopadu, My, přijímajíce titul Velmistra pro všechny časy
nadevše slavného a úctyhodného řádu svatého Jana Jeruzalémského, poroučíme
našemu senátu, aby byl připojen k našim císařským titulům, a synodu
poroučíme, aby jej umístil dle vlastního uvážení..." Následovaly
slavnostní salvy, vojenská přehlídka, obloha zasvítila barevným ohňostrojem.
Počet komend v říši se přiblížil stu, objevilo se zcela nepřirozené a s
ničím neporovnatelné „ruské pravoslavné" převorství, gardoví důstojníci
nosili kamizoly s osmihranným křížem, který označoval i dveře carova kočáru.
Bývalý palác knížete Voroncova, kde našla své sídlo kapitula, byl spěšně
přejmenován na zámek, na Kamenném ostrově byl v největším chvatu
postaven poutničky dům s kostelem Jana Křtitele, v němž duhově zazářila
slavnostní roucha katolického duchovenstva.
To nejlepší ovšem
teprve přijde. Čilý ruch nastal mezi jezuity. Trapisté zřizovali kláštery,
narychlo přicestoval papežský nuncius a pozvání k návštěvě Petrohradu
dostal i sám nejvyšší pontifik.
Vypadalo to, jako by se
obrovská velmoc stala pouhým zámořským teritoriem nepatrného ostrůvku,
obsazeného navíc cizím vojskem, a chystá se přestoupit na jinou víru. Zlí
jazykové dokonce tvrdili, že sám car Pavel pomýšlí na papežský stolec a
čeká jen na příhodný okamžik, aby mohl usednout na místo Pia VII.
V atmosféře napjatého
očekávání se hranice možného jako by docela rozplynuly. Což to nebyl sám
papež, kdo udělil své požehnání, když se velmistrem katolického řádu
stal panovník pravoslavné říše?! A co teprve „pravoslavné" převorství?
Stalo se opravdovou ironií osudu, že skrz naskrz prohnilá elita provokovala
intenzívní politické hemžení, stejně tak cynické jako slepé. Velmožům,
kteří toho v životě už mnoho viděli, vychytralým diplomatům, ba ani
prohnaným obchodníkům jaksi ani na mysl nepřišlo, že mocní tohoto světa
se mohou také zabývat hloupostmi a přitom lovit v kalných vodách.
Kloužeme po
okraji strže a jako kámen do ní padneme...
G. R. Děržavin, který
přesně vycítil atmosféru neklidného čekání na osudový okamžik,
reagoval vskutku přesně. Byl mimochodem osobně přítomen maltézské
„korunovaci" a také o ní zveršoval a k nohám svého panovníka složil
náležitou ódu. Ovzduší metropole vydechovalo hysterii. Spolu se slavnostní
mší, s mušketýrskými oděvy a paladýny vznikalo magické fluidum.
Na zamlžených paloucích
parku aristokraticky zjemnělého Pavlovska
se pojednou rozhořelo devět maltézských hranic. K nazelenalé klenbě oblohy
vzlétaly zlatavé jiskry. Pradávné čarodějnictví stařičké Evropy právě
vtrhlo do nedozírných prostor svatojánské noci.
Pavel,
jemuž zbývaly pouhé dva roky života, jako by už tehdy tušil smrtící
spiknutí, propadl slepé víře, že jej rituální plameny uchrání před
zradou a nepřátelskými záměry. Slepě a vší silou zápasil s duchy, aniž
by rozlišoval mezi oddaností a zradou, a věřil, doufal v ohně, na nichž křižáci
spalovali své zkrvavené obvazy.
Po smrti cara Pavla
ztratila existence řádu na území Ruska jakoukoli perspektivu. Car Alexandr I.
kategoricky odmítl
veškeré pocty velmistra maltézského řádu a ponechal si pouze titul
protektora. V roce 1817 byl řád na celém území Ruska zrušen a brzy nato
ztratili řádoví rytíři podporu i v německých státech.
V roce 1834 přesídlila
kapitula do Říma a od těch dob je také osud řádu úzce spjat s Vatikánem.
Čas od času se díky úsilí krajní reakce, k níž patřil bezesporu i
rakouský kancléř Metternich nebo pruský král Bedřich Vilém IV., podařilo
nakrátko jednotlivá převorství probudit k novému životu, celkově však
nastaly řádovým bratřím krušné časy... Dokonce ani velmistři už nebyli
voleni. Až v roce 1871 byl tento titul udělen markýzi Santa-Croce.
Nositelem
či nositelkou řádových znaků se
dnes může
stát osoba libovolného vyznání, tedy i dřívější nepřátelé —
muslimové.