Klub psychotroniky a UFO

Věda kontra alternativní medicína ?

4. ARGUMENTACE PROTI HOMEOPATII

4.1 Úvod

Nejprve je nutno říci, že homeopatie je především praktická léčebná metoda, jejíž zásady a principy jsou získány a ověřovány empiricky. Naprosto však zatím postrádá solidní teorii, která by působení homeopatik vysvětlovala. Již tato charakteristika poněkud zpochybňuje jednoznačnost přísně teoretických argumentů používaných proti ní. Označí-li tedy někdo homeopatii za iracionální (jak lze také často vidět), buď chápe termín "iracionální" poněkud nesprávně nebo prostě neví, co a na jakém stupni poznání vlastně homeopatie je. Já osobně bych homeopatii nazval přírodní vědou s převládajícím praktickým výstupem a se značným významem, nicméně dosud v počátečním období, kdy se shromažďují fakta a zatím chybí solidnější vysvětlující hypotézy. Fází shromažďování dat a hledáním prvních teorií nutně prošly všechny mně známé přírodní vědy. Nechci však polemizovat o nálepce věda či nevěda, neboť, jak mi ukázali sisyfovci, pojem věda lze chápat i značně rozdílně. Základní rysy přírodní vědy však rozhodně má: vychází jednoznačně z pozorování, empirie je zobecňována podle pravidel logiky, směřuje k výsostně užitečným aplikacím, její studium je pro vážné zájemce náročné, "nikdy nekončící", nevyžaduje žádnou víru apod. Podívejme se nyní na některé konkrétní argumenty, pseudoargumenty a případně i způsoby vyjadřování ve výpadech odpůrců homeopatie. Úmyslně jsem použil slov výpad a odpůrce, neboť jsem se zatím nikdy nesetkal s projevem nesouhlasu s homeopatií, který bych mohl označit jako kritiku či diskusní příspěvek a jehož autor by si zasloužil označení oponent nebo kritik. Naprosto však nevylučuji jejich existenci a takových případných příspěvků a jejich autorů se mé výtky a příkrá slova nikterak netýkají.

4.2 Neprokázanost homeopatie

Nejzávažnějším argumentem odpůrců homeopatie je tvrzení, že účinnost homeopatik nebyla nikdy prokázána. Podívejme se blíže na jeho oprávněnost a pravdivost. V našem státě jsou v současnosti již stovky uznaných praktických homeopatů a jejich počet stále roste (mezi ně ale nepočítám blíže neurčený počet takéhomeopatů, kteří vlastně homeopatie užívají jen jako zástěrky pro zvýšení atraktivnosti své jiné výdělečné činnosti). Většinou to jsou původním vzděláním lékaři a ti také zhusta svou původní lékařskou profesi dále souběžně provozují. Těžko je tedy můžeme podezřívat z nedostatku odbornosti a schopnosti posoudit zdravotní stav většiny svých pacientů. Zdá se mi proto více než nepravděpodobné, že by takovéto velké množství odborně vzdělaných lidí homeopatii trvale užívalo a neustále dále studovalo (a vědomě tak ztrácelo cenný čas, energii a nemalé částky za kurzovné, literaturu apod.), kdyby o účinnosti dané metody nebylo naprosto přesvědčeno. Také jsem se ještě nikdy nesetkal s případem homeopata-odpadlíka - tedy lékaře, který homeopatii opravdu studoval a nějaký čas se jí prakticky věnoval, ale po poznání její neúčinnosti se stal jejím kritikem. Pokud by tedy odpůrci měli pravdu, očekával bych z onoho množství současných homeopatů velký počet (desítky až stovky) takových odpadlíků. Ve skutečnosti se však setkávám s případy opačnými. Např. nynější gen. tajemník Mezinár. lékařské homeopat. organizace Dr. J.B. Crapanne v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl: "Musím říci, že na začátku své kariéry jsem patřil k oponentům homeopatie. Když jsem však viděl u svých chemicky neúspěšně léčených pacientů pozitivní výsledky, s kterými se vraceli od lékaře - homeopata, změnil jsem názor. Vlastní klinická zkušenost je nejlepším argumentem pro obhájení jakéhokoli terapeutického postupu." (E. Maraulasová, Byl jsem před časem oponentem homeopatie..., Česká a slovenská homeopatie (ČSHom), říjen 1994). Totéž nebo něco podobného by asi mohla říci většina nynějších homeopatů. Někdy předkládaný "skeptický" argument výdělečnosti homeopatie "vysvětlující" množství aktivních homeopatů je silně přitažený za vlasy. Na poctivé homeopatické praxi se totiž zbohatnout nedá a existuje mnoho daleko výnosnějších a především snadnějších způsobů obživy. Nebo že by všichni naši skuteční homeopaté žili v nějakém hromadně hypnotickém bludu a byli trvale řízeni jakousi vyšší mocí? To bychom ale museli zavést další vědecky neprokázaný jev "skepticky" jistě napadnutelný, neboť by odporoval Occamově břitvě. Podívejme se ještě nyní na další zúčastněné - na homeopatické pacienty. Jejich počet neustále roste a velké, ne-li rozhodující procento z nich se na homeopaty obrací na doporučení svých úspěšně (vy)léčených příbuzných či známých. Skutečnému kritikovi by tento fakt měl také stát za úvahu a za příslušný průzkum.

Pokud v diskutovaném argumentu zúžíme význam slova "prokázána" na "vědecky prokázána" (jak to v některých výpadech je uvedeno), tak při obecně přijatém významu tohoto termínu se pravdě nepatrně přiblížíme. Skutečných experimentálních průkazů dle zásad vědecké metody bylo zatím provedeno a publikováno nemnoho, zanedbatelné množství to však rozhodně není. Tak např. metaanalýza Kleijnenova (odkaz v odst. 5.2, níže) je založena na 105 vědecky publikovaných pracích a článek uvádí celkem 107 vědeckých citací jen do roku 1990. Dr. J.B. Crapanne ve své přednášce "Výsledky posledních výzkumů v homeopatii" (ČSHom, říjen 1994) zmiňuje 40 vědeckých citací (do r. 1992, obvykle jiných, než uvádí Kleijnen), které se též částečně věnují průkazům biologických účinků homeopaticky zředěných substancí. Další zajímavé citace jsou uvedeny mezi 36 odkazy v článku B. Poitevina "Mechanismus účinku homeopaticky ředěných léků" (Folia Homeopathica Bohemica 1, 1993, 24-34), za pozornost stojí i článek "Homeopatie - o krok blíž k uznání vědou?" (Hom.Links 3, 1995, 4-5), kde nalezneme odkazy na několik kvalitních prací publikovaných ve velmi prestižních lékařských časopisech. A tak bychom asi mohli pokračovat dále a do ještě novější doby. Na otázku, proč oněch průkazů není vzhledem k rozšíření této metody mnoho, si osobně odpovídám následujícím způsobem. Praktický homeopat žádný přísně vědecký průkaz účinnosti homeopatie nepotřebuje, neboť ho o ní přesvědčuje každodenní praxe. Navíc, vzhledem k množství časově a psychicky nesmírně náročné práce na nějaké dokazování ani nemůže mít náladu. Je tedy na vědcích - kriticích či nadšených vědeckých hledačích pravdy - aby poskytli nějaké objektivní výsledky výzkumu svědčící pro nebo proti.

Dovolím si nyní navrhnou schema takového v principu jednoduchého, časově a pracností ale velmi náročného testu, jehož výpovědní hodnota by asi byla obrovská. Vzhledem k faktu, že u konstituční homeopatie (podstatné části této disciplíny) prakticky nelze užít metody dvojitě slepého pokusu, bude vhodná např. epidemiologická studie. Sestavme několik vícečlenných komisí lékařů různých běžnějších specializací. Tito lékaři musí být, samozřejmě, nezaujatí a naprosto nezávislí na výsledku šetření. Homeopatická společnost by jim potom poskytla seznam alespoň stovky zkušenějších praktických homeopatů, kteří by s těmito komisemi spolupracovali. U každého homeopata by si komise zcela náhodně vybrala minimálně stovku případů (bez ohledu na ukončenost a úspěšnost léčby) a každý z nich by odborně posoudila. Měla by ovšem přitom mít i možnost přístupu k dokumentaci u klasických ošetřujících lékařů oněch pacientů a též i možnost pacienty osobně navštívit a vyšetřit je v případě pochybností. Činnost komisí by byla kontrolována oběma stranami - tedy homeopaty i skeptiky. Výsledkem práce příslušných komisí by potom byl soubor odborného a věrohodného zhodnocení nejméně 10 000 homeopatických případů. To je již dostatečné množství na zpracování vhodnými statistickými metodami, které by tak poskytly cenné argumenty jedné z diskutujících stran. Podle podrobnosti hodnocení případů by to navíc mohlo být i z více úhlů pohledu, např. v závislosti na druhu použitého léku (konstitučním typu pacienta), na druhu choroby, na osobě homeopata a délce jeho praxe, na věku a pohlaví pacienta (resp. i na živočišném druhu u veterinární hom.), na složení příslušné komise atp. Domnívám se, že teprve po negativním či málo přesvědčivém výsledku takového šetření by bylo na místě začít s teoretickými výtkami a veřejným zpochybňováním homeopatie. A také teprve potom by nabyl argument o neprokázanosti účinnosti homeopatie oprávněnosti a váhy. Nevím však o žádném šetření podobného druhu a rozsahu, které by kdy bylo nějakými vědci provedeno. Zatím jsou publikovány především studie akutních symptomatických účinků, kde lze v podstatě použít metody dvojitě slepého pokusu. Samozřejmě, že je daleko pohodlnější a jednodušší argument o neprokázanosti homeopatie jednoduše a bez podkladů vyslovit, než namáhat se nějaký náročný výzkum nejprve provést nebo alespoň udělat si rešerši a prostudovat odbornou literaturu. Je to však vhodné a je to vědecké?

4.3 Ředění homeopatik

Zdaleka nejklasičtějším argumentem čistě teoreticky "dokazujícím" neúčinnost homeopatik je poukázání na výsledné ředění původní tzv. potencované substance. Pro efekt jsou často uváděna přirovnání výsledných ředění s obsahem několika molekul v hypotetických objemech planet až galaxií a v textu se dostanete i k rádoby zasvěceným výpočtům konečných koncentrací (často včetně uvedení Avogadrova čísla apod., viz např. příspěvek "skeptického fyzika" S. Libovického na adrese ( http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/ sis00_08.htm). Autoři se zde však dopouštějí vědecky nepřípustných zjednodušení. Především nás chemie stop učí, že pro výpočet extrémně malých koncentrací nelze použít jednoduchou matematickou abstrakci používanou oprávněně jen u koncentrací běžných (viz můj další příspěvek /NT/). Ovšem k podobnému názoru nutně musí dojít i člověk jednoduchou logickou úvahou na základě současných základních představ o roztocích a teorie pravděpodobnosti. Pokud ovšem na to má. A tak lidé ohánějící se vědou ignorují některé vědecké poznatky. Zda to činí úmyslně kvůli většímu efektu na laiky či zda to vyplývá z jejich neznalosti závěrů chemie stop nebo případně z neschopnosti použít logiky, nemohu říci. Za pozornost stojí fakt, že na tuto nepřesnost "exaktní" argumentace autory neupozorní ani jejich "skeptičtí" kolegové z řad fyzikálních chemiků, do jejichž kompetence chemie stop a nauka o roztocích patří.

Mnoho autorů dále nerozlišuje termíny zředění, zřeďování a potenciace. Z toho potom vyplývají jejich ironická tvrzení o běžné vodě jako o homeopatiku či homeopatickém všeléku. Potenciace znamená postupné zřeďování za průběžného intenzivního protřepávání (tzv. dynamizace, která je u mnoha autorů obvykle důvodem k ironii až k nezakrytému výsměchu). Rovněž tak zřeďování je nutno při potenciaci provádět postupně a tak i z tohoto hlediska přirovnání k rozpuštění malého množství původní substance v objemu galaxií značně pokulhává. "Skeptický" výsměch zde ale patrně není na místě. Homeopaté tvrdí, že požadavek na postupnost zřeďování a na intenzivní protřepávání je dán praxí. Opominete-li ony znevažované a ironizované zásady, získáte opravdu jen naprosto bezcennou tekutinu bez jakéhokoli prokazatelného léčebného účinku. Potenciací podle empirických pravidel však obdržíte homeopatikum, jehož účinnost vám může přesvědčivě ukázat vhodné praktické použití. Praxí ale oni "vědečtí teoretici" patrně opovrhují.

Nicméně obecný závěr argumentace "skeptiků" ve smyslu konečné koncentrace původní substance v léku je v podstatě správný - více potencovaná homeopatika obvykle neobsahují ani jedinou molekulu pocházející z původní látky v celém balení léku. Prokáže-li se tedy jejich účinnost, znamená to, že ona potencovaná substance vlastně v daném případě neléčí a že příčinu a mechanismus léčebného efektu musíme hledat jinde. Soudím, že většina dosavadních pokusů některých příznivců homeopatie o vysvětlení (např. trvalejší změnou vazebných úhlů v molekulách rozpouštědla apod.) je prvními a, bohužel, nesprávnými kroky, odporujícími některým našim zatím dobře potvrzeným představám o hmotě. Právě zde je na místě skutečná vědecká kritika a diskuse především z řad fyziků a chemiků, která by ukázala na pravděpodobné omyly nadšenců homeopatů-teoretiků. Naneštěstí však, většina mě známých "skeptických" kritik zmiňujících tyto nesrovnalosti ihned dané odborné nedostatky generalizuje a to je pro autory často důvodem k odsouzení celé homeopatie a někdy i k nezakrytému výsměchu. Opomíjejí tak zcela skutečnost, že homeopatie zatím žádné oficiálně a všeobecně přijaté vysvětlující teorie nemá. Navíc, jak by mělo být všem vědcům známo, chybných teorií bylo a jistě i je ve všech přírodních vědách dostatek a tak bychom "skeptickým" postupem museli vlastně odmítnout všechny přírodní vědy. Kromě toho "skeptici" obvykle zkritizují jediný pokus o vysvětlení působení homeopatik a zcela ignorují existenci dalších, které mohou být pro kritiku i poněkud tvrdším oříškem. Skutečným vědeckým kritikům pro tuto oblast lze doporučit jako výchozí citaci např. přehledný článek B. Poitevina "Mechanismus účinku homeopaticky ředěných léků" (viz výše), kde navíc naleznou odkazy na 36 dalších prací.

4.4 Více homeopatických škol

Občas se ve výpadech proti homeopatii objeví i upozornění na existenci více homeopatických škol, které se od sebe v některých detailech a trochu i v pojetí této léčebné metody liší. Takováto upozornění však, bohužel, bývají spojena s výsměchem nebo alespoň s vyjádřením určitého "vědeckého zadostiučinění", přičemž jsou zdůrazňované a zveličované s tím související polemiky (někdy opravdu nevhodně zabarvené, opomíjející občas i vlastní předmět a tak si zasluhující spíše označení hádky). Myslím si ale, že tohle je pouze vnitřní záležitostí homeopatie a s různorodostí názorů se může vyrovnat jen ona. Navíc je takovýto vývoj ve vědě zcela normální a já jej považuji dokonce za zdravý - vždyť pokroku se obvykle dosahuje s pomocí odborné diskuse. A opět skončím odstavec otázkou: ono snad např. v nejrůznějších oborech klasické (vědecké) medicíny neexistovalo (a neexistuje) více různých názorů a škol, představovaných mnohdy značně agresivními a nesmiřitelnými zástupci a diskutéry, kteří se také dokázali někdy nenávidět až do smrti? Odsoudíme snad proto VM?

4.5 "Nevědeckost" homeopatů

Někdy se můžeme setkat s výrokem, že homeopatie odporuje přírodním zákonům. Pro jistotu však autoři nespecifikují, kterým zákonům konkrétně. O bližším vědeckém rozboru samozřejmě už nemůže být ani řeči. Občasná tvrzení o tom, že homeopaté se staví do opozice vůči vědě, že ji odmítají nebo dokonce popírají apod. jsou patrně čirou fantazií příslušných autorů. Ještě jsem se nesetkal s homeopatem, který by vyčítal vědě (nebo lépe řečeno určitým lidem ve vědě - oněm sebejistým "vědeckým kritikům") něco jiného, než v tomto příspěvku diskutované násilné vymezování a omezování vědeckého poznávání a diletantismus argumentace proti homeopatii. To, že řada homeopatů poukazuje na "přechemizovanost" praktické klasické medicíny jakož i na její stále vzrůstající odosobnění a anonymitu vůči pacientovi je podle mne velice aktuální a rozhodně to nelze chápat jako nepřátelský postoj ke vědě a k vědeckým základům medicíny. Ale ani ony vědecké základy nemusí být vždy správné a tudíž nedotknutelné. Pokud tedy lékař-homeopat zpochybňuje některé dosavadní zásady VM, které jsou v rozporu se současnými zásadami homeopatie, musíme to brát jako pokus o diskusi a ne jako akt nepřátelský celé vědě. Co když má pravdu? Domnívám se, že je velmi chybné označit automaticky kohokoli, kdo momentálně nesouhlasí s nějakými vědeckými závěry, za nepřítele či odpůrce vědy. A není nic přirozenějšího, než že právě lékaři (i když to zároveň třeba jsou homeopaté) chtějí o některých spornějších závěrech medicíny diskutovat. Je ostatně zvláštní předpokládat, že by se homeopaté - v naprosté většině vysokoškolsky vzdělaní a tedy vědou odkojení lidé - automaticky stávali vědeckými odpadlíky. A tak jsou i zde svými nepřáteli homeopaté svévolně před zraky veřejnosti deformováni a upravováni podle přání "kritiků" za účelem získání dalších "pádných" argumentů.

Hovoří-li dnes někdo z homeopatů např. o duchovnu apod., nelze to také považovat za akt nepřátelský vědě. Ono se totiž klidně může jednou stát, že se věda o takové duchovno či jiné "iracionality" bude muset rozšířit podobně, jako se např. musela rozšířit klasická mechanika o kvantovou teorii a teorii relativity. Tyto teorie také byly zpočátku většinou fyziků považovány za "iracionální", nesmyslné a vědě odporující.

4.6 Objektivita, přesnost a logika odpůrců

Někteří homeopaté si stěžují, že jejich odpůrci jsou zarytými exaktními a přísně logickými materialisty vytýkajícími homeopatii mj. idealistické základy. Já s tímto názorem částečně nesouhlasím. Mám informace o tom, že někteří z nepřátel homeopatie jsou věřícími lidmi a tak alespoň oni mohou mít těžko přísně materialistické názory. Ještě však pár poznámek k onomu materialismu. Vytýká-li někdo homeopatii idealistické základy (a to samo o sobě je podle mne zatím nedořešená otázka), měl by totéž vytýkat víře. Navíc spor materialismu s idealismem je neukončený a v případě materialistického základu světa je dokonce nevyřešitelný, neboť negativní důkaz jednoznačně svědčící proti idealismu je patrně zcela nemožný. Netolerantní materialisté tuto svou nevýhodu kompenzují hlasitostí až agresivitou argumentace a, mají-li k tomu příležitost a postavení, i použitím nátlaku. V totalitě potom mohou zneužít i mocenských nástrojů, jak nás naše nedávná historie důkladně poučila.

Co se týká té exaktnosti a přísné logiky odpůrců, zde se příslušní homeopaté mýlí zcela zásadně. Omlouvá je však jejich obecně velmi nízká vzdělanost a erudovanost v exaktních vědách. Tak přehlédnou to, co je v "kritikách" homeopatie někdy zcela zřetelné, jindy důmyslně skryté - velice časté (a možná i úmyslné) nepřesnosti vyjadřování a znásilňování logiky. O míře exaktnosti argumentace oněch "vědeckých kritiků" svědčí i neustálé používání nepůvodních, překroucených a hrubě zdeformovaných informací jako výchozích bodů svých výpadů, stejně jako ignorování pro ně nepohodlných údajů. Tak se potom klidně může použít (resp. zneužít) i přísná logika, aniž by se musela nějak zvláště znásilňovat.

Také velice časté přisuzování iracionality homeopatii (a AM vůbec) a následné její zásadní odsouzení svědčí buď o přetrvávajícím marxisticko-leninském uvažování nebo o neznalosti s oblibou "skeptiky" používaného termínu (viz /ÚVK/). Pokud bych tedy bral ony "exaktní a logické" argumenty nepřátel homeopatie zcela vážně, musel bych ve většině případů "kritik" pochybovat o původním vzdělání a o duševních schopnostech oněch "skeptických" matematiků, fyziků a chemiků. Nabízí se však jiné, dle mého mnohem pravděpodobnější vysvětlení: základem výpadů proti homeopatii je účelovost a té je obětována exaktnost, logika i vědecká čest. Nejspíše v naději, že si toho nikdo nevšimne.

4.7 Diletantismus argumentace

Naprosto charakteristickým znakem všech "kritik" sisyfovského typu je malá až téměř nulová znalost základů homeopatie a především homeopatické kazuistiky. Zdá se, že "skeptikům" nestojí předmět jejich výpadů ani za přečtení základních homeopatických učebnic a už vůbec ignorují periodickou odbornou literaturu v této oblasti. A tak "skeptičtí" matematici, fyzici a chemici napadají něco, co nikdy nestudovali a co je jejich vzdělání a zkušenostem velmi vzdálené. Často potom vycházejí z jediné informace - z onoho pověstného ředění původní substance. Navíc, jak jsem naznačil v jednom minulém odstavci, i tuto informaci obvykle zkomolí. I kdyby opravdu homeopatie patřila mezi pověry a výsledné argumenty "skeptiků" se nakonec ukázaly správné, takovýto postup odsuzování bych přesto považoval za projev ve vědě naprosto nepřijatelného diletantismu. Jak by se třeba fyzikům zamlouvala ironická "kritika" teorie relativity z pera např. veterináře, který by své veškeré informace o napadané teorii čerpal z nějaké populárně vědecké knížky nebo z článků autorů podobně "zasvěcených" jako je on sám?

Co se týká vzdělání, nejblíže ke skutečné kritice homeopatie jako celku mají nesporně lékaři. Bohužel, ani od nich jsem se dosud nesetkal s kritikou vycházející z hlubších znalostí problematiky (viz můj další příspěvek /AM-MRA/). Dovoluji si tedy položit několik otázek: kolik hlasitých nepřátel homeopatie tuto disciplínu skutečně studovalo, kolika se tito lidé účastnili odborných kurzů, seminářů a sympozií, zda důkladně prostudovali alespoň desítky čísel odborných hom. časopisů, kolik homeopatických případů podrobně znají a zda případně homeopatii někdy sami praktikovali? A pro ty nepřátele, kteří mají "odvahu" odsuzovat navíc ještě morální kvality homeopatů (a tak mě iritují ještě více), mám ještě jednu otázku: s kolika skutečnými homeopaty se osobně seznámili?

4.8 ...perlička

Jako perličku a trochu mimo konspekt (neboť to se vědy opravdu netýká) uvedu jeden - tentokrát nesisyfovský - "argument" proti homeopatii, který je snad naštěstí ojedinělý. Dva farmaceuté Dr. V. Bíba a Mgr. A. Franc (a kol.) uveřejnili článek "Poznámky k okultnímu pozadí homeopatie" (Život víry 8, 1995), ve kterém dokazují, že homeopatie je vlastně dílem Satanovým. Tedy i tak lze proti homeopatii bojovat! Mgr. Čehovský ve své glose k tomuto článku (Homeopatie 8, 1995) vtipně dodává k tvrzení autorů o tom, že homeopatie je hříšná a každý by měl tento hřích vyznat a opustit: "Součástí pokání by mohl být i nákup antibiotik v lékárně pana doktora Bíby".

4.9 "Vědecká" vysvětlení homeopatie

"Vědečtí kritici" se však často nespokojují jen s výtkami. Jako správní vědci se též pokoušejí i o vysvětlení účinků a údajné módnosti homeopatie, neboť její velké rozšíření u nás i ve světě nemohou již ignorovat. Zastavme se nyní u některých z oněch "vysvětlení" prý občasných až zanedbatelných úspěchů homeopatie.

Za základ úspěchů homeopatické léčby je "skeptiky" obecně považován placebo-efekt. Takové "vysvětlení" svědčí buď o naprosté neznalosti homeopatické kazuistiky., o neznalosti odborné literatury (i nehomeopatické!) nebo o nesmírné nesoudnosti autorů, přičemž to "nebo" nemyslím jako exkluzivní. Proti placebo-efektu (který se ale patrně také občas uplatní) jako podstaty homeopatie hovoří mnoho fakt. Především je to pravděpodobně dobře prokazatelná účinnost (na placebo až příliš vysoká) při léčení naprosté většiny chorob (lépe řečeno pacientů). Tu však "kritici" odmítají vzít v úvahu, stejně jako výsledky řady potvrzujících vědeckých experimentů. Potom to jsou mimořádné úspěchy ve veterinární homeopatii. Těžko může někdo tvrdit, že homeopat "zblbne" léčené zvíře a to že začne slepě věřit v účinek jakýchsi kuliček, které navíc ani nevidělo, neboť mu byly rozpuštěny v pití. Podobně lze argumentovat úspěchy léčení malých dětí, mnohdy ještě batolat. Dalšími výmluvnými případy jsou pacienti-zoufalci, kteří se dlouhá léta (např. třeba i 10 let) bezúspěšně léčili u řady různých klasických lékařů-specialistů a jejich stav se v nejlepším případě pouze nezhoršoval. Jak to, že ani u jednoho z oněch původních lékařů se ten placebo-efekt při polykání nesmírné spousty prášků neprojevil a začne fungovat až u homeopata? A zrovna těchto případů je, bohužel, mnoho. Jsou však i případy, kdy se ono "placebo" u jednoho homeopata neuplatní a začne účinkovat až u jiného, který nasadí jiný lék. Nebo začne fungovat až po delším čase, když homeopat změní původní lék za jiné "neúčinné" homeopatikum. Všechny takovéto případy popisuje velice rozsáhlá a stále doplňovaná kazuistika. Kolik asi oněch "kritiků-teoretiků" nějakou její část prostudovalo? A i kdyby jí někdo z nich nevěřil, může se přece v novějších případech i osobně přesvědčit o správnosti závěrů příslušných ošetřujících lékařů-homeopatů. Nebo další známá věc. Jedním z empirických pravidel homeopatie je, že při správně vedené konstituční léčbě často dochází v první fázi ke krátkodobému zhoršení pacientových subjektivních potíží. Přitom nezáleží, je-li pacient na tuto skutečnost předem upozorněn či nikoli. Domnívají se snad "skeptici", že takovýmto, pro pacienta nepříjemným způsobem se projevuje placebo? Nebo uveďme další otazník: jak to, že existují významné rozdíly v úspěšnosti léčby mezi zkušenými homeopaty a začátečníky či takéhomeopaty?

Někdy se můžeme setkat i s dalšími "základními principy homeopatie" přisouzenými "kritiky": se sugescí a hypnózou. Opět i zde jde buď o zásadní omyl vyplývající z naprosté neznalosti homeopatické praxe a homeopatů jako takových nebo je to vědomá nepravda čili lež. Potom by totiž všichni dobří psychologové, psychiatři a mágové museli mít lepší výsledky než homeopaté, kteří, snad až na výjimky, nemají praktickou průpravu pro hypnózu a v životě ji nepraktikovali. Nicméně hypnóza jako léčebná metoda své místo nepochybně má, rozhodně ne ale v rámci homeopatie. Hypnóza, sugesce a placebo-efekt by však, pokud se nemýlím, vlastně také neměly podle puristických "skeptických" zásad vědecké metody do vědy patřit. Fyzici je nedokáží zvážit ani změřit, natož vysvětlit, jsou patrně "v principu nevyvratitelné" a metodou dvojitě slepého pokusu je též zkoumat nelze. A tak mi nezbývá než konstatovat, že vysvětlení účinnosti homeopatie pomocí placeba, hypnózy a sugesce vlastně odporuje Occamově břitvě a je v sisyfovském pojetí vědecké metody, tudíž, nevědecké.

Dále se též hovoří o psychologickém efektu při léčbě. Jako podstata homeopatie je to samozřejmě opět omyl (viz mou úvahu o placebu výše). Své místo ale patrně také má. Na pacienta jistě kladně působí, udělá-li si někdo čas, trpělivě mu naslouchá a projevuje navíc i značný zájem o jeho osobu. To však mají dělat teoreticky všichni lékaři a dobří lékaři to také, podle možností, činí. Homeopat to však při konstituční léčbě dělat musí, jinak by lék jen jaksi odhadoval a pravděpodobnost vyléčení by silně poklesla. Uvedený kladný psychologický efekt ale sám o sobě neléčí (až samozřejmě na výjimky, většinou u hypochondrů, kde se může krýt s placebem nebo např. u lidí v momentálním silném duševním stresu apod.), léčení však může urychlit a pro pacienta i usnadnit. Tentýž závěr ovšem platí i pro klasickou medicínu.

"Skeptici" často tvrdí, že homeopatie resp. její účinky jsou pouze záležitostí víry (je to téměř synonymní s oním placebem). Praxe však ukazuje, že v procentu úspěšnosti léčby se "věřící" pacienti od těch "nevěřících" téměř neliší. Lze tvrdit, že nasadí-li homeopat vhodný lék (ať už konstituční nebo symptomatický), pak konečný léčebný účinek prakticky nezávisí na pacientově víře v uzdravení. I toto hledisko by mělo být zahrnuto do seriózního plošného výzkumu. Já však v tomto bodě vidím ještě jeden logický zádrhel. Sdružení Sisyfos se distancuje od kritiky náboženské víry. Otázka proč tomu tak ve skutečnosti je se zdá být velice zajímavá, neboť víra v cokoli přece není ani trochu vědecká. Ustanovili-li se tito lidé za popularizátory zásad kritického a skeptického myšlení (I. David, ( http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/ sis00_7.htm), proč tedy výslovně odmítají kritizovat víru? Osobně mne napadají jen dvě dostatečné odpovědi: buď někteří z těchto až mechanisticky uvažujících lidí jsou sami věřící (pak přece nebudou napadat sami sebe) a nebo se tito bojovníci za vědu bojí udělat si mocné nepřátele - církve a spoustu věřících. Pokud však považují sisyfovci účinky homeopatie za záležitost pouhé víry, pak by se od kritiky této léčebné metody měli také programově distancovat.

4.10 Vědecká diskuse?

Poměrně charakteristické pro "skeptiky" je to, že při "kritikách" homeopatie a dalších alternativ přednostně oslovují laickou veřejnost, nanejvýše pak diskutují sami mezi sebou. S homeopaty a dalšími specialisty napadaných oborů se však diskutovat nesnaží. Zdá se mi to pochopitelné a napovídá to, že sami "kritici" si alespoň částečně uvědomují hodnotu svých argumentů a svých znalostí odsuzovaných disciplín. Tím horší světlo to ale vrhá na jejich vědeckou etiku a snahu po skutečné objektivitě. Tomu ostatně odpovídá i jejich vůle získat čerstvé informace týkajících se předmětu výpadů a snaha o výměnu odborných názorů. Jako příklad mohou posloužit dvě odmítnutí pozvání na vědecké matiné v rámci 6. Světového kongresu Mezinár. homeopatické lékařské organizace konaného v listopadu 1995 v Praze, která jsou otištěna v ČSHom, leden-únor 1996. Prof. MUDr. V. Schreiber, DrSc., předseda Rady pro popularizaci vědy AV ČR ono pozvání přezíravě odmítá jedinou větou: "Programově se nezabývám šarlatánstvím". Prof. Dr. Ing. R. Zahradník, DrSc., předseda AV ČR potom píše: "... Váš kongres patří do setkání, jichž se neúčastním". Akademie věd je tedy v těch nejlepších rukou. Dva její vysocí funkcionáři totiž patrně vědí o AM již vše a nemusí tak ztrácet čas získáváním dalších informací či vědeckou diskusí. Dalším příkladem podobného "vědecky kritického" přístupu může být i poznámka pisatele (nejspíše dr. Grygara) ve Zpravodaji Sisyfos ( http://www.fce.vutbr.cz/sisyfos/ sisyfos.htm) v odstavci nazvaném povýšeně Co dělají nesisyfové aneb zírejte s námi: "6.6.1995 byla v Brně akce nazvaná Mohou domy zabíjet? Nebyl jsem na ni, protože témata přednášek mě dostatečně odradila, ale dovedu si obsah představit. Jejich názvy jsou Vliv geologického podloží na lidské zdraví a Energeticko-informační pole živé hmoty". Opět tedy jeden z vševědů. A pak, že věštění a vidění budoucnosti neexistuje!

Účelové veřejné odsuzování alternativní medicíny však má, bohužel, i praktický dopad. "Vědečtí kritici" totiž mohou být morálně zodpovědni i za zdraví mnohdy velmi závažně nemocných lidí, jejichž choroby klasická medicína neumí léčit. A těch je, bohužel, zatím až příliš mnoho. Takoví "nevyléčitelní" nemocní, kteří obvykle nemohou ani v nejmenším posoudit oprávněnost "kritik" AM (navíc oslněni někdy i tituly, vědeckými hodnostmi a funkcemi autorů diletantsky vedených výpadů), se od jakékoli alternativy léčení s pohrdáním odvrátí přes to, že právě jim by některá z metod AM mohla výrazně pomoci. Zdá se mi, že tuto zodpovědnost si "skeptici" prostě vůbec nepřipouštějí.

Ing. Pavel Šiman

Obsah:

1. ÚVOD

2. SISYFOS

2.1 a 2.2

3. SISYFOVSKÉ METODY

3.1 Programově vymezené metody

3.2 Ostatní praktické metody

3.3 Upřesnění autora

4. ARGUMENTACE PROTI HOMEOPATII

4.1 Úvod

4.2 Neprokázanost homeopatie