"Úvaha o vědecké kritice"

Pavel Šiman

Jednou z nejdůležitějších metod umožňujících zdravý vývoj vědy je vědecká diskuse resp. vědecká kritika. Jaká však v ideálním případě ona vědecká kritika je? Rozhodně se opírá o již prokázaná fakta a o logiku. Její argumentace je pokud možno přesná a konkrétní a vychází z co možná nejdůkladnější znalosti kritizovaného objektu. Skutečná vědecká kritika není dogmatická a je tudíž vždy připravena pod tlakem závažných protiargumentů odvolat své původní závěry. Netváří se ani neomylně ani zpupně, neboť jejím jediným cílem je odhalení co nejobjektivnější pravdy a případné osvětlení slepých uliček lidského poznávání. I když se nakonec třeba ukáže mylnou, vždy v konečných důsledcích vede k dalšímu rozšíření obzorů našeho vědomí. Od této mimořádně užitečné vědecké diskuse se však mnohdy velice ostře odlišuje tzv. "vědecká kritika". Označuji ji uvozovkami, neboť na rozdíl od jejích autorů - "vědeckých kritiků" - ji za vědeckou rozhodně nepovažuji. Nesplňuje totiž některé základní předpoklady výše naznačené vědeckosti a často ji nelze nazvat jinak než jako diletantský výpad proti něčemu, s čím autor nesouhlasí a co se mu osobně nelíbí. Právě této pseudokritice se budu v následujících řádcích věnovat.

Základním rysem naprosté většiny "vědeckých kritik" je malá až téměř nulová znalost napadaného subjektu - jinými slovy diletantismus a nekompetentnost autorů. Z toho někdy vyplývá také používání nepravdivých tvrzení jako východisek argumentace, jindy jsou patrně tato tvrzení i úmyslně chybná. Dalšími častými znaky "vědeckých kritik" je nepřesnost vyjadřování (někdy i vědomá), znásilňování logiky (různými logickými zkratkami a smyčkami), nepřípustné zjednodušování či naopak generalizace problémů a fakt a zhusta se setkáme i se zřejmým vyjádřením pocitu nadřazenosti až povýšenosti "kritiků". Charakteristické je také ignorování "nepohodlných" údajů. Celkově lze potom z "vědeckých kritik" vycítit naprostý nedostatek skromnosti a z něho vyplývající intoleranci k názorům jiným, než jaké mají autoři sami. Uvedené nejčastější rysy jsou na konkrétních případech ukázány v mých ostatních třech příspěvcích na této stránce.

O co se "vědecké kritiky" ve svých tvrzeních opírají? Často se v nich skrývá ničím nepodložený optimismus o již ukončeném poznání vědy a o dokonalosti vlastních znalostí. Autor kritiky v podstatě již nepřipouští nějaké zásadnější objevy na poli vědy. Mezi řádky mnoha kritik tak lze číst, že daný jev nemůže existovat (nebo daná metoda nemůže objektivně fungovat) protože pro to nemáme vědecké vysvětlení. Hloupost takového tvrzení je natolik zřejmá, že jej prakticky nikdy v této nahé formě nenajdeme. Bývá však často až velmi důmyslně ukryté v několika odstavcích textu a tak jej odhalí jen pozorný čtenář. Poněkud méně zřejmá je nesprávnost tvrzení, že daný jev nemůže existovat ..., protože to odporuje přírodním zákonům. Jako příklad osvětlující nevhodnost pokládání tohoto argumentu za jednoznačný důkaz zbytečnosti dalšího zkoumání kritizovaného jevu lze uvést vývoj názorů na jeden z nejzákladnějších zákonů fyziky. Dlouhá léta o doby Lavoisierovy a Lomonosovovy prakticky až do konce 19. století byly zákon zachování hmoty a zákon zachování energie považovány za zcela fundamentální a neporušitelné. Objevy na poli atomistiky a výzkumu radioaktivity i některá jiná další pozorování potom vedly k poznání, že příroda tyto zákony nedodržuje. Dogmatický vědec by se snažil popřít např. radioaktivitu a ukázat její nevědeckost, skuteční vědci však raději pozměnili zákony. Tak dnes obecně uznáváme "společný" zákon o zachování hmoty a energie. Nikdo však nyní vědecky nedokáže, že jeho formulace je konečná a zákon v této formě bude již příroda vždy respektovat. Je jasné, že při posuzování nějakého názoru musíme z něčeho vycházet a dosud potvrzené přírodní zákony jsou tím nejlepším východiskem. Kde však "vědečtí kritici" berou svou jistotu ohledně jednoznačnosti svých teoretických "důkazů"? Takovou jistotu, že již ani necítí potřebu přesvědčit se, zda náhodou nelze popíraný jev experimentálně prokázat. Uvedený příklad zákona o zachování hmoty však popisuje normální zdravý vývoj poznání v závislosti na odhalování nových skutečností. Mnohokrát se však vědci zcela zásadně mýlili vinou nedomyšlenosti, omezenosti přístupu k řešení problému nebo i přeceňování platnosti dílčích poznatků. Tak existovaly "důkazy" o pošetilosti snahy sestrojit letadlo, o smrtelném nebezpečí rychlejší jízdy vlaku (než asi 20-30 km/h), o jednoznačných zdravotních přednostech umělé kojenecké výživy ve srovnání s přirozeným kojením atd. atd. Myslím, že podrobné sepsání již dokázaných omylů vědy by vydalo na mnoho tučných svazků. Jak zvláštně dnes např. zní přesvědčení téměř všech fyziků ke konci minulého století o tom, že až na tři prakticky nepříliš významné problémy je fyzika již de facto ukončenou vědou. Přesto se však nikdo z "vědeckých kritiků" historií vědy nepoučí a dále bude předpokládat vlastní neomylnost resp. neomylnost současné vědy. Napíšu-li, že v minulosti byli vědci ještě hloupí a často se mýlili, kdežto dnes jsme již chytří a ve svých úsudcích máme vždy objektivní pravdu, bude každému absurdita takového tvrzení zřejmá. Jak často je však uvedená myšlenka ve "vědeckých kritikách" skryta!

Přírodní vědy by měly být založeny především na pozorovaných skutečnostech. Opravdový vědec má potom stále na paměti, že příroda se bude chovat podle svých vnitřních zákonitostí a nikoli vždy jen podle pouček, které byly člověkem formulovány a mohou být tudíž nepřesné nebo dokonce nesprávné. Vědec-dogmatik, který si bývá jist konečnou platností vyslovených přírodních zákonů a vehementně popírá a kritizuje jiné názory bez ohledu na prokazatelné skutečnosti, staví vlastně sám sebe na úroveň Boha řídícího přírodu a ne na úroveň vědce, který má přírodu poznávat.

Zajímavá je otázka příčin dogmatičnosti, z níž "vědecké kritiky" vycházejí. V podstatě každý se alespoň trochu snažíme přetvořit a zjednodušit si přírodu ve svých představách. Objevuje se jistá setrvačnost našeho myšlení a snaha o prosazení pravdivosti toho, co jsme se již jednou naučili a možná i trochu pochopili. Naše duševní lenost (nebo něco obdobného) potom způsobuje neochotu přijímat zásadně nové myšlenky, bořící zčásti naše dosavadní představy. Je totiž jednodušší, mám-li na to žaludek či spíše svědomí, nepohodlný názor přezíravě odmítnout než pokusit se jej poznat a případně začlenit do své "filosofie". Dnes již klasickým příkladem dobového odsuzování nových myšlenek je např. nesmírný odpor značné části tehdejší vědecké veřejnosti k vynikajícím a naprosto přesvědčivým pracem Luise Pasteura na poli praktické mikrobiologie a imunologie. Vždyť jeho objevy bylo možné vysvětlit jen tehdy, opustí-li se některé, do té doby téměř svaté, představy o životě. Nebo vzpomeňme na pohrdání až nenávist řady lékařských kapacit k doktoru Semmelweisovi kvůli jeho "nehorázným" požadavkům na čistotu při porodech, přičemž se naprosto ignorovaly jeho nesrovnatelně lepší výsledky. Mezi nejznámější příklady omezenosti některých vědců patří také "vědecké" výpady proti fantaziím J. Vernea, z nichž mnohé tyto fantazie byly později skutečnou vědou dalece překonány. Také ty totiž bouraly některé všeobecně přijaté "vědecké" představy té doby, představy omezené současným stavem bádání a nedostatkem fantazie a představivosti. Podobných příkladů z historie i současnosti přírodních a lékařských věd bychom našli jistě stovky.

Někdy může být objektivní příčinou popisovaného jevu i menší schopnost logického usuzování, a to buď vrozená, nebo vypěstovaná špatnými učiteli. Pokud jste vlastníky nadprůměrně setrvačného myšlení, máte dostatečné vzdělání a patřičnou porci sebevědomí, jste na dobré cestě stát se "vědeckým kritikem" - dogmatikem. Na druhou stranu lze předpokládat, že dogmatismus provázený arogancí a militantností může být někdy i projevem komplexu méněcennosti. Domnívám se ale, že existuje i více dalších možných příčin dogmatičnosti vedoucích až k hlasitému "vědeckému kritizování". Všechny další, které mě nyní napadají, jsou však ještě subjektivnější a rozhodně méně omluvitelné. Může to být například extrémně vybičovaná ješitnost, snaha mít vždy jako jediný pravdu (zvláště před podřízenými či studenty apod.) nebo naopak snaha zalíbit se dogmatickým nadřízeným, někdy může být rozhodující i třeba konkurenční boj či námezdné žoldnéřství, kdy "kritik" hlásá dogmata za účelem hmotného zisku. Dovedu si např. docela dobře představit, že některá velká farmaceutická firma si vydržuje celou kohortu "vědeckých žoldnéřů", kteří mají ze všech svých sil bojovat proti metodám alternativní medicíny. Vždyť může jít o miliardy dolarů zisku za léky této firmy!

Nyní něco k formě "vědeckých kritik". Ve velké části z nich čteme nebo slyšíme o "nevědeckosti" kritizovaných názorů. Slova jako "nevědecký", "nevědeckost" apod. mají patrně fungovat jako zaklínadlo pro laiky a mívají obvykle smysl hanlivý, něco ve smyslu šarlatánství, podvod, hloupost. V souvislostech, ve kterých bývají uváděna, nelze většinou nevidět jistou paralelu se středověkým pojmem "kacířský". Ve stejném smyslu se zmíněná slova zhusta používala za dob totality, kdy vrchnost potřebovala něco zásadně odmítnout a přitom nebylo možné naroubovat na to porušení právního řádu. Vždy se potom našel nějaký marxisticko-leninský vědec, který se ochotně oné špinavé práce ujal. A tak se ve jménu očištění vědy od "pavědy a nevědeckých názorů" páchaly a dosud páchají nedobré činy a nejvíce je tím poškozována sama věda a rozvoj lidského poznání vůbec.

V dogmatických "kritikách" se pravidelně setkáme s naprostou suverénností při označení něčeho za nevědecké. Jinými slovy, jakoby autor říkal: "Věda jsem Já". Takto jsou ovšem z vědy implicitně exkomunikováni všichni vědci, kteří nemají na "kritizovaný" subjekt stejný názor jako "kritik". Ale pluralismus názorů je přece jedním z hlavních hnacích motorů pokroku i ve vědě! Patrně se tedy "vědečtí kritici" pokroku bojí a rádi by vědu zakonzervovali a dovolili pouze konformní (nebo ještě výstižněji řečeno konfekční) - a podle nich vlastně jediné vědecké - myšlení. Minulý komunistický režim jim proto nejspíše výborně vyhovoval. Od něj asi též převzali ono "kdo není s námi, je proti nám" a aplikovali jej na vědu. Proto každého, kdo nemá stejný názor jako oni, označí za nepřítele vědy, za člověka, který vědu popírá.

Poměrně velice často se ve "vědeckých kritikách" setkáme s odsouzením iracionality napadaných směrů či metod. Zhusta je navíc ona iracionalita daným subjektům "kritiky" svévolně přisuzována a není pro ni žádný jednoznačný důkaz. Já se však ptám, co že je to na iracionalismu odsouzeníhodného? Proč je iracionalita považována za dostatečný argument k zavržení napadaného subjektu? Zdá se tedy, že dosud neskončil nesmiřitelný filosoficko-ideologický boj, který nás otravoval a svazoval přes čtyřicet let. Někteří z vědců se svých marxisticko-leninských názorů a způsobů prostě nedokáží zbavit. A nebo že by "kritici" sami neznali skutečný význam termínu který tak rádi ve svých odsudcích používají?

V některých "vědeckých kritikách" se můžeme navíc setkat s vyjádřením menšího či většího opovržení autora kritizovanými názory nebo také s výsměchem na adresu oponentů. To však je jasná známka morální a intelektuální nedospělosti nebo extrémního sebevědomí kritika a každému vzdělanému a inteligentnímu člověku by takové jednání mělo být zcela cizí. Neomluví ho ani existence podobných pochybných praktik u některých politiků, kteří takto světu chtějí ukázat chytrost až bohorovnost svou a nebetyčnou hloupost a směšnost svého politického odpůrce.

Na závěr tohoto příspěvku bych si dovolil ocitovat údajný výrok slavného fyzika Nielse Bohra, který prý jednomu ze svých žáků řekl: "Vaše teorie je šílená. Není ale šílená natolik, aby mohla být pravdivá". Myslím, že je to skutečně pěkné vyjádření faktu, že nás příroda může ještě velice a zcela zásadně překvapit a ukázat nám, že naše myšlení je na její pochopení ještě příliš málo "šílené". Jak zatím ukazuje historie moderní vědy, může to příroda udělat ještě mnohokrát. Potvrdí-li se v budoucnu existence takovýchto překvapení (a já moc a moc doufám, že ano), budou dnešní sebejisté "vědecké kritiky" připadat každému trapné a směšné. Dnes je takové vidí zatím jen ten, kdo si své myšlení dosud nedal svázat dogmatickým konzervatismem.

V textu použité neběžné zkratky :

alternativní (komplementární) medicína .....................AM

vědecká (klasická) medicína ....................................VM

tento příspěvek ......................................................./AM-MRA/

Autorovy další příspěvky na této stránce:

"Nezaujatost tisku" ...................................................../NT/

Věda kontra alternativní medicína ? ........................./VkAM/

"Alternativní medicína - možnosti a rizika autorů" ...../AM-MRA/