Tajemství templářů
Svobodní zednáři
V knize „Zrozeni v krvi“ (1) autor J.J. Robinson rozvíjí myšlenku, že svobodní zednáři pocházejí z tajné organizace, která pomáhala uprchlým templářům z Anglie do Skotska. Používá k tomu řadu argumentů:
liknavost slabého krále Anglie Eduarda II. umožnila mnoha templářům včas uprchnout
boje mezi Anglií a Skotskem umožnily templářům hledat útočiště právě zde
i když přesto na papežův nátlak došlo v Anglii k pronásledování templářů, měli již 3 roky čas na vybudování tajné podpůrné organizace
uprchlíci se mohli prokázat skrytými znaky, např. systémem otázek a odpovědí, stisky ruky apod. Stejný způsob později používali svobodní zednáři
nevolnické povstání v Anglii roku 1381dává tušit, že bylo řízeno tajemnou organizací. Tisícihlavé povstání ze dne na den přijalo nového vůdce, kdosi vybavil povstalce jakousi uniformou, kterou byla bílá vlněná kápě, jejíž výroba si musela vyžádat značné prostředky a také čas. Zatímco povstalci ničili veškerý církevní majetek, zvláště spadeno měli na kostely a stavby johanitů, dědiců templářského panství. Podivuhodně se však vyhnuli kostelu, patřícího kdysi právě templářům. Svůj hněv si zvláště vybili na městě Bury St. Edmunds a místním klášteru. Právě zde vznikla kronika, vinící templáře ze vzpoury, která zapříčinila porážku křižáckých armád u Acry roku 1264 a následnou ztrátu hradu Safed. Na jiném místě kronika vinila templáře z otravy kyperského krále, jeho syna a další dvořany.
tajemné zmizení templářského loďstva (všech 18 lodí) dává tušit, že se z nich stali piráti. A právě v projevu, který uzavírá iniciaci nového mistra zednáře, se nově přijímaný kandidát dovídá, že z něj tento titul „učiní bratra pirátů a korzárů“, což je nelogické, pokud by původ zednářů měl být mezi středověkými kameníky
pokud by kdokoli prozradil uprchlého templáře vyzrazením jeho tajemství, vystavil by ho potupnému mučení. Jedna z povinností zednářů je neprozradit tajemství jiného zednáře, což je opět nelogické, mělo by jít jen o stavební metody
templáři byli náboženským řádem, všichni byli zanícenými křesťany, kteří dali v bojích s muslimy vsázku i své životy. Církev a monarchie je zradila, velmistr byl upálen. Systém, zprostředkující templářovo spojení s Bohem byl zrušen, způsob jeho náboženského života se stal bezprostředním vztahem k bohu. Základním požadavkem zednářství je potvrzení víry v Nejvyšší bytost, ale způsob vyznání nesmí být zkoumán, je zakázáno zednářům o svém náboženském předsvědčení diskutovat ani pro ni získávat jiné. Zednáři nepřijímají pouze ateisty. Podobný způsob uvažování by se nemohl zrodit ve středověkém kamenickém cechu.
templáři a svobodní zednáři byly jediné organizace, které svůj původ odvozovaly od Šalomounova chrámu v Jeruzalémě
zásady svobodného zednářství svědčí pro ochrannou společnost mužů, kteří měli spory s církví, státem nebo obojím, nikoli stavební společnost
v Británii se nenašly doklady pro existenci stavebních cechů. Navíc, středověké řemeslné cechy byly vždy místní, nikoli celostátní
zednáři vystoupili na veřejnost roku 1717 v Londýně při sloučení 4 lóží, čímž porušili posvátné zásady utajení. Poté začaly vystupovat na veřejnost i další lóže, přičemž skotské lóže jsou považovány mezi zednáři k nejortodoxnějším
rok 1717 nebyl zvolen náhodou – až roku 1715 byl definitivně zamezen návrat Británie k římské církvi.
templáři v době svého působení ve svaté zemi podporovali náboženskou toleranci. Když se stali psanci, vytvořilo to základ pro tajnou organizaci, která ji měla ve svém programu
zednářství se zrodilo mezi francouzsky mluvícími templáři ve Skotsku, což dokazuje odhalení ztraceného významu zednářských výrazů ve středověké francouzštině
kružidlo a úhelník zednářů se zrodily z nedokončené Šalamounovy hvězdy
nedokončený chrám zednářů je alegorií přervané historie templářského řádu. Mýtus o vraždě stavitele Chirama Abiffa je opisem vraždy velmistra. Mrtvý stavitel je při zednářském zasvěcení nahrazen uchazečem, který je pozdvižen do mistrovského stupně a přebírá tak přerušené poslání zavražděného velmistra.
Podle: Robinson, J.J.: Zrozeni v krvi. Votobia, Olomouc, 1996