Tajemství
templářů
Nacistické hledání grálu
Otto Rahn se záhadami
katarské civilizace začal zabývat už v dětství. Podzemní chodby a v nich
četné tajemné svatyně mu nedaly spát. Šlo vlastně zároveň o módu, která
odpovídala duchu doby. Německé okultní skupiny a proslulá společnost Thule
(věnujeme jí zvláštní kapitolu) vypracovaly celý systém „nordické
mystiky" a zvláštní význam přisuzovaly gnostickým učením s
jejich věčným bojem protikladných sil. Protože vůdcové rychle sílícího
nacionálně socialistického hnutí tíhli k mystice a němečtí okultisté,
kteří nadšeně propagovali rasistické bludy, byli nacismu aktivní oporou,
donesla se brzy zvěst o nevýslovných pokladech Montséguru až k uším
Alfreda Rosenberga. Tento autor „Mýtu 20. století“, teoretik a
rasový expert nacistické strany projevil o legendu mimořádný zájem a dodal
Rahnovým pseudohistorickým výplodům „potřebný" směr. V „nordické"
interpretaci byl Montségur přirovnáván k hoře Montsalvat „bretoňského
cyklu", kde se nalézal svatý grál rytířů Kulatého stolu. Nacističtí
pogromisté deroucí se už k moci si nevýslovně přáli podobat se rytířům.
Heinrich Himmler, který osobně vybíral kandidáty do oddílů SS, usiloval o
to, aby své bandě vrahů dodal dekorum středověkého řádu. Přitažlivou
se jevila i dvojí symbolika grálu - nádoby čisté krve a kalicha mystického
osvícení.
Rahnovo bádání
tedy budoucí „nadlidé" uvítali s osvícenou účastí kulturtrégrů.
Jeho výpravě do Montséguru a diletantskému průzkumu kraje věnoval
pronacisticky orientovaný tisk mimořádnou pozornost. V roce 1933, již po
Hitlerově nástupu k moci a po požáru Říšského sněmu, byla vydána první
Rahnová kniha, příznačně nazvaná „Křížová výprava proti grálu“.
Autor, který tím v podstatě plnil úkol říšského kancléře Rosenberga,
tu pojednal o variantě Noemovy archy.
Křesťanské ideály
však tehdy nebyly v kursu, neboť hitlerovci pronásledovali katolickou
opozici, a tak se Rahn raději verzi s božím původem prozřetelně vyhnul.
Nové pány zajímalo
totiž něco zcela jiného. Noemova archa jim zcela vyhovovala. Bylo dokonce
rozhodnuto vyslat horolezeckou výpravu na Ararat. Rahn, který se pokoušel
zachovat alespoň zdání vědecké objektivity, se nesměle zmínil o
alexandrijské škole a o bogomilech, vzápětí však byl náležitě
usměrněn. Alexandrijští Židé a východoevropští Slované se nacistické „vědě“
rozhodně nehodili. V nacistické interpretaci získal grál podobu číše
Nibelungů, tedy nordické relikvie, a z katarů se stali původem Frankové,
tedy vlastně Germáni. Všude hřímala Wagnerova hudba, kterou si nacisté přisvojili,
ulicemi pochodovali „parsifalové" v černých mundúrech a všemi
způsoby se opěvoval kult „čistoty krve". A zatím už krev
vydatně tekla a hromadně padaly hlavy nejlepších synů Německa.
Biologické,
geografické, historické a všemožné další spekulace se staly normou a
okultismus dobrým tónem. V roce 1936 vyšla druhá Rahnova kniha „Luciferův
dvůr Evropy“. Je možné, že fašistickým pohlavárům se znelíbil název
knihy, pravděpodobněji se však sám její autor dopustil omylu. Ať už tomu
bylo tak či onak, stal se Rahn obětí toho, co bylo označováno jako „podivný
případ". V roce 1937 po své výpravě do Languedoku, jíž si tak široce
všímal tisk, Otto Rahn nečekaně zmizel. Z Francie sice řádně odejel, do Německa
se však nevrátil. V novinách se o tom objevila jen letmá zprávička a
podivná výprava upadla brzy v zapomenutí. Ačkoli se šuškalo, že autor „Luciferova
dvora Evropy“ byl uvězněn v koncentračním táboře, měli Němci a tím
spíše Francouzi v té době zcela jiné starosti než Rahnovo zmizení. Kvapem
se blížily události nepoměrně významnější - připojení Rakouska a
Sudet k říši a mnichovská kapitulace.
Teprve po válce
se jistý Saint-Loup, autor brožury „Noví kataři Monséguru“, dotázal příslušných
orgánů na osud Otty Rahna. Dostalo se mu odpovědi více než zajímavé: „Podle
dokumentace SS spáchal Rahn sebevraždu, když na hoře Kufstein požil
kyanovodík." „A příčina?" pátral zvídavý Saint-Loup.
„Na politicko-mystickém základě," ocitoval esesáckou diagnózu úředník
spolkové justice.
V červnu 1943 přicestovala
do Montséguru vědecká expedice, složená z věhlasných německých historiků,
geologů a speleologů. Pod ochranou snaživé vichistické policie zřídila
expedice stanový tábor a zahájili vykopávky. Práce pokračovaly až do jara
1944, kdy bylo třeba vzít urychleně do zaječích. V samotné říši však
jednání o „árijském grálu" pokračovalo až do jejího totálního
konce. Tak například v březnu 1945, když Rosenberg vysvětloval admirálu
Doenitzovi význam katarských pokladů pro nacionální socialismus, zmínil se
mimo jiné o jakési tajné expedici a požádal pro tyto účely o přidělení
speciální ponorky.