Po devíti letech ve Svaté zemi se vůdce templářských rytířů, Hugo de Payens, vrátil do Francie. Doprovázel ho další z řádu, André de Montbard. Důvodem cesty bylo hledat nové rekruty. Payens měl samozřejmou starost o pokračování existence svého řádu - starost, kterou ilustruje dopis, který napsal zbývajícím rytířům v Jeruzalémě. Varoval je, aby byli na stráži, neboť Ďábel si nedopřává odpočinku.

Payen a Montbard se setkali s Montbardovým synovcem, 36 let starým cisterciáckým mnichem zvaným Bernard - který se později stal sv. Bernardem. Bernard byl opatem z Clairvaux a v později ve svých kázáních vyzýval ke Druhé křížové výpravě roku 1146, která reagovala na Zangího znovudobytí Edessy, do té doby pod správou křižáků. Bernard se stal klíčovou postavou jejich kampaně za podporu a doporučil templářské rytíře v dokumentu nazvaném "V chvále nového rytířstva" (In praise of the New Knighthood). 

"Nejdou do bitvy bez rozmyslu, ale naopak obezřetně a s předvídavostí, pokojně, jako pravdivé děti Izraele. 
Ale jakmile boj začne, spěchají bez prodlení na nepřítele...a neznají strach...jediný často obrátí na útěk tisíc; dva, deset tisíc...jemnější než jehňata a strašlivější než lvi; to jest vlídnost mnicha a chrabrost rytíře."

Bernard k templářům brzy dokázal přitáhnout pozornost papeže Honoria II. Žádal, aby byli vybaveni svou vlastní Svatou řeholí - základním nařízením, které by obsahovalo podmínky pro řízení a praktikování, a které by upřesňovalo jejich postavení uvnitř církve. sepsal svatou řeholi, která měla původně 72 článků, ale během let se rozrostla téměř na sedm set paragrafů. Řehole byla schválena a získala oficiální statut na církevním koncilu v Troyes v roce 1128. 

Na tomto koncilu bylo templářům poprvé dáno právo nosit bílý plášť, znázorňující jejich čistotu (červený kříž byl přidán roku 1146). Nařízení uvádělo, že všichni uchazeči musí být z manželského lože a urozeného původu. Museli být zbaveni jakéhokoli druhu slibu nebo vazeb a museli mít zdravé tělo (jestliže bratr chytil malomocenství, bylo požadováno, aby opustil řád).

Templářská řehole nemohla být stejná jako ostatní, protože život templářů měl zahrnovat cestování, vojenský výcvik a účast v boji, činnosti, které ostatní společenství nepoznala. Nejdůležitější byly tři základní řádové sliby: 

• čistoty

• chudoby 

• poslušnosti. 

Čistota se týkala obou pohlaví. Templář se nesměl dotknout ženy nebo ji políbit, dokonce ani vlastní matku nebo sestru. I rozhovor se ženou byl odsuzován, často zcela zakazován. Templáři nosili dlouhé spodky z kůže, které nesměli nikdy sundat. (Řehole jim zakazovala koupel, takže to, že spodky nesměli odložit, mělo podpořit zákaz sexuálních aktivit.) Templář nesměl dopustit, aby ho kdokoliv, zejména jiný templář, uviděl nahého. V jejich dormitářích hořely lampy celou noc, aby temnota nemohla dovolit nebo povzbudit homosexuální praktiky, neustálou hrozbu všech výlučně mužských společenstev, včetně klášterů.

V souladu se slibem chudoby dal Hugo de Payens všechen svůj majetek řádu a ostatní zakládající templáři jej brzy následovali. Pokud nový templář neměl žádný majetek, který by mohl dát řádu, měl přinést "věno" v penězích. Templář nesměl mít žádný soukromý majetek, dokonce ani knihy. Veškerá kořist připadla řádu. Toto nařízení bylo tak důležité, že pokud se po smrti templáře zjistilo, že měl vlastní peníze nebo majetek, byl vyloučen z řádu a nedostalo se mu křesťanského pohřbu. Jeho jediným majetkem byl jeho meč. Ten se stal jeho životem a když umřel, jeho hrob nenesl žádný nápis kromě vyobrazení meče.

Templář musel okamžitě poslechnout svého nadřízeného, a protože řád byl odpovědný pouze papeži, vytvořil si vlastní systém trestů, až po trest smrti za neposlušnost. Například v templářském kostele v Londýně byla vystavěna kajícná cela, metr a půl dlouhá, a irský bratr marál (vojenský velitel) tam byl vsazen za neposlušnost vůči Mistru. Nemohl se postavit zpříma, nemohl se natáhnout a byl držen ve stísněné cele a zemřel hladem. Templáři nebyli zodpovědni zákonům země, ve které přebývali. Jenom jejich vlastní řehole řídila jejich způsob života a jenom jejich nadřízení je mohli trestat.

Templáři neměli žádné soukromí, a pokud některý z nich dostal dopis, musel ho přečíst nahlas za přítomnosti mistra nebo kaplana.

Na bojišti se templář směl dát na ústup pouze tehdy, pokud musel čelit přesile tří na jednoho, a i tehdy jen na příkaz. Stalo-li se, že za neudržitelných podmínek, přestože řehole povolovala ústup, jim velitel nařídil bojovat až do smrti posledního z templářů, museli tohoto příkazu uposlechnout. Muži, kteří vstoupili do řádu templářů s jistotou očekávali, že zemřou v boji, a většině se to splnilo. Pro templáře nemělo smysl vzdát se v boji, protože bylo zakázáno použít prostředků řádu k vykoupení zajatce. Proto byli templáři zajatí v boji obyčejně okamžitě nepřáteli popraveni.