"Alternativní medicína - možnosti a rizika autorů"
Pavel Šiman
1. ÚVOD
Dostala se mi do rukou knížka kolektivu autorů "Alternativní medicína - možnosti a rizika" (Grada, 1995). Jde o populárně vědeckou publikaci určenou patrně široké veřejnosti. Autorský kolektiv složený ze 16 různě otitulovaných lidí vedl Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc., který je v obsahu knihy také uveden jako autor či alespoň spoluautor ve více než 3/5 všech hlavních kapitol. Kniha, přestože má jen asi 200 stran textu, zabírá alternativní medicínu (AM) opravdu zeširoka a pojednává i o praktikách (až "filosofiích" - např. o makrobiotice), jejichž zařazení do AM může být sporné. Měl jsem odvahu přečíst si pouze jedinou kapitolu, na ty ostatní jsem již neměl sílu. Pokud jste si přečetli můj první příspěvek ("Věda kontra alternativní medicína?", dále v textu jej budu značit /VkAM/), jistě uhodnete, že se jednalo o kapitolu věnovanou homeopatii. Jejími autory byli již zmíněný prof. Heřt a Ing. Jiří Šafanda, CSc., oba z LF UK v Plzni (jako ostatně i většina autorů ostatních kapitol). V následujících řádcích se pokusím jako laik mající nepatrné znalosti z homeopatie ukázat, že autoři mají těch znalostí patrně ještě daleko méně.
2. ARGUMENTACE
2.1 Základní principy homeopatie
2.1.1
S první chybou se setkáme hned na začátku, v kapitolce 2.4.1, kde autoři "definují" homeopatii. Tam je mj. uvedeno, že podle homeopatie: "1. Projevy nemoci jsou jen projevem psóry (životní síly), která je jednotícím principem všech nemocí (původní, dnes opuštěná představa)". Podívejme se nejprve na zde uvedené dva termíny, které jsou podle autorů totožné. Životní síla je prastarý termín, dnešní vědou velmi neoblíbený, kterým se neexaktně označovalo to, co živé organismy oživuje, propůjčuje jim pociťování, řídí jejich životní funkce a bez čeho by byly pouze mrtvými těly. Neoslabená životní síla udržuje tělo ve zdraví, pokud ji však narušíme (oslabíme) chorobou, vyvolá to nemoci (Hahnemann, 1993, par.12). Zakladatel homeopatie S. Hahnemann (1755-1843) tvrdil, že základní příčina chorob spočívá většinou v chronickém (nebo i akutním (Barták, 1993)) miasmatu (H., 1993, par.5), přičemž miasma může být získané nebo zděděné. Chronická miasmata (z řeckého "znečištění") jsou rozeznávána tři základní: psora - odpovídá funkční slabosti, hypotrofii, hypotonii a projevuje se časovým průběhem příznaků "zevnitř navenek" (odvozeno od modelové choroby psoriázy), sykosa - odpovídá hypertrofii a bujení (odvozeno od sykosis) a syfilis - charakterizovaná rozpadem tkáně, destrukcí a časovým průběhem příznaků opačným než psora (odvozeno od syfilis). Psora, ač za dob Hahnemanna zdaleka nejčastější (H., 1993, par.80, 206 aj., dnes je patrně častější sykosa (Cousset, 1995)), je tedy pouze jedním ze tří základních chronických miasmat. Oslabení životní síly může být při nemoci způsobeno buď pouze jedním nebo i kombinací více miasmat. Teorii miasmat nelze v praxi uplatňovat vždy, dodnes však může být cenným a někdy dokonce jediným účinným vodítkem při konstituční léčbě mnoha případů (Whitmont, 1996, Barták, 1993). Z toho, co jsem zde krátce a velmi zjednodušeně napsal, zcela jasně vyplývá, že autoři se před sepsáním svého "vědecky kritického" příspěvku nezatěžovali ani se seznámením s homeopatickou terminologií. Jejich tvrzení, že psóra je jednotícím principem všech nemocí je nepravdivé a nikdy to netvrdil ani Hahnemann. Poznámka o současné opuštěnosti zmíněné představy je též zcela chybná, protože teorie miasmat je stále rozvíjena, i když se s ní v praxi málokdy setkáme, neboť její uplatnění je nesmírně pracné a náročné na čas, znalosti a zkušenosti homeopata. Je pozoruhodné, že svými "miasmaty" Hahnemann svého času předběhl dobu a některé jeho závěry byly později velmi dobře posíleny vědeckým výzkumem na poli infekčních chorob a imunologie. Dodnes tato teorie nebyla vyvrácena a je stále velkou nadějí pro léčbu chronických chorob, noční můře klasické medicíny.
Další princip homeopatie, který autoři knihy uvádí v prvním odstavečku je, že: "3. Léčí se přírodními látkami v minimálních koncentracích." Zde bych jim vytkl pouze nevýznamnou nepřesnost. Potencovanější homeopatika obvykle neobsahují žádné molekuly z původní přírodní látky a tak nelze obecně hovořit o jakékoli koncentraci.
Jako 5. princip autoři uvádějí: "5. Léčí se podle příznaků, nikoli podle diagnózy." (viz též tab. 3 v kap. 2.4.8). Okamžitě mne napadla otázka, jak a na základě čeho tedy klasická medicína (dále VM podle označení vědecká medicína v textu knihy) stanovuje onu diagnózu? Vždyť i anomálie zjištěné těmi nejsložitějšími postupy a moderními přístroji jsou pouhými příznaky choroby, na jejichž základě lékaři obvykle diagnózu stanoví. Pokud mezi příznaky nezahrneme anamnézu, která je pro homeopata většinou nezbytným a často i primárním zdrojem informací o pacientovi (daleko důležitějším a využívanějším než u klasické léčby, tedy ve VM), pak je tvrzení autorů zcela evidentně neúplné a tím nepravdivé. To ale lékař prof. Heřt jako autor kritiky homeopatie musí všechno vědět! Proč tedy napsal tuto nepravdu? Když jsem si uvědomil, komu je vlastně tato kniha určena především, hned mne napadlo, že použitím českého výrazu pro homeopatii a slova latinského původu pro VM chce nejspíše podsunout laickým čtenářům dojem nevědeckosti a obyčejnosti homeopatie ve srovnání s vědeckostí a vysokou odborností medicíny klasické. Já bych tento laciný způsob "argumentace" charakterizoval nejspíše slovem ubohost.
2.1.2
V následujících dvou kapitolách (2.4.2 Historie a 2.4.3 Zařazení homeopatie) se opět uplatňují různá další zkreslení skutečnosti a subjektivní výklady fakt. Jelikož však nemám k dispozici dostatečné historické podklady (a navíc se se to netýká podstaty homeopatie), rád přenechám kritiku těchto dvou kapitol někomu jinému. Jen bych se trochu zastavil u tvrzení, že v dobách komunismu u nás homeopatie "nebyla výslovně zakázána", "nebyl jen povolen dovoz zahraničních homeopatických léků". To je patrně úmyslně demagogicky podaný výrok. Naprostému laikovi totiž unikne, že zákaz dovozu hom. léků homeopatii zlikviduje daleko účinněji, než zákaz metody samotné. Navíc, jak je dosud snad ještě známo, bylo více věcí, které "nebyly výslovně zakázány", ale běda, když se jimi někdo zaobíral. Možná, že vyjádření autorů mělo v laických čtenářích navodit dojem, že komunisté vlastně proti homeopatii nic neměli a že ji možná i skrytě podporovali. S tím je ovšem v rozporu další tvrzení, že "k prudkému rozvoji homeopatie u nás došlo teprve po r. 1989". Proč tedy až po odstranění vlády komunistů?
2.1.3.a
Kapitola 2.4.4 se zabývá kritikou teoretických principů homeopatie uvedenými přehledně v kap. 2.4.1. V odstavci a) se setkáme opět s nepravdami o psóře. Autoři však zde projevují i naprosté nepochopení a neznalost náročné teorie miasmat, pokud tvrdí, že je to představa nesmírně zjednodušená proti názorům VM. Ona totiž napadaná teorie pojímá příčiny chorob také velice komplexně a domnívám se, že komplexněji, než autory vychvalovaná současná VM. Ovšem k tomu, aby si tato fakta autoři mohli uvědomit, by museli alespoň přečíst (když už nejsou schopni důkladně prostudovat) příslušnou původní odbornou literaturu. Já si dovolím vyjádřit svůj dosavadní názor, že naopak VM se příliš často dopouští ve srovnání s homeopatií nevhodných (i když na současné úrovni poznání pochopitelných) zjednodušení. To by ale mělo být předmětem odborných diskusí a nikoli napadání protivníka před laickou veřejností.
2.1.3.b
V odstavci b) se autoři pokoušejí kritizovat "filosofický" základ homeopatie - princip léčení podobného podobným, jehož platnost (patrně univerzální) praktické zkušenosti homeopatů dnes a denně ukazují. Tak původně empiricky vysledovaná zákonitost (pozorovaná a občas i aplikovaná již dávno a dávno před Hahnemannem) byla nesčetněkrát - v homeopatii opět empiricky - potvrzena. Námitky autorů proti tomuto principu jsou ovšem čistě teoretické, jak ostatně dosvědčují oni sami: "Zákon podobnosti můžeme tedy z teoretických důvodů odmítnout". Ony teoretické důvody však vyplývají z poněkud zavádějící až demagogické a diletantské argumentace. Tak např. očkování rozhodně nelze počítat do homeopatie (ale přísně vzato ani do izopatie, vždyť očkovací látkou jsou modifikované, oslabené kmeny), určitou "filosofickou" podobnost zde však lze zřetelně vidět. Přesto však homeopatie platnost svého základního principu NEZDŮVODŇUJE příklady z této imunologické oblasti, jak tvrdí autoři a považují to zároveň v téže větě za čistou demagogii.
Otázka autorů na odůvodnění - cituji - "rozsáhlého používání některých léků, např. právě grafitu nebo třeba kovového čistého zlata, které u zdravého podle farmakologických údajů nemohou vyvolat nic, protože s tělesnými tekutinami prakticky nereagují" svědčí opět o neznalostech praxe a nepochopení napadaného principu a homeopatie vůbec. Autoři se patrně neobtěžovali seznámit se ani s tzv. provingem, tedy s metodami zkoušení homeopatických léků. Tím se totiž na dobrovolnících (obvykle z řad samotných homeopatů) dá relativně jednoduše vyzkoušet jakákoli myslitelná látka (ať už makroskopicky reagující s tělesnými tekutinami či nikoli), kterou ovšem předem homeopaticky napotencujeme. Tímto způsobem se tedy zjistila homeopatická "patologie" např. onoho grafitu, zlata či dále uvedených slimáků a ještěrek a tak se objevují i nové a nové homeopatické léky. Pro představu - již je jich dobře popsáno více než 2000 a stále je zapotřebí objevovat další, neboť nemoci člověka jsou čím dál tím více rozmanitější. A tak autoři "zpochybňují" a zesměšňují jimi naprosto nepochopené a používají k tomu svévolně upravená fakta, z kontextu vytržené části popisů indikací homeopatik i zcela smyšlené "argumenty" (např. ony rádoby sarkastické otázky o požívání slimáků a ještěrek). Toto všechno je potom pro autory dostačující k uvedení závěru, že "princip léčby podobného podobným, ..., se nám tedy jeví jako mýtus, který má ukázat výjimečnost, svéráznost homeopatie, který ale ve skutečnosti není a ani nemůže být v homeopatické praxi vždy respektován a který je navíc dokazován fantaziemi o účincích léků, které však nikdy nebyly objektivně potvrzeny". Uvážím-li teoretické i praktické znalosti a schopnosti autorů a způsoby jejich vyjadřování, jediné překvapení na tomto výroku je pro mne použití výrazu "jeví se nám", což je pro jinak velice sebejisté a sebevědomé pisatele opravdu nezvyklé.
2.1.3.c
Odstavec c) se zabývá ředěním homeopatických léků. Setkáme se zde s matematickým zjednodušením výpočtu výsledné koncentrace hom. léku (ale i s rádoby ironickou úvahou o rozptýlení posledního výdechu Julia Caesara), které neodpovídá skutečnosti (viz /VkAM/, odst. 4.3). Zastavil bych se u tvrzení autorů, že zvyšování účinnosti léků stoupajícím s ředěním (správně s potenciací) nebylo nikdy potvrzeno v seriózních laboratořích. Nevím, co je na tomto výroku pravdy, já jsem žádnou vědeckou práci týkající se této otázky nečetl. Ono totiž sestavit přísně vědecky prováděný experiment (nejlépe dvojitě slepý), který by toto definitivně rozhodl, by asi bylo velice obtížné, pokud vůbec možné. Různost potencí a jejich účinků (co do hloubky a trvání) se uplatňuje především v konstituční léčbě, na kterou se metoda dvojitě slepého pokusu naprosto nehodí. Stačí se ale podívat do homeopatické praxe, prostudovat pár set vhodných případů, kde se během léčby výrazně měnila potence, a autorům by bylo jasné, že není nutné žádný takový komplikovaný experiment provádět. Chce to ovšem mít zájem o zjištění pravdy.
Autoři se dále velmi stručně vyjadřují k několika málo pokusům o vysvětlení působení homeopatik a významu dynamizace. Já jsem toto stručně diskutoval již výše (/VkAM/, odst. 4.3). Následně potom připojují "malou pikantnost", týkající se zákazu užívání běžných zubních past obsahujících mentol během homeopatické léčby. Protože firma Boiron, patrně největší výrobce homeopatik, vyrábí též speciální hom. pastu Homeodent, autoři onen zákaz komentují slovy: "Tvrzení je samozřejmě reklamním trikem k zakoupení drahého výrobku". Já bych autory doplnil - oněch "reklamních triků" je u homeopatie daleko více, např. již Hahnemann vypozoroval (ještě dávno před vznikem firmy Boiron), že účinek homeopatik kromě mentolu dosti silně ruší dále kafr, káva, horká koupel, různá koření, parfémy atd. atd. (H., 1993, par.260) a dodnes této skutečnosti homeopaté úspěšně využívají ke zrušení účinku nevhodně nasazených homeopatik (např. pomocí mátového čaje). Kdybych uvažoval jako prof. Heřt, přidal bych další "pikantnosti", tentokrát z VM. Např. za lékařským zákazem požívání alkoholu při léčbě antibiotiky a mnoha dalšími alopatickými léky bych viděl reklamní trik výrobců nealkoholických nápojů ... Odstavec c) však ještě pokračuje a setkáme se tu s tvrzením týkajícím se již výše zmíněných pokusů o vysvětlení účinků homeopatik (viz /VkAM/, odst. 4.3): "Protože věda tyto principy a tvrzení homeopatů odmítá, staví se homeopati logicky a zákonitě do opozice proti současné vědě." Problém je v tom, že ony "principy a tvrzení" vyslovilo jen velmi málo lidí a v homeopatii zdaleka nejsou přijata obecně. Proto nelze souhlasit se závěrem, že se homeopati (správně česky ovšem homeopaté !!!) staví do opozice proti vědě. Autoři ještě komentují fakt, že v době sepsání knihy byla Homepatická společnost přijata do ČLS JEP: "Jde však o tlak iracionality pod praporem 'svobody', které se bojí čelit současní akademičtí funkcionáři". O tom, jak se ti funkcionáři asi bojí, si můžete udělat představu po přečtení mých příspěvků na této stránce.
2.1.3.d
Odstavec d) pojednává o dalším základním principu homeopatické léčby - o individualitě. Po úvodu, kde jsou velmi stručně a lapidárně vysvětleny pojmy konstituční lék a konstituční typ je citován příklad charakterizující konstituční typ Sulfur. A hned je tu další "vysoce odborné a vědecké" zhodnocení dokonalými autory: "Jistěže je tato 'typologie' obdobou astrologických horoskopů a seskupením naprosto nesouvisejících rysů. A není třeba snad říkat, že tyto typy neodpovídají žádnému vědeckému třídění jedinců podle objektivně zjistitelných kritérií. Z hlediska antropologického např. rozlišujeme jen čtyři typy, ovšem jako krajní varianty přirozené variability". Pokud jste v homeopatii naprostý laik, bude Vám charakteristika konstitučních léků (či typů pacientů) připadat opravdu podivně a smyšleně. Vaši neznalost a tudíž i nepochopení Vám však nelze, samozřejmě, nijak vyčítat. Pokud ovšem nepíšete pseudoodborné "kritické" traktáty na dané téma - potom jde o neomluvitelný diletantismus. A zde autoři opět mohou sloužit jako odstrašující příklad. Jejich naprosté nepochopení (včetně oné souvislosti rysů) vyplývá ze základních neznalostí a jejich neznalosti mají původ v nedostatku vůle a ochoty po získání dostatečných odborných informací. Poznámka o vědeckém (resp. antropologickém) třídění lidských typů ukazuje, jak jsou autoři myšlenkově svázáni a jak předpokládají úplnost současného vědeckého poznání. Další možnosti třídění lidí (než které dosud věda objevila) prostě už nejsou vhodné a potřebné, o jejich objektivitě a případné vědeckosti potom ani nemluvě! Své absolutní nepochopení homeopatie a jejích principů autoři demonstrují i v dalších řádcích tohoto odstavce. Tak např. i začínající homeopat ví, že konstituční typ člověka se může vlivem prostředí, věku ale i třeba léčby za život mnohokrát změnit. Tvrzení autorů o údajném hom. předpokladu, že rozhodující roli u všech závažných chorob hraje vrozená konstituce je tedy obecně nepravdivé. Za jeden z vrcholů dezinformace lze považovat následující pododstaveček týkající se konstituční léčby a jejího principu léčení jedním konst. lékem, kde autoři "dokazují" své pravdě zcela odporující tvrzení: "Ale i tento princip, podobně jako oba předchozí, zůstává jen teoretickou ozdobou homeopatie". Podle nich se totiž nyní v hom. praxi používají většinou léky symptomatické a navíc vícesložkové. Ano, je pravda, že homeopaté léčí akutní případy často pouze symptomaticky a nekonstitučně. Pro akutní léčbu některých nemocí (chřipky, rýmy, kašle apod.) jsou vyráběna i vícesložková homeopatika, ta však jsou určena k běžnému nákupu i bez lékařského předpisu - tedy pro "laické", domácí použití (podobně jako např. Acylpyrin). Základem odborné homeopatie však zůstává a vždy zůstane léčba konstituční, vždy jen jedním jednosložkovým lékem v daný čas! (Zde asi nebudou úplně souhlasit zástupci francouzské hom. školy.) Tedy přesně podle oné "teoretické ozdoby", jak napadaný princip homeopatie autoři nazvali. Zatímco je homeopatii autory nepravdivě vytýkáno široké používání směsných léků, poslední věta odstavce uvádí, že: "oficiální medicína v současné době od kombinovaných preparátů ustupuje". VM tedy konečně dospěla ke stejnému dílčímu závěru jako před zhruba 200 lety zakladatel homeopatie pan Hahnemann (viz např. H., 1993, par.273).
2.1.3.e
Odstavec e) nám říká, že homeopaté léčí podle příznaků choroby. To je ovšem pouze část pravdy, neboť autoři poněkud pozapomněli na osobní a někdy i rodinnou anamnézu, která je při konstituční léčbě v průměru zhruba stejně důležitá, jako ony příznaky. Kardinální nepravdou však je věta, že: "Klasický homeopat proto nehledá příčinu choroby, nezajímá ho diagnóza". Konstituční léčba je totiž naprosto nemyslitelná bez hledání a nalezení příčiny choroby. Pravda, homeopatie nachází příčiny často poněkud jinde a hledá je jinak (obvykle složitěji) než VM, dobrý výsledek léčby však oprávněnost těchto postupů potvrzuje. Co se týká té diagnózy, domnívám se, že lékař prof. Heřt má poněkud svérázné pojetí tohoto lékařského termínu, když jej striktně odděluje od příznaků (viz odstavec 2.1.1 tohoto příspěvku). Ovšemže homeopata diagnóza zajímá, především však diagnóza osobnosti člověka (z níž určí jeho konstituční typ), méně často pak tzv. diagnóza chorob(y). Klasická lékařská diagnóza chorob(y) pacienta ale také může být pro homeopatické vyšetření cenná, zvláště pak u závažných akutních stavů, kdy lékaře-homeopata přiměje někdy i k okamžitému nehomeopatickému zásahu. Velice podivuhodně zní další věta tohoto odstavce, týkající se homeopatického repertorizování: "K tomuto repertorizování se dnes používají speciální počítače nebo osobní počítače se zvláštními programy". Chtěl bych takové speciální počítače vidět; díky nízké poptávce a tedy i nízké výrobě by asi byla jejich cena astronomická a těžko by si je nějaký homeopat mohl pořídit. Také označení repertorizačních programů jako "zvláštních" je poněkud nezvyklé. Čím jiným než určením se tedy odlišují od ostatních aplikačních programů, že jsou "zvláštní"? Vzhledem k tomu, že druhý autor kapitoly má titul Ing., připadá mi takováto nepřesnost ve vyjadřování velmi podivná.
2.1.3.f
V odstavci f) se dočteme, že pokud homeopaté tvrdí, že pacienta chápou celkově, holisticky, pak: "Opět jde o demagogii. Tuto zásadu přece razí moderní medicína nejméně 100 let". K tomu bych dodal, že v tomto případě tedy homeopatie o zhruba 100 let moderní medicínu opět předběhla. Podíváme-li se na dnešní lékařskou praxi, v naprosté většině případů (a lékařů) se ani po sto letech ražení této zásady mnoho nezměnilo. Omluva praktické VM nedostatkem času ošetřujících lékařů často může odpovídat pravdě, pacientům to však situaci nijak nezlepší. To, že prof. Heřt tvrdí, že nedostatek času a specializace NĚKDY vedou k určité jednostrannosti v pohledu na pacienta naznačuje zasvěcenost tohoto univerzitního patologa do běžné lékařské praxe. Odvážím se tvrdit, že velice zřídka se lze setkat s praktickým lékařem, který by se pacientům věnoval alespoň přibližně tak široce, jak se nezbytně musí věnovat skutečný homeopat při konstituční léčbě. Tím neříkám, že téměř všichni klasičtí lékaři svou práci "odflakují", je to totiž i přirozený důsledek rozdílného pojetí pacienta a jeho obtíží u homeopatie a VM. Právě v tomto odstavci bych čekal, že autoři alespoň trochu rozvedou zmíněný zásadní rozdíl. Museli by ho však sami (chtít?) vidět a pochopit. V závěrečné větě odstavce se setkáme s termínem "speciální vztah homeopata k pacientovi". Považuji za tragické, když klasický lékař označí tento vztah, charakterizovaný absolutním zájmem homeopata na vyléčení pacienta, za "speciální".
2.1.3.g
Krátký odstavec g) neobsahuje žádné nedostatky, které bych považoval za natolik závažné, abych je zde diskutoval.
Obsah:
1. ÚVOD
2. ARGUMENTACE
2.1 Základní principy homeopatie
V textu použité neběžné zkratky :
alternativní
(komplementární) medicína .....................AM
vědecká
(klasická) medicína ....................................VM
tento
příspěvek ......................................................./AM-MRA/
Autorovy
další příspěvky na této stránce:
"Úvaha
o vědecké kritice"
........................................../ÚVK/
"Nezaujatost tisku" ...................................................../NT/
Věda
kontra alternativní medicína ?