Historie řádu

Zánik řádu - diplomatická předehra

Templáři se chystali k návratu do Evropy. Křížové výpravy skončily naprostým fiaskem, avšak nejmocnější řád křesťanského světa vyšel z války, kterou vedl nepřetržitě téměř dvě století, bez citelnější újmy. Naopak, v Evropě, poseté opatstvími a nedobytnými hrady, které byly postaveny pod dohledem nepřekonatelných templářských architektů, se před řádem otevíraly nedozírné možnosti a perspektivy.

Doba se ale změnila. Nejen řeholní sliby, ale i konečné cíle řádu doznaly podstatných změn. Zcela jinak byly teď vykládány dokonce prapůvodní symboly templářů, které měly, tak říkajíc, označovat samotné základy řádu. Ve dvou postavách na koni už nebyl spatřován rytíř a poutník, ale otcové-zakladatelé Payens a Saint-Omer, kteří se prý museli dělit o jediného koně. Pokladna byla k prasknutí přeplněna zlatem a drahokamy ukořistěnými na Východě. 

Byl proto nejvyšší čas opět připomenout chudobu. Po celém světě bylo tehdy známo úsloví „Pije jako templář", zatímco řádoví kaplani přičinlivě kázali o zdrženlivosti a skromnosti, o tom, jak žít v souladu s příkazy sv. Augustina.

Spolu s posledními poutníky přišla z Palestiny děsivá zvěst, že v templářských svatyních je obraz Krista na kříži častován hrubými kopanci.

Taková tedy byla obecná situace roku 1306, kdy se řád, v jehož čele stál de Molay, vrátil do vlasti. S rozvinutým, vlajícím černobílým praporem s obrazem kříže a heslem „Ne sobě, ne sobě, ale pro tvé jméno!" (Bauceat), doprovázeni davy pážat, zbrojnošů a čeledi, vystupovali na břeh slávou ověnčení paladýnové, aby se rozešli, jak jim bylo určeno. 

Když řád opustil Jeruzalém, dal se se znásobenou energií do upevňování svých pozic v západních i východních provinciích. Své komendy měl všude, na Kypru, v Tripoli i Antiochii, v Kastilii i v Leonu, v Portugalsku i Aragonsku, ve Francii (včetně Flander) i v Nizozemsku, vedle toho však také v Anglii a Irsku, v Německu, Itálii i na Sicílii a samozřejmě i v Čechách a na Moravě.

Templáři disponovali ve své době neslýchaným ročním důchodem 112 miliónů franků, a mohli tedy bez obav vyčkávat, až jim zralé jablko padne samo do klína. Nešlo tu vlastně ani tak o jablko, jako spíše o biblický granátový plod, ve kterém jedni spatřovali nadlidskou moudrost, jiní zase neomezenou moc nad celým světem. Už tehdy se korunované hlavy skláněly před Beanséanem. 

Alfons IV., král aragonský a navarrský, vyhlásil dokonce řád za jediného dědice svého trůnu, ačkoli zemské stavy toto poněkud extravagantní rozhodnutí svého panovníka nikdy nepotvrdily. Možná zde jsou kořeny pověstí o jejich tajném plánu na podmanění si světa.  Když v Paříži, kde tehdy železnou rukou vládl Filip IV., pro svou andělskou tvář zvaný též Sličný, propuklo povstání, neuchýlil se král nikam jinam, než do templu - chrámové pevnosti, jež byla vybudována pro kapitulu templářského řádu. Templáři, kterým byl později přisuzován dar věšteckého umění, poskytli nejkřesťanštějšímu z králů ochranu před rozhořčeným lidem a tím učinili osudový krok k vlastní záhubě. ( Obr. Velká věž pařížského templu)

Uplyne několik málo měsíců a honosný templ se jim stane posledním žalářem. Říká se, že budoucí mučedníci příliš neobezřetně odhalili dychtivým zrakům nevděčného monarchy nesmírná bohatství řádu - to však jejich budoucí osud sotva předurčilo. Papežové i králové byli totiž o obsahu templářských klenotnic dobře informováni už dávno, o klidný spánek je však připravovala rostoucí moc řádu. 

Filip IV. měl na paměti výstrahu, kterou dali angličtí templáři Jindřichu III. „Budeš králem jen potud, pokud budeš spravedlivý!" Tato slova jej poprvé donutila k důkladnému zamyšlení. Stejně jako ostatní korunované hlavy, ani on nemohl připustit jakékoli zasahování do odvěkého práva králů beztrestně se dopouštět nespravedlivostí.

Stručně řečeno, srážka mezi královskou mocí, jež vykročila po cestě absolutismu, a dosud mocným řádem, byla naprosto nevyhnutelná. Důvod k zahájení války nebylo třeba hledat. Příčina byla nabíledni - pokladnice řádu. 

Málokterý z vladařů choval srdečné city k lidem, jejichž bezzásadovost a vyzývavá pýcha byly pověstné. Ne náhodou Richard Lví srdce před svou smrtí prohlásil: „Lakotu odkazuji cisterciáckým mnichům, přepych řádu žebravých bratří a hrdost templářům." 

Templáři nejen vzbudili rozhořčení celého křesťanského světa svým pošetilým soupeřením s johanity, ale nejednou také uzavřeli spojenectví s jinověrci, vedli války s Antiochií a Kyprem, svrhli z trůnu vládce Jeruzalémského království založeného křižáky a zpustošili Řecko a Trácii. Pokud jde o Francii samu, tady byl seznam jejich prohřešků zatížen pobuřujícím odmítnutím podílet se na vykoupení Ludvíka Svatého z egyptského zajetí a, což bylo zcela neodpustitelné, podporou Aragonského království proti francouzskému Anjou.

Filip IV., který zoufale sháněl finanční prostředky, sám templářům dlužil půl miliónu liber. Stal se dokonce penězokazcem, když dal razit znehodnocené mince. Dokonale vyždímal vlastní i cizí kupecký stav, konfiskoval také majetek židů a donutil je vystěhovat se ze země. Vezmeme-li přitom ještě v úvahu rozvrat celé země „vítěznými" válkami s Vlámy a Angličany, bude nám jasné, proč ho tak vzrušovaly zprávy o prohřešcích paladýnů proti matce církvi. Koneckonců byl to on sám, kdo nechal šířit pomluvy, v nichž byl řád viněn z bezbožnosti, kacířství a satanského hříchu. 

A tu se v nejvhodnější chvíli naskytli dva renegáti, z nichž jeden kdysi zastával vysoký úřad. Poté, co se mu podařilo uprchnout z vězení, k němuž byl odsouzen velmistrem za četné přestupky, stal se prvním z hanobitelů svých bývalých bratří.

Historie albigenských se tu zopakovala do posledních detailů. Vývoj událostí nahrával králi. Obzvláštní radostí ho naplňoval  skutečnost, že skončily dlouhodobé a obtížné rozepře s papežem Bonifácem VIII.

A byl to opravdu urputný svár. Královi poradci Pierre Flotte a Guillaume Nogaret (obr.) se usilovně snažili dostat svatého otce do úzkých a zahájili proti němu skutečnou finanční válku. Ctižádostivý potomek katarů Nogaret zatím dostal ještě jeden nijak špatný nápad. Vleklý spor kolem města Poitiers zřetelně sliboval zvířit církevní bahno. Jeden z Bonifácových předchůdců na papežském stolci v podstatě toto město francouzské koruně ukradl. V každém případě k jeho oddělení od toulouské diecéze a přeměně v samostatné biskupství neměl královo svolení. O katarská území bylo mnoho zájemců, a sotva tedy existoval lepší důvod pro obnovení pře. Na jedné straně nároky francouzského krále na episkopát Poitiers byly zcela nesporné, na druhé straně však se jednalo o čistě církevní záležitost.

Papež odpověděl na hozenou rukavici přesně jak mu napověděli. Radou mu však posloužil jeho zapřisáhlý nepřítel. Biskupem v Poitiers jmenoval Bonifác člověka sice bezmezně oddaného, nade vši pochybnost čestného, avšak ne příliš chytrého. Když tento Bernard Sanissetti obdržel biskupskou berlu a prsten s ametystem, nenapadlo jej nic lepšího, než hodit rukavici francouzskému králi. Už při prvním veřejném kázání vyhlásil svou naprostou nezávislost na světské moci a nedbaje pravidel dvorských mravů, odmítl odjet do Paříže. „Poitiers není Francie!" prohlásil před královským úředníkem. „A Filip nemá moc od boha. Je to učiněný ďábel a ďábelská je i jeho tvář. Kdo Filipovi slouží, ten budiž proklet až do skonání věků!" Úředník vyslechl jeho slova naplněn hlubokými rozpaky a bez meškání vyslal do Paříže rychlého posla s podrobným hlášením. Filip se doslova otřásal smíchy. A třebaže vše probíhalo podle plánu, pocítil král k prostoduchému biskupovi, který byl pouhou figurkou ve hře mocných tohoto světa, smrtelnou nenávist.

Francouzský král se však na rozdíl od papeže dokázal ovládat. Filip nedal nic najevo a urážku jako by spolkl, zatímco Bonifác, povzbuzen zdánlivým úspěchem, učinil na cestě do propasti další krok. K údivu celé Evropy jej nejvyšší pontifik jmenoval svým legátem u královského dvora v Paříži. Bernard Sanissetti se tak rázem stal diplomatem a nejvážnějším kandidátem na získání rudého kardinálského klobouku. Filip Sličný se i tentokrát čehokoli zdržel, ačkoli mohl nenáviděného klerika z metropole bez váhání vypudit. Mířil však mnohem výše a tak nechal biskupa prozatím na pokoji. Samozřejmě jen na čas, neboť odpouštět nedovedl a ani nechtěl. Papež a jeho věrný služebník zatím triumfovali. Když ze šachovnice odstranil dvě královy figury, usoudil Bonifác, že nastal čas dát Filipovi šach, a přesunul tedy pěšáka o pole dál. Hned při první audienci vyslanců Sanissetti zpupným, ba výhružným tónem žádal, aby byl neprodleně osvobozen buřičský hrabě flanderský. To byl už otevřený útok na politické zájmy  Francie.  Bezvýznamný biskup  tu zjevně překročil rámec odvěkých sporů mezi světskou a duchovní mocí. Postavil se naroveň vládnoucím osobám a dopustil se tak urážky krále a projevil zřetelnou neúctu k francouzskému dvoru. To Filipovi definitivně uvolnilo ruce. Stala se však podivná věc. Teď, když konečně mohl dát svému hněvu průchod, žádný necítil. Byl to jen opojný pocit lovce, který zahnal zvěř do nastražené pasti. Leč pravidla lovu žádala, aby se královský hněv projevil. A Filip mu popustil uzdu. Ba v zájmu svých dalších plánů předvedl všem doslova záchvat zuřivosti. Papežský legát byl z královského paláce potupně vyhnán a Nogaret pohotově sepsal zvláštní protokol, v němž Bernarda Sanissettiho obvinil z urážky krále, zrady, lichvy a z řady dalších zločinů. Z právního hlediska byl dokument sepsán bez jediné vady a nejlepší znalci práva z celé Evropy se tak mohli jen obdivovat umění svých francouzských kolegů, kteří dokázali dokonce i neexistenci důkazů lichvářství obrátit proti obžalovanému a právně spornou zradu proměnit v očividný fakt.

Zrnka, která zasel už Filipův děd, dala první úrodu. Nebývalý rozkvět věd a univerzit přinesl nyní francouzskému králi ryze praktický užitek. Filip štědře ocenil žalobu proti biskupovi z Poitiers. Nogaret, muž prostého původu, si konečně vysloužil zlaté ostruhy, což znamenalo, že získal rytířskou hodnost a navíc titul barona a dvě bohatá léna. Po skandálním vyhoštění biskupa z Paříže patřilo konečné rozhodnutí v celé záležitosti papeži jako nejvyššímu duchovnímu soudci. Flott a Nogaret však veškeré požadavky Bonifáce VIII. jednoznačně odmítli. Soudní proces byl zahájen. Biskupova obhajoba se nesetkala s pochopením a tak byl zbaven úřadu a jako zločinec uvržen do vězení. Hnán nepříčetným vztekem, odhodlal se papež ke krajním opatřením a vydal bulu, kterou stvrzoval své právo nejvyššího soudce nejen v otázkách víry, ale i v záležitostech světských. To byla osudová chyba. Flotte a Nogaret si mohli blahopřát k úspěchu, neboť sveřepý stařec se chytil do nastražené léčky.

Papežovy ambice vzbudily rozruch v celém křesťanském světě. Tím, že zmíněná bula zbavovala francouzské panovníky všech privilegií, která jim byla formálně přiznána listinami předešlých pontifiků, neútočila jen na korunu, ale především na zájmy šlechty a měšťanstva. Francie a Itálie se postavily na Filipovu stranu jako jeden muž. Papež Bonifác VIII. svou životní při prohrál a finále jeho zoufalého zápasu s francouzským králem tím bylo předem jasné.

Král vypravil Guillauma Nogareta do Itálie s posledními zlaťáky z vypleněné královské pokladny a sám se uchýlil s věrným poradcem Pierrem Flottem do ústraní. Hledal už vhodného kandidáta pro římskokatolickou stolici. Šachová partie měla záhy skončit vítězstvím.

Nogaret zatím za pomoci Bonifácova úhlavního nepřítele, římského patricia Sciarry Colonnyho, dostihl papeže v Anagni a zajal ho. Tři dny jej drželi v jeho vlastním domě, týrali ho hladem a žízní a nedopřáli mu spánek. Colonnymu však tyto praktiky zřejmě nestačily a často se uchyloval k násilí. Třetí den upadl papež do pološíleného stavu. Jeho dny byly sečteny. 

Francouzský král se tedy mohl plně věnovat myšlenkám na hodného kandidáta. Před očima mu stále častěji vyvstával třpytivý obraz templářských pokladů. Bertrand ďAgoust, který se péčí francouzského krále stal papežem Klimentem V., přistoupil na pět předběžných podmínek, z nichž poslední byla zpočátku nevyslovena.