Historie řádu

Zánik řádu - provinění 

Templáři, stejně jako svého času albigenští a další oběti inkvizice, byli viněni z bezbožnosti, z hanobení křesťanských svatyní, ze sodomie a z řady dalších zvrhlostí, kterých jsou schopni pouze lidé s narušenou psychikou. Tradiční soubor obvinění však obsahoval i taková, která jitřila a dosud jitří představy chorobné fantazie.

Pokusme se do této podivné směsice zjevných lží a pověrečného zatemnění nahlédnout.

V závěrečných protokolech, založených na výpovědích převora z Montfauconu, které byly prokazatelně plné pomluv, jsou uvedeny následující smrtelné hříchy: neuznávají Krista, Pannu Marii a všechny svaté; hanobí kříž; v temné jeskyni se klanějí modle Bafometa v lidské kůži, kterého pokládají za svého boha, potírají ho tukem novorozeňat svedených dívek; klaní se též samotnému ďáblu v podobě kočky; spalují těla zesnulých druhů a jejich popel přidávají do potravy mladších bratří; líbají se navzájem na všech „osm otvorů", pěstují sodomii atd.

Postačí důkladněji zalistovat v Kladivu na čarodějnice sepsaném inkvizitory J. Sprengerem a H. Institorisem, či podrobněji se seznámit s pomluvami z pozdějších dob, které jsou navzdory svému chorobnému základu překvapivě živoucí, abychom nabyli pevného přesvědčení o nevině templářů. Byli dětmi své doby, lidmi z masa a kostí, o nic méně hříšnými a stejně bohabojnými jako jejich soudcové. A přesto zvrhlosti, z kterých byli nařčeni a jež budou o sto let později připisovány Gillesovi de Rais, smutně proslulému Modrovousovi, nás vedou k zamyšlení.

Připadá zcela pravděpodobné, že křižáci své padlé spalovali. Nelze v tom vidět ani tak vliv nejrůznějších kacířských sekt, s nimiž řád přišel ve Svaté zemi do styku, jako spíš nezbytnost, danou válečnými a klimatickými podmínkami. Což johanité nespalovali nemocniční prádlo a obvazy v den svého svatého? V této činnosti je třeba vidět obřad, který se zrodil z potřeb základní hygieny, nikoli buřičskou výzvu křesťanské tradici. A skutečně, „v ohni se obnovuje příroda". 

Pokud jde o popel, obdobné zvyklosti lze pozorovat u lámaistů, kteří věří ve zvláštní moc popela vtělenců buddhů a bódhisatvů, svých duchovních učitelů. Vždyť i křesťané se ve všech dobách klaní zázračným ostatkům,  a mimo jiné i popelu svatých mučedníků, jen ho snad nepřidávali do potravy. 

Jestliže chrámoví rytíři převzali od manichejských, katarů a různých byzantských starověrců, kterým poskytli útočiště Arabové, představu metempsychózy (stěhování duší, převtělování), věčného koloběhu, mohli plně přijmout i „svátost popela". 

Věčná idea, štafeta tradic, ohnivý cyklus. 

Vraťme se nyní k Bafometovi. S tímto jménem jsme se dosud nesetkali ani ve spisech církevních otců, ani v černokněžnických knihách, ba dokonce ani v kabalistických tabulkách. Na prubířském kameni si tříbili svůj důvtip nejučenější muži minulosti i současnosti, avšak záhada nepřestala být záhadou. Dokonce ani nejoriginálnější z výkladů, vycházející z řeckých základů, podle něhož „bafometios" značí „křest moudrosti", si nemůže činit nárok na absolutní hodnověrnost. Našly se i pokusy vyložit záhadné slovo z templáři nenáviděného slova „papež" a z neméně nepopulárního slova „Maguineth", avšak tady šlo už o zcela umělé konstrukce. 

Francouzský historik Quency chápe modlu chrámových rytířů jako dvouhlavé ztělesnění zla a dopouští se tak zjevného anachronismu. Papež se stal nepřítelem templářů příliš pozdě na to, aby mohl být objektem rituální hry, a na Klementovy předchůdce si řád rozhodně neměl důvod stěžovat. A to už lze zcela pominout to, že i sama podoba záhadného idolu se různí a různý bývá i počet jeho hlav (od jedné do tří).

V nejstarších pramenech je Bafomet představován jako stařec s dlouhým bílým vousem. Přesně taková figurína mimochodem zdobí štít starobylého kostela Saint Merry. Vůbec je třeba říci, že přímé setkání s památkami templářské architektury nám o svérázné templářské symbolice vypoví víc, než všechna, často sporná, písemná svědectví. Spojitost mezi templářskou symbolikou a kulturní tradicí gnostiků a albigenských je téměř jasná. Právě proto nebude bez zajímavosti, uvedeme-li si některé argumenty autorů, kteří se pokusili částečně zrekonstruovat filozofický význam a smysl „templářské hereze", jádro její rebelantské pýchy.

„Chrám je honosnější, obsáhlejší a pochopitelnější pojem než kostel," napsal ve svém díle zásadního významu Tajné společnosti všech dob a všech zemí Charles William Heckethorn. „Chrám je nad kostelem; zatímco kostel má vyznačeno datum svého založení i místo, kde se nachází, chrám existoval vždy. Kostely se hroutí, chrám přetrvává jako symbol příbuzenství mezi náboženstvími a věčností jejich ducha." 

Zakládající otcové řádu se sotva zaměstnávali takovými myšlenkami, navíc je třeba připomenout, že sám název řádu vznikl zcela náhodně. Teprve na samém vrcholu moci se mohli templářští bohoslovci zamyslet nad zásadami dokonalejšího, univerzálního náboženství. Dvě století strávená na Východě neminula beze stop. Už pouhé porovnání křesťanské obřadnosti s místními náboženstvími muselo vést k „odhalení" všem monoteistickým systémům společných svátostí dávného kultu slunce.

Od heretických věrouk je však k satanistickému kultu přece jen ještě daleko. Jakub de Molay a jeho stateční druhové, kteří odmítli poslední zpověď, sotva usilovali o svržení křesťanství. V chrámu spatřovali dům svatého ducha a v kostele nepřestávali vidět dům Krista. Jako ochránci božího hrobu zachovávali věrnost původním slibům, třebaže v hloubi duše mohli tajně dávat přednost tvůrci světa — duchu. Ne náhodou dávali, podobně jako albigenští, před velikonocemi přednost „bílé neděli" - svátku „nejsvětější Trojice". Vše, co dnes víme o svátostech iniciace, svědčí o tom, že v tajném učení templářů převažoval duch. Stejně jako albigenští, pokládali se za následníky mystických ideálů raného rytířství, hledajícího svůj nedostižný grál.

Přikloníme-li se k tomuto názoru, nemůžeme se pozastavovat ani nad zdánlivou podivností některých jejich obřadů. Albigenští se odmítali klanět kříži, protože ho pokládali za mučící nástroj, za symbol potupy, kterým byl i ve starém Římě. Není tedy náhodné, že první křesťané kříž neuctívali. Neofyt vstupoval do jeskyně jako zbloudilá ovečka, jako hříšník, který měl, dříve než spatří světlo pravdy, přemoci temno nevědomosti. Zříkal se, podobně jako svatý Petr, třikrát, aby se poté, už s pomocí starších bratří, očistil a přijal svatého ducha. Celý obřad byl pravděpodobně provázen i odpovídajícími symbolickými gesty.

Pro středověk nebyla takováto hra ničím zvlášť mimořádným. Nasvědčují tomu například Boschovy či Bruegelovy obrazy i fresky na stěnách nejstarších katedrál. Samotné kostely byly v těch dobách obdobou divadla, na jehož prknech se rozvíjely odvážné frašky a pro poučení hlupáků rouhačské parodie na „posvátná tajemství". Tyto komedie, zpočátku chápané jako patřičné, se již v očích reformátů staly ztělesněním zvrhlé neřesti.

Filip Sličný, který dal o „černém pátku" (osudová shoda nebo součást promyšlené taktiky?) příkaz k zatčení všech templářů, nemusel ani v nejmenším namáhat svou fantazii, aby bezbožníky očernil v očích pověrčivé Evropy.

I Imbert a Nogaret, kteří výslechy vedli, se bez dlouhého uvažování chopili toho, co se samo nabízelo. Scéna z velmistrova výslechu v podání Maurice Druona je zřejmě velmi blízká skutečnosti.

„Cítil, že má vykloubené kosti, že svaly se mu trhají a jeho tělo již dlouho nevydrží, zaúpěl tedy, že se přiznává, ano, přiznává se k jakémukoli zločinu, ke všem zločinům světa... Ano, templáři se oddávali sodomii; ano, při vstupu do řádu bylo třeba plivnout na krucifix; ano, klaněli se idolu s kočičí hlavou; ano, pěstovali magii a černokněžnictví, uctívali ďábla... ano, chystali spiknutí proti papeži i králi..."

Nebyl to první a tím méně pak poslední soudní proces v dějinách, který byl založen na doznáních vynucených na mučidlech.

V londýnském muzeu jsou dodnes shromážděny mučící nástroje, kleště a háky, kterými si Eduard II. vynucoval „přiznání" anglických templářů. Byl k tomu však veden jen okolnostmi svého zamýšleného sňatku se sestrou francouzského krále. Když tedy dosáhl žádoucích výpovědí, zachoval rytířům alespoň život.

Aimeri de Villers, který své vynucené doznání zrušil, před soudem řekl: 

„Budu-li nucen zemřít na hranici, nevydržím a ustoupím, neboť se příliš bojím smrti. Přiznal jsem se pod přísahou před vámi a přiznám se před kýmkoli ke všemu, z čeho je řád viněn, i k tomu, že jsem zabil boha, pokud to na mně budou chtít." 

Ačkoli protokoly z výslechů obsahují povinnou klauzuli „...obžalovaný prohlásil pod přísahou, že vůči němu nebylo použito ani hrozeb, ani násilí", samy lépe než cokoli jiného svědčí o nepodloženosti nesmyslných pomluv. 

Ryze politická obvinění, týkající se tajného spiknutí s vybájeným „babylonským sultánem", nejsou o nic absurdnější než obvinění v záležitostech církve. Abychom se o tom přesvědčili, stačí porovnat náhodně vybrané dokumenty z vyšetřování. Například navzdory tomu, že všem obžalovaným byly položeny stejné otázky, jejich odpovědi obsahují výrazné rozdíly. 

Část templářů doznává, že při vstupu do řádu se museli zříci Panny Marie, jiní Krista a další boha vůbec. 

Ještě výraznější rozdíly jsou v odpovědích na spornou otázku Bafometa. 

„Mezi těmi, kdo tvrdili, že ho spatřili, se stěží najdou dva, kteří by ho popsali naprosto shodně," upozorňuje Henry Ch. Lea ve svých Dějinách inkvizice ve středověku. 

„Jednou je to bílá hlava, jindy černá, tu má černé, tu prošedivělé vlasy, náhle se mu zase objeví dlouhý prošedivělý vous. Někteří svědkové viděli jeho šíji i ramena pokrytá zlatem; jeden dokonce tvrdil, že to byl zlý duch, na kterého nebylo možné se dívat bez zachvění, jiný říkal, že jeho oči vypadaly jako drahokamy. Další přísahal, že hlava měla dvě tváře, jiný svědek napočítal tváře tři. Jeden vyslýchaný vypovídal, že postava měla čtyři nohy - dvě vpředu a dvě vzadu, další zase spatřil tříhlavou sochu. Hned je Bafomet bohem stvořitelem, který nutí stromy kvést a rostliny růst, hned přítelem (?) boha, u něhož může orodovat za věřící. Někdy idol věští, občas ho doprovází nebo dokonce střídá zlý duch, který na sebe bere podobu černé nebo šedé kočky či havrana a odpovídá na otázky, které jsou mu kladeny... Obřad končil stejně jako sabat čarodějnic procesím démonů v podobě žen nevýslovné krásy..." 

Vskutku, „mučení se táže a bolest odpovídá".