Chrám Boží prozřetelnosti v Šenově byl nazýván Perlou Slezska. Je to ojedinělá církevní stavba s třemi vysokými věžemi, pozdně barokní stavba, zřejmě podle návrhu Jakuba Pánka. Podle pověsti se zde kdysi odehrála záhadná událost - na ještě čerstvé omítce chrámu se objevil přízrak bílé ruky. 

Jakéhosi dne roku 1764 se v šenovském kostele konala jedna z prvních bohoslužeb. Mše začala krátce poté, co panstvo usedlo na svých místech v lóži, zavěšené na stěně nad hlavami vesničanů. Vchod do šlechtické empory tvořilo kryté klenuté schodiště spojující chrám rovnou se zámeckým parkem. Tato přístavba nebyla původně v plánu architekta. Zasloužila se o ni pyšná a panovačná hraběnka, pohrdající vesnickým lidem. Tvrdila, že sedláci příšerně páchnou po hnoji, a proto trvala na přistavení samostatného schodiště, aby při návštěvě chrámu nemusela procházet mezi poddanými. V den, kdy schodiště použila poprvé, hovořil kněz o prstu Boží spravedlnosti, který jednou označí každého hříšníka. V tom okamžiku se na zdi chrámu nad hlavou hraběnky objevil přízrak bílé ruky a varovně vztyčeným prstem ukázal rovnou na ni. Šokovaná hraběnka dostala záchvat, ze mše byla odvedena, těžce onemocněla a krátce nato zemřela. Pohřbena musela být nesmírně rychle, protože její tělo ihned po smrti začalo páchnout po hnoji. Bílá ruka se ještě nějaký čas zjevovala vždy v den výročí hraběnčina tragického konce, aby připomínala hříšnost pýchy.

 Má legenda pravdivé jádro? Šenov od roku 1549 patřil Jaroslavu Skrbenskému, pocházejícímu z rodu pánů z Hříště, kteří byli spřízněni se samotnými Přemyslovci. První a jedinou hraběnkou, která v genealogii Skrbenských figuruje, je Antonie Podstatská z Prusinovic. Ač je to neuvěřitelné, právě ona byla druhou manželkou barona Františka Skrbenského, tedy muže, který nechal šenovský kostel postavit a zúčastnil se v něm prvních bohoslužeb.

V tomto ohledu je legenda jistě pravdomluvná. V době výstavby chrámu a jeho svěcení skutečně na šenovském panství byla první dámou žena s titulem hraběnky. Byl-li někdo přízrakem bílé ruky odsouzen za pýchu, pak to mohla být jedině ona - Antonie Podstatská. Datum její smrti se bohužel nepodařilo zjistit. 

  Podle autora článku (*) strůjcem zjevení bílé ruky, který měl nejen důvod, ale i dostatek schopností a možností celý zázrak inscenovat, byl architekt projektu šenovského kostela.

V době výstavby chrámu bylo baronu K. F. Skrbenskému, který stavbu financoval, již 81 let a tak zřejmě mnohé záležitosti za něj vyřizovala jeho druhá žena, tedy hraběnka Antonie. Dodatečná přístavba schodiště ke kostelu byl možná jeden z mnoha konfliktů s architektem a tak prý se právě možná on rozhodl poukázat na hraběnčinu panovačnost a pýchu kárajícím prstem.

 Stavitel, jehož jméno bohužel není známo, si přímo liboval v tajemnu a šifrách. Na klenbě chrámu nechal zobrazit trojúhelník s okem jako známý symbol prozřetelnosti Boží a k tomu umístil latinský nápis "Oculus Domini Prospiciena" což znamená "Oko Boží Prozřetelnosti". Nápis, v němž "u" bylo zdánlivě psáno jako "v", je ve skutečnosti kryptogramem, v němž se skrývalo datum dobudování kostela. Pokud se za písmena, která byla poněkud větší než ostatní, dosadily jejich číselné hodnoty podle počítání římských číslic, součet činí 1764.

 Autor článku z toho vyvozuje, že k vyrobení zázraku se zářící bílou rukou mohl stavitel využít vlastností kostela. Délka chrámové lodě je situována podle osy východ - západ. Slunce vstupuje dovnitř několika málo průsvitnými místy v jinak neprůhledných, tmavými vitrážemi vyplněných oknech, která míří k jihu. Jeho světlo s přibývajícím dnem postupuje  po severní stěně, na níž byla šlechtická lóže i východ do zámeckého parku.

Za jistých okolností lze dosáhnout toho, aby úzký svazek slunečních paprsků v předem vypočteném okamžiku ozářil a tak rozsvítil obraz bílé ruky, namalovaný na vybraném místě nad šlechtickou lóži barvou, která by byla schopná odrážet světlo. Ke stejnému jevu by pak za pěkného počasí docházelo každý rok, vždy když Slunce zaujme stejnou polohu. Zjevení bílé ruky by ustalo až s nánosem nové malby nebo přestavbou. Systém slunečních paprsků ozařující určitý objekt pouze po krátký čas jednou v roce se využíval již v dávnověku a také látky reagující na světlo byly mezi zasvěcenci známy daleko dříve, než se začaly běžně používat. Pro muže, který vypracoval projekt šenovského kostela, by jistě nebyl problém technicky vyřešit i zjeveni přízraku.

 Je však otázka, jak a proč si ostatní takového úkazu všimli. Obyčejná namalovaná ruka v blízkosti šlechtické lóže, o když ozářená sluncem, by musela uniknout pozornosti věřících v prostoru kostela, soustředěných na kázání v přední části kostela. Úkaz tedy musel být natolik viditelný, že si jej všimli ostatní, stojící nebo sedící níže, než je šlechtická lóže. Podobný plán by si buď vyžadoval domluvu s knězem, který by upozornil ostatní nebo úkaz by jej musel tak překvapit, že by na jeho překvapení reagovali ostatní.

Úmrtí hraběnky však ukazuje na jakousi důmyslnou otravu, což také mohlo být důsledkem jevu – uvolnění nějakých chemikálií v lóži z osvícené ruky? Je také možné, že právě proto není znám stavitel tohoto architektonického skvostu – že by původce úkazu nebo i úmyslné dokonalé vraždy za sebou perfektně zametl stopy?