"Fenku Dášenku, křížence knírače s pouličním ratlíkem, jsme nesmírně milovali a brali ji jako člena rodiny. Minulý rok, kdy bylo Dášence 14 let (v psím životě už 98), vážně onemocněla. Nesmírně trpěla po porodu posledních štěňat. Zvěrolékař nám oznámil, že vzhledem k jejímu věku je operace zbytečná. Abychom jí ušetřili trápení, rozhodli jsme se s velkou bolestí, že ji necháme utratit. Osudné ráno jsme vzali Dášenku na zahradu jakoby na procházku. Šla pomalu, krůček po krůčku, v očích měla slzy, jako by cítila, že přišel její poslední okamžik. Otočila se, naposledy se na nás podívala a pak zazněl vystřel, který ji uspal nadobro. Zakopali jsme ji a na hrob položili květiny.

Večer jsme seděli venku na terase až do půlnoci a mysleli na naši drahou fenku. Na zemi ještě ležela miska s vodou, ze které denně pila. Najednou se miska rozhýbala, jako by do ní někdo strkal. Posunovala se ze strany na stranu. Trvalo to snad dvě minuty, než se ustálila. Světla na terase byla rozsvícena a kromě nás tam nebylo živého tvora! Všichni jsme zůstali jako opaření. Došlo nám, že se Dášenka přišla naposled rozloučit. Začali jsme věřit, že snad existuje něco jako posmrtný život nebo něco nepoznaného mezi nebem a zemí i u zvířat."

Renáta J., z Frýdku-Místku