Místo pomoci v nouzi se Marie dočkala krutého zacházení od bezcitného lupiče. Ani ve snu by ji nenapadlo, kdo ji vysvobodí.

Marně jsem se pokoušela nastartovat. Auto ani neškytlo. „Co si tady uprostřed polí a lesů počnu?" zanaříkala jsem. Zradil mě i mobil - ani čárka, žádný signál! Za tu půlhodinu, co jsem stála na silnici, neprojelo kolem jediné auto. Aby těch pohrom nebylo málo, začalo se pomalu stmívat.

DALEKO OD LIDÍ

Vystoupila jsem z auta a doufala, že třeba za zatáčkou uvidím nějakou vesnici. Za jejím ohybem jsem propadla beznaději. Nikde ani známka po lidském obydlí.

Pak jsem si všimla lesní cesty, která stoupala vzhůru do kopce. „Tam bych přece mohla chytit signál," uvědomila jsem si. Dodala jsem si odvahy a vyšlápla nahoru.

Mezi stromy se zatřpytil odlesk vody - přede mnou se rozprostřelo lesní jezero. Na jeho břehu stála osamocená chata a uvnitř se svítilo!

Radostně jsem se k domku vydala. Pár metrů před ním jsem si uvědomila, že přece nemůžu jen tak zaklepat u cizích lidí. Potichu jsem se přikradla k oknu a vtom mě někdo praštil do hlavy takovou silou, že jsem se sesula k zemi.

Když jsem opět přišla k sobě, ležela jsem svázaná na podlaze v chatě. „To máš za to, že čmucháš tam, kde nemáš," sykl na mě muž s lyžařskou kuklou na hlavě. Popadl velkou tašku a zmizel venku ve tmě.

RUCE JAKO Z LEDU

Pokoušela jsem se dostat z pout. Nešlo to, provaz byl silně utažený. Marně jsem křičela o pomoc. Snad jsem usnula vyčerpáním nebo se znovu propadla do bezvědomí. Najednou mě probudila čísi studená ruka, která mě hladila po tváři.

Přede mnou stál asi pětiletý chlapec. Byl úplně promočený. Ledová voda z něj jenom crčela. „Co tu děláš, kde máš rodiče?!" Neodpověděl, jen se zvláštně usmíval a rozvazoval mi pouta.

Když mě osvobodil, hned jsem si začala sundávat svou bundu, abych malého zachránce trochu zahřála. Na okamžik jsem od chlapce odvrátila hlavu, a když jsem se na něj znovu podívala, už tam nebyl. Zbyla po něm na podlaze jen kaluž vody. Vyběhla jsem z chaty a z plných plic na malé dítě volala. Nikdo se mi neozval.

KLUK Z FOTKY

Vyndala jsem z kapsy mobil a srdce se mi rozbušilo rozčilením - konečně jsem měla signál! Podařilo se mi dovolat se na policii.

Když policisté přijeli, plakala jsem a prosila je, ať najdou toho statečného kluka. Muži zákona si mě nedůvěřivě měřili. Nervózně jsem přešlapovala po místnosti a náhle si všimla fotografie na krbové římse. Díval se z ní známý obličejík. „To je on!" vykřikla jsem.

Starší z policistů mi sdělil, že ten chlapec je už několik let po smrti. Utopil se v jezeře, jeho rodiče od té doby chatu nenavštívili. „Tehdy jsem ten případ vyšetřoval." Radši jsem přijala verzi lékaře, že se v důsledku otřesu mozku jednalo o halucinaci. Já ale vím, že halucinace po sobě nezanechává mokré stopy na podlaze.