V roce 1171 padla v Egyptě vláda dynastie Fátimovců a egyptským sultánem se stal Saláhuddín, známý jako Saladin, pod jehož velením se spojil Egypt a část Sýrie.

Saladin vyhlásil džihád - svatou válku proti nevěřícím. Po řadě bojů uzavřel s křižáky příměří na dobu jednoho roku. Do války vstoupil roku 1186 a svedl bitvu u Galileji. V červenci 1187 vyhrál Saladin bitvu u Hattínu. Mezi zajatci byl i jeruzalémský král Vít z Lusignana a velmistr templářů Gérard z Ridford, který jako jediný z templářů odešel živý. Prý odpřísáhl Saladinovi, že proti němu nebude bojovat. I tento fakt byl vytažen v pozdějším procesu s templáři. Saladin propustil i Víta z Lusignana i bez výkupného, snad proto, že Vít byl neschopným vladařem.

Během několika týdnů obsadila Saladinova vojska Akkon, Sidon, Bejrút, Gazu, Askalon a 2. října 1187 vstoupili muslimové do Jeruzaléma. Po vstupu se neopakoval krvavý hon na obyvatele, jak tomu bylo před téměř devadesáti léty, ale Saladin jim dal možnost vykoupit se. Templáři, kteří zachránili svůj majetek, měli možnost vykoupit zajatce z otroctví, ale odmítli. Záminka? Velmistr Gérard z Ridford byl rovněž v zajetí a jen on mohl rozhodnout o takové transakci. A tak 16 000 lidí putovalo do otroctví.

Křižáci udrželi tři města Tyros, Antiochii a Tripolis a pět hradů, mezi nimi Krak des Chevaliers.

Úspěch Saladina vyvolal v Evropě rozkol, církev, Filip II. August a německý císař Fridrich II. Barbarossa (Rudovous) chtěli svatou zemi dobýt silou. Anglický král Jindřich II. Plantagenet a zejména jeho syn Richard Lví Srdce a hrabě tripolský a toulouský Raymond V. hledali kompromis. Pro kompromis byli i templáři, kteří se jej snažili hledat vždy. Nejen proto, že svět financí nezná hranic náboženských ani jiných. Přišla ke slovu i sňatková diplomacie Richardova sestra si měla vzít Saladinova bratra, ale nestalo se tak.

Následovala III. křížová výprava (1189-92), snad nejvíce známá díky Richardovi. Zahájil ji s obrovským vojskem Fridrich I. Barbarossa ve svých sedmdesáti letech. Ať už Barbarossa utonul nebo dostal infarkt a následně utonul, jeho vojsko se v roce 1190 rozpadlo bez boje. Část se vrátila domů, část založila řád německých rytířů.

Richard se zmocnil Kypru a spolu s Filipem II. dobyli Akkon, Tyros a několik dalších měst. Templáři získali za pomoc Kypr, ale tento dar byl dobře zaplacen. Richard i Filip se vrátili domů.

Templáři díky svému hledání kompromisů a podporou anglického krále si znepřátelili francouzského panovníka. Při vyjednávání se dostávali do styku se saracény a nezřídka kdy to byli i jejich přátelé, na svých hradech pěstovali alchymii. Toto všechno je stavělo do špatného světla, i když bojovali i v předem prohraných bitvách. Snad si templáři byli vědomi toho, že křesťanské státy v obležení muslimského světa nelze udržet natrvalo, a tak počátkem 13. století začali intenzivně budovat své impérium v Evropě. V polovině 13. století se templářský majetek rozkládal na jedné třetině Paříže.