První křížová výprava
Říše tureckých Seldžuků, rozšiřující se od východu ke Středomoří si podmaňovala jeden stát za druhým. Od 70. let 11. století obsadili celou Sýrii, Libanon a Palestinu. Roku 1071 porazili Byzanc u Mantzikertu a brzy přitáhli k Cařihradu, středu Byzantské říše.
Byzantský císař Michael VII. a po něm Alexius Komnenus, se obrátil na hlavu křesťanského světa, na papeže Řehoře VII, později na Urbana II. Ten uviděl v boji proti nevěřícím cíl, pro který by se mohla rozhádaná Evropa sjednotit, zároveň pod praporem církve. |
|
Proto svolal v roce 1095 sněm do Piacenzy v Itálii, kde byli vyslanci byzantského císaře vyslechnuti. V listopadu na koncilu v Clermontu ve Francii bylo rozhodnuto. Nechť se lid křesťanský sjednotí do jediného vojska táhnoucím proti obsaditelům svatého hrobu, nechť rozbroje ustanou a lid se spojí pod znamením kříže. Tak se na konci 11. století zrodili křižáci.
Petr Poustevník dorazil
30. června 1096 do Cařihradu. Loupení se opakovalo. Císař je proto dal
urychleně přepravit přes Bospor do Malé Asie, kde tento špatně ozbrojený
a vycvičený lid byl pobit v první bitvě Seldžuky. Petr uprchl zpět do Cařihradu.
Na jaře 1097 dorazila před Cařihrad po různých cestách téměř čtyřicetitisícová
armáda. Byli to především normanští rytíři vedeni vévodou Robertem
Normanským, dále vojska z Lotrinska vedené Godefroyem z Bouillonu a z Flander
vedené Robertem Flanderským. A z jižní Francie přitáhl Raymond se St.
Gilles, zvaný Touluský, spolu s papežským legátem biskupem z Puy a Bohemund
Tarentský, který v letech 1081-84 porážel byzantské armády a obsadil Soluň.
Křižáci táhli dál směrem k Jeruzalému. Část křižáků vedená Balduinem, bratrem Gorfroye z Bouillonu, se odtrhla a vydala se na Edessu, kterou obsadila. Tak vznikl první křižácký stát Edesské hrabství.
Koncem října dorazilo křižácké
vojsko do údolí řeky Oront, na jejíž březích stálo mohutně opevněné město
- Antiocheia. Obléhání trvalo sedm měsíců, až v noci ze 2. na 3. června
1098 město padlo zradou. Velitel jedné z věží, Firúz, se nechal nalákat
sliby a Bohemundovi otevřel bránu. Město bylo dobyto, ale během několika dnů
je oblehl turecký emír Korbugha, který spěchal obležené Antiochei pomoci.
Tak se role křižáků změnila. Koncem července 1098 se pokusili křižáci
zoufalým útokem obléhatele prorazit. V tureckém vojsku nastal zmatek a
Antiocheiské knížectví v čele s Bohemundem z Tarenta mohlo nerušeně vzkvétat.
|
O krutosti války svědčí zápis z roku 1098, kdy bylo malé město na Středním Východě "Maarrat an-Numan" přepadeno kanibaly.
"V Maarratu 1098, vojáci vařili pohanské obyvatele v hrncích, nabodávali děti na rožně a potom opékali."
Tito kanibalové byli křesťané, kteří šli 4800 km svou cestu za osvobození Jeruzaléma ve jménu Krista.
V listopadu 1098 se vojsko vydalo směrem k Jeruzalému. Cestou dobyli několik měst, Tripolis (hrabství tripolské), Akkon (někdy též Akko) a 7. června dorazili k Jeruzalému. Bylo jich sotva 20 tisíc. Kdo něco dobyl, nechtěl táhnou dál. Ve čtvrtek 13. července 1099 započali s útokem. V pátek město dobyli. Nastala strašlivá řež.
22. června byl zvolen do čela
Jeruzalemského království Godfroy z Bouillonu. Tak skončila I. křížová výprava,
která splnila svůj cíl. Do svaté země táhly houfy věřících, poutníků,
kupců i dobrodruhů. |