Říše tureckých Seldžuků, rozšiřující se od východu ke Středomoří si podmaňovala jeden stát za druhým. Od 70. let 11. století obsadili celou Sýrii, Libanon a Palestinu. Roku 1071 porazili Byzanc u Mantzikertu a brzy přitáhli k Cařihradu, středu Byzantské říše. 

Proto svolal v roce 1095 sněm do Piacenzy v Itálii, kde byli vyslanci byzantského císaře vyslechnuti. V listopadu na koncilu v Clermontu ve Francii bylo rozhodnuto. Nechť se lid křesťanský sjednotí do jediného vojska táhnoucím proti obsaditelům svatého hrobu, nechť rozbroje ustanou a lid se spojí pod znamením kříže. Tak se na konci 11. století zrodili křižáci.

Lid zachvátilo náboženské vzrušení. Chudý lid, zdecimovaný morem z let 1094-95 podlehl vidině bohatství. Ve Francii se objevil potulný kazatel, Petr Admienský, zvaný Petr Poustevník, který svou obžalobou a barvitým líčením zlých skutků muslimů strhl mnohý lid. Ten za Petrem táhl Evropou osvobodit Boží hrob a dav stále narůstal. Cestou žebrali a loupili. V Uhrách začali zabíjet v domnění, že jsou již u svého cíle. A nebyli jediní.

Petr Poustevník dorazil 30. června 1096 do Cařihradu. Loupení se opakovalo. Císař je proto dal urychleně přepravit přes Bospor do Malé Asie, kde tento špatně ozbrojený a vycvičený lid byl pobit v první bitvě Seldžuky. Petr uprchl zpět do Cařihradu. Na jaře 1097 dorazila před Cařihrad po různých cestách téměř čtyřicetitisícová armáda. Byli to především normanští rytíři vedeni vévodou Robertem Normanským, dále vojska z Lotrinska vedené Godefroyem z Bouillonu a z Flander vedené Robertem Flanderským. A z jižní Francie přitáhl Raymond se St. Gilles, zvaný Touluský, spolu s papežským legátem biskupem z Puy a Bohemund Tarentský, který v letech 1081-84 porážel byzantské armády a obsadil Soluň.

Císař s nimi nejprve zkoušel bojovat, ale byl odražen. Po slibech věrnosti, které si u křižáků vyžádal, jim přislíbil lodě a zásoby pro vojsko. Tak křižáci oblehli začátkem května Nikáj. Město se vzdalo 26. června, ale vzdalo se byzantskému císaři, který přitáhl a město obsadil.

Křižáci táhli dál směrem k Jeruzalému. Část křižáků vedená Balduinem, bratrem Gorfroye z Bouillonu, se odtrhla a vydala se na Edessu, kterou obsadila. Tak vznikl první křižácký stát Edesské hrabství.

Koncem října dorazilo křižácké vojsko do údolí řeky Oront, na jejíž březích stálo mohutně opevněné město - Antiocheia. Obléhání trvalo sedm měsíců, až v noci ze 2. na 3. června 1098 město padlo zradou. Velitel jedné z věží, Firúz, se nechal nalákat sliby a Bohemundovi otevřel bránu. Město bylo dobyto, ale během několika dnů je oblehl turecký emír Korbugha, který spěchal obležené Antiochei pomoci. Tak se role křižáků změnila. Koncem července 1098 se pokusili křižáci zoufalým útokem obléhatele prorazit. V tureckém vojsku nastal zmatek a Antiocheiské knížectví v čele s Bohemundem z Tarenta mohlo nerušeně vzkvétat.

O krutosti války svědčí zápis z roku 1098, kdy bylo malé město na Středním Východě "Maarrat an-Numan" přepadeno kanibaly. 

"V Maarratu 1098, vojáci vařili pohanské obyvatele v hrncích, nabodávali děti na rožně a potom opékali."

Tito kanibalové byli křesťané, kteří šli 4800 km svou cestu za osvobození Jeruzaléma ve jménu Krista. 

V listopadu 1098 se vojsko vydalo směrem k Jeruzalému. Cestou dobyli několik měst, Tripolis (hrabství tripolské), Akkon (někdy též Akko) a 7. června dorazili k Jeruzalému. Bylo jich sotva 20 tisíc. Kdo něco dobyl, nechtěl táhnou dál. Ve čtvrtek 13. července 1099 započali s útokem. V pátek město dobyli. Nastala strašlivá řež. 22. června byl zvolen do čela Jeruzalemského království Godfroy z Bouillonu. Tak skončila I. křížová výprava, která splnila svůj cíl. Do svaté země táhly houfy věřících, poutníků, kupců i dobrodruhů.    Mapa křižáckých států