Koncil v Clermontu

Roku 1095 svolal papež Urban II. svůj první velký koncil v Cremoně. Východní ortodoxní církev vyslala své byzantské delegáty s žádostí o pomoc. Z pověření císaře vylíčili utrpení východních křesťanů pod tureckou nadvládou. Shromáždění biskupové byli otřeseni. Patrně zde se papež rozhodl vydat se východním bratřím a sestrám na pomoc, ale zatím nic nepodnikl.

V listopadu téhož roku svolal koncil v Clermontu. Sjelo se na 300 biskupů. Jednalo se o běžných věcech jako exkomunikace krále Filipa pro cizoložství nebo o dodržování Treuga Dei (soukromé války byly povoleny pouze tři dny v týdnu). Těsně před koncem koncilu nechal Urban vyhlásit, že 27. listopadu vystoupí veřejně s důležitým sdělením.

Sdělil, že se na něj obrátili křesťané z východu s prosbou o pomoc. Do křesťanských zemí pronikají Turci, mučí nevinné muže a ženy a znesvěcují chrámy. Dále bylo znesvěceno Svaté město Jeruzalém a mnoho jeho svatých míst, nevyjímaje strašné pokořování, které musí poutníci do Svaté země vytrpět. Je třeba, aby křesťané na Západě přestali s potyčkami a povstali ve Svaté válce za osvobození svatých míst křesťanství. Proč marnit životy v hříchu a strádáním, když mohou jako vojáci Kristovi na zemi osvobodit zemi, ve které Kristus žil, chodil a zemřel. Nelze otálet, musí být zmobilizovány Kristovy armády a připraveny vyrazit.

 Netušil, jaký velký ohlas jeho kázání vyvolá. Myšlenka Svaté války se začala šířit jako lavina po celé Francii, i do okolních států. Biskupové a kněží všude hlásali Svatou válku proti Turkům, ve jménu osvobození Svaté země.

Slova rytíře Eliase de la Fleche snad nejlépe vystihnou atmosféru doby křížových výprav :

  "Kříž našeho Spasitele, který mne poznamenal jako poutníka, chci nést na svém štítu, na přilbě a na všech svých zbraních, na sedle i na uzdě, aby každý, kdo se se mnou utká, věděl, že zvedá meč proti bojovníku Kristovu."