Tajemství templářů 

Byl nález archy účelem křížových výprav?  

Luis Charpentiér v knize "Mystérium katedrály v Chartres" rozvádí myšlenku, že templářský řád byl založen proto, aby našel a ochraňoval archu úmluvy. 

 Kapitola devátá -  Návrat do Francie

Našli templáři archu? Odpovědět jasně a jednoznačně na takto položenou otázku samozřejmě nelze, protože neexistují žádné jednoznačné důkazy. Poslání bylo tajné a tajemstvím zahalen zůstal i výsledek, případný úspěch i neúspěch.

Existuje však takové množství náznaků, že z nich lze nabýt alespoň tušení jistoty.

Nejprve připomeňme ústní tradici, podle které rytíři Templu vlastnili desky zákona, z čehož vyplývala jejich moc i zasvěcení.

Dále báseň Wolframa z Eschenbachu, zkomponovanou podle ztraceného eposu od Gyota, jímž pravděpodobně byl Guyot z Provins. O Wolframovi z Eschenbachu se říká, že byl templářem, důkazy ovšem chybí; grál je podle něho kámen, a kdo získá grál, stává se velmistrem templářů.

Nepřipadá mi, že by to dotyčný rytíř psal neuváženě nebo z pouhé touhy po slávě.

Přesvědčivější však je návrat devíti rytířů v roce 1128. Historie jej zachytila takto:

Roku 1128 král Balduin II. v důsledku potíží plynoucích ze skutečnosti, že ve Svaté zemi nebylo dost bojovníků a svobodných obyvatel, zaslal papeži poselství s žádostí o pomoc. Předáním poselství pověřil Huga z Paynsu.

Hugo z Paynsu zajisté byl mužem znamenitým i dostatečně urozeným pro úlohu vyslance. Ta spočívala v předání zmíněného poselství a přednesení obhajoby, a Balduin usoudil, že Hugo z Paynsu se pro to skvěle hodí.

Nepatřil ovšem k lenním pánům Svaté země ani ke královým rádcům, z jejichž řad bývají zpravidla vybíráni kandidáti pro podobné role. Jak dále uvidíme, král ho ani tak nevyslal, jako spíš  využil jeho cesty a pověřil poselstvím.

Hugo z Paynsu odjel téměř se všemi, ne-li úplně se všemi svými druhy. Podle věrohodných pramenů jej doprovázelo nejméně pět rytířů, a objevili se tehdy na troyeském koncilu: Payen z Montdidieru, Arcimbold ze Saint-Amandu, Geoffroy Bisol, Rosal a Godefroy. Najednou jako by na ochraně poutních cest přestalo záležet.

Je zřejmé, že kvůli pouhému předání poselství by neodjížděli všichni, či téměř všichni rytíři.

Příkaz přišel odjinud; sám sv. Bernard naprosto jasně uvedl v prelimináři k řeholi, udělené       templářskému řádu, že povolal rytíře zpět a že jejich poslání bylo splněno.

Preliminář začíná takto:

Dobře činil Hospodin s námi i Spasitelem naším Ježíšem Kristem, když své věrné povolal ze Svatého města Jeruzaléma na pomezí Francie a Burgundska...

Dílo bylo vykonáno s NAŠÍ pomocí. Rytíři byli povoláni na pomezí Francie a Burgundska, to jest do Champagne, pod ochranu tamního hraběte pána, kde, jak uvidíme, bylo možno učinit  veškerá opatření proti vměšování světské i církevní moci, a kde bylo v dané chvíli nejlépe možno zajistit bezpečný úkryt.

To nás vede k domněnce, že rytíři se vydali proto v tak hojném počtu na cestu, aby přepravili  věc mimořádné hodnoty, která vyžadovala ochranný doprovod.

Na severním portálu chartreské katedrály, tzv. »zasvěceneckém«, jsou dva reliéfně opracované sloupky; na jednom je zobrazeno převážení archy párem volů a nápis: Archa cederis; na druhém člověk zakrývá archu plachtou nebo ji bere do plachty vedle hromady mrtvol, mezi nimiž lze rozeznat rytíře v drátěné košili, a nápis: Hic amititur Archa cederis (amititur pravděpodobně má být správně amittitur).

Skvělý latinista Eugéne Canseliet mi k tomu napsal: »Nápisy nejsou příliš výmluvné: Archa cederis: Skrze archu zdaru dosáhneš; Hic amititur, archa cederis: Tento jest opuštěn, skrze archu  zdaru dosáhneš...«

Mně naopak připadají nápisy velice výmluvné, rozhodně alespoň ten první. Vždyť možná právě toto je vysvětlení určitých architektonických prvků katedrály v Chartres, jejichž řešení se natolik  vymyká tehdejším (a možná i současným) znalostem, jak si je představujeme, že vysvětlením by  snad bylo jedině použití takového dokumentu, jakým byly desky zákona.

K tomuto bodu se ještě vrátím.

Zobrazené scény jsou zjevně biblické. Přeprava archy a její ztráta při bitvě s Filištíny. Nemám v úmyslu ztotožňovat scénku s převozem archy templáři ) snad by to bylo příliš troufalé – nicméně rád bych poukázal na jednu zajímavost: archa tu je zobrazena jako truhla s kolečky, truhla s kováním, a voli táhnou přímo ji – to je v rozporu s Písmem, kde stojí: »Vezli Boží schránu na novém povozu« (II. Sam, 6,3).

Těžko se jedná o uměleckou stylizaci ztotožňující archu s vozem – na druhém výjevu,       hekatombickém, archa, kterou bere muž do plachty, má také kola. Vyskytl se jeden poměrně logický názor, že totiž čtyři kerubim archy nejsou cherubíni, ale kola.

Za časů Mojžíšových bylo kolo poměrně nedávným vynálezem. V době, kdy se stavěla       pyramida v Gíze, ještě kola nebyla... Rozhodně je s podivem, že umělec sochař – imagier, jak se tehdy říkalo, který se jinak vždy musel držet příkazů stavitele, nezobrazil archu s »anděly cherubíny« podle křesťanských verzí Písma, nýbrž prostě s koly přidělanými přímo k truhle.

Právě tak stavitelé katedrály, dokonale znalí Písma, sotva mohli nevědět, že podle křesťanských  verzí byla archa pro ruční přepravu opatřena tyčemi navlečenými do kruhů (které se nesměly vytáhnout) a nikoli nápravami – a tady muž bere závojem chráněnou archu do náručí.

Měl snad Mistr stavitel chartreské katedrály (chrámu tovaryšského a nejspíš templářského) nějaké vlastní znalosti o vzhledu archy?

Jiné důkazy o převozu archy nebo její »kopie« do Francie neexistují. Žádné další důkazy kromě těch, kterých si nikdo nevšimne, protože přímo bijí do očí: gotických katedrál...

V roce 1128 se vrátil Hugo z Paynsu do Francie.

Od té doby přibližně sto padesát let vzkvétala gotika, právem označovaná jako zázrak.

Gotický sloh a templářský řád se rozvíjely ruku v ruce. Také společně zanikly; zbyla jen gotická »technologie« – tu ovšem ještě i Viollet-le-Duc ovládal tak skvěle, že uměl vytvořit iluzi autenticity.

Plaménková gotika ve XIV. století, to už je docela něco jiného – konstrukčně využívá sice lomeného oblouku, má všechny kvality, jaké libo, kromě té hlavní.

O tom bude řeč dále.

Další souvislost: příslušník cisterciáckého řádu svatý Bernard vyslal devět rytířů, a gotika také vyšla z kláštera Citeaux. Všechny gotické návody pocházely od cisterciáckého řádu; a stavitelské bratrstvo Tovaryši úkolů, následníci stavitelů gotických katedrál, se nijak netají tím, že svoji metodu, deskriptivní geometrii nezbytnou pro vztyčení gotické stavby, získali od cisterciáckého řádu.

A ještě něco: zatímco románský sloh se do plného rozkvětu rozvinul z antické architektury římské a byzantské postupným a četným vylepšováním, gotika tu byla najednou, hotová, celá a všude po celém Západě.

Regina Pernoudová napsala: »Těžko uvěřit, že tato živelná a prudká expanze by mohla vyplývat  jen z atraktivnosti nového dekorativního vzoru.«

Jenže tehdy nešlo o nový dekorativní vzor, nýbrž iniciační nástroj civilizačního vzestupu.

Kdosi probudil »Šípkovou Růženku« a všichni její služebníci procitli zároveň s ní. Dali se do práce novými postupy na nových úkolech v oblasti kultury, obchodu i umění.

Gotika znamená víc než jenom technické řešení. Stavba chrámu, který je branou do království  Božího, vyžaduje vyšší vědění než pouhou znalost výpočtu sil a protitlaků.

Je třeba znát zákonitosti čísel, zákony hmoty, ducha, a pokud má chrám působit na člověka, pak také zákonitosti lidského těla i duše.

Tyto znalosti jim někdo odhalil.

Pokud to nebyla archa ani desky zákona, pak rytíři Templu museli na Západ dovézt nějaký jiný dokument obrovského iniciačního významu.