O důchodním, co dal vykopat svou ženu 

Podle vyprávění se zde stala takováto příhoda (zapsáno v místním nářečí) 

Má tetička, co muž její sestry kopal ten poklad, co byla šestadevadesát let stará, mně vypravovala:

V Klášteře za knížecí vrchnosti byl jeden důchodní a tomu zemřela paní. První noc po pohřebě se mu zjevila ve snách a prosila ho, aby ji dal vykopat, že bude živa. Tak von ráno stal a šel k panu falářovi, a řek mu, co se mu stalo v noci, že k němu přišla jeho žena a prosila ho, aby ji dal vykopat. Ale pan falář mu to rozmluvil, že to jen se mu přectavila, ale že to pravda nejni. A ten na tem porád stál, aby ji dal vykopat. Ale falář živou mocí nechtěl, že to nejni žádná skutečnost.

Důchodní si to nedal říct a vodešel s fáry. V noci se mu zas milá paní zjevila, přišla k němu k posteli, ale už ho prosila, aby ji skutečně dal vykopat druhej den, nebo že bude pozdě. Tak von šel zas na fáru ráno a zas to falářovi vohlásil. Ale falář živou mocí to nechtěl dopustit a vymluvil mu to, že je to jen takový zdání, že mněl porád na ni mysl, tak že se mu ve snách přectavila. Tak důchodní to zas nechal. A třetí noc přišla zas a pověděla mu :

"Vidíš, muži, po dvakrát sem tě prosila, abys mně dal vykopat, ale nevyslyšels mně. Abys věděl, že to pravda byla, že sem skutečně živá byla, přesvědčíš se vočitě, ale já už budu mrtvá, už je pozdě."

Tak von ale ráno nemeškal a šel na fáru a zas to povídal panu falářovi. Ale pan falář mu to zas vymlouval, že to nejni pravda, že se mu to jen zdálo. Ale von se nedal přepříti a šel mimo falářovy vůle na krchov s hrobařem, a paní dal vykopat. Dyš ji vykopali, vodevřeli víko u truhle a viděli, jak vona byla rozškrábaná, jak si svejma vlastníma rukama pomáhala a i ruce kousala. Ale byla už nebožka.

Tak ale von dyš to viděl, zebral se s krchova a běžel domu a vzal flintu a do milý fáry a faláře chtěl zastřelit. To bylo ščestí falářovo, že právě nebyl doma, ináč by ho byl načisto zastřelil. Dyš falář mněl přijít, tak mu to pověděli na cestě už, co se stalo. Ale von už do fáry nepřišel, až důchodního ta zlost přešla, a skovával se, aby důchodnímu nepřišel na voči. A pak skrz důchodního uš tady nesmněl bejt; přišel k přesazení.

 Jan Ambrož, Stržanov