O
důchodním, co dal vykopat svou ženu
Podle
vyprávění se zde stala takováto příhoda (zapsáno
v místním nářečí)
Má
tetička, co muž její sestry kopal ten poklad, co
byla šestadevadesát let stará, mně vypravovala:
V
Klášteře za knížecí vrchnosti byl jeden důchodní
a tomu zemřela paní. První noc po pohřebě se mu
zjevila ve snách a prosila ho, aby ji dal vykopat, že
bude živa. Tak von ráno stal a šel k panu falářovi,
a řek mu, co se mu stalo v noci, že k němu přišla
jeho žena a prosila ho, aby ji dal vykopat. Ale pan
falář mu to rozmluvil, že to jen se mu přectavila,
ale že to pravda nejni. A ten na tem porád stál,
aby ji dal vykopat. Ale falář živou mocí nechtěl,
že to nejni žádná skutečnost.
Důchodní
si to nedal říct a vodešel s fáry. V noci se mu
zas milá paní zjevila, přišla k němu k posteli,
ale už ho prosila, aby ji skutečně dal vykopat
druhej den, nebo že bude pozdě. Tak von šel zas na
fáru ráno a zas to falářovi vohlásil. Ale falář
živou mocí to nechtěl dopustit a vymluvil mu to, že
je to jen takový zdání, že mněl porád na ni
mysl, tak že se mu ve snách přectavila. Tak důchodní
to zas nechal. A třetí noc přišla zas a pověděla
mu :
"Vidíš,
muži, po dvakrát sem tě prosila, abys mně dal
vykopat, ale nevyslyšels mně. Abys věděl, že to
pravda byla, že sem skutečně živá byla, přesvědčíš
se vočitě, ale já už budu mrtvá, už je pozdě."
Tak
von ale ráno nemeškal a šel na fáru a zas to povídal
panu falářovi. Ale pan falář mu to zas vymlouval,
že to nejni pravda, že se mu to jen zdálo. Ale von
se nedal přepříti a šel mimo falářovy vůle na
krchov s hrobařem, a paní dal vykopat. Dyš ji
vykopali, vodevřeli víko u truhle a viděli, jak
vona byla rozškrábaná, jak si svejma vlastníma
rukama pomáhala a i ruce kousala. Ale byla už nebožka.
Tak
ale von dyš to viděl, zebral se s krchova a běžel
domu a vzal flintu a do milý fáry a faláře chtěl
zastřelit. To bylo ščestí falářovo, že právě
nebyl doma, ináč by ho byl načisto zastřelil. Dyš
falář mněl přijít, tak mu to pověděli na cestě
už, co se stalo. Ale von už do fáry nepřišel, až
důchodního ta zlost přešla, a skovával se, aby důchodnímu
nepřišel na voči. A pak skrz důchodního uš tady
nesmněl bejt; přišel k přesazení.
Jan
Ambrož, Stržanov
|