Upír ve Žďáru ? 

22. února 1817 zemřel ve věku 60 let na podivnou nervovou horečku vrchní správce zámeckého velkostatku Žďár Alois Ulrich. 

Po jeho pohřbu však někteří svědkové udávali, že jej spatřili živého v okolí zámku, ve dne i v noci. Projížděl se prý i na jakémsi obrněném koni s bílou telecí hlavou a obrovskými kopyty. Jindy byl viděn v kočáře, taženém bezhlavým spřežením. Zjevení se však stávalo agresivním a napadených lidí přibývalo. Nakonec prý pěstí zabil písaře ze zámku. Poté se přestěhoval přímo do zámku. 

Proto vrchnost povolala z Jihlavy kata, který se dvěma pacholky otevřel hrob. K údivu všech přihlížejících nebylo tělo zetleté a působilo dojmem spícího člověka. Kat ho oslovil, ale ten zareagoval až poté, co jej oslovil jménem. Otevřel oči a posadil se. Potom kat postupně do rakve vhazoval 3 karty, které jakási síla vyhodila zpět. Poté se jej kněz ptal na příčiny jeho počínání, ale Ulrich se všemu jen vysmíval. Když nad ním kat četl ze staré knihy, začal dokonce z rakve vstávat. Jeden z pacholků jej srazil zpět do rakve a kat mu rýčem uťal hlavu. Z rány se vyřinula čerstvá krev. Do krku a úst mu kat nasypal talíř máku a tělo zasypal nehašeným vápnem. Rakev byla důkladně uzamčena a hrob uzavřen. Ulrichův duch se poté už nikdy více neukázal.  

Podle A. Hrušky k vzniku upíra napomohlo zvláštní geometrické uspořádání Dolního hřbitova, které je dílem J.B. Santiniho a má schopnost soustřeďovat vitální energii. (1) 

Přímá svědectví však neexistují. Existuje vyprávění starých lidí z přelomu 19. a 20. století, kteří o Ulrychovi slyšeli od svých rodičů. (2) 

• 79letý kovář Jakub Fijala ze Světnova v roce 1903 vypráví v lidovém nářečí:

„Má neboška matka přišla do služby - teprvá jí bylo sedumnást let - ke kontribučnímu f Klášteře v zámku. První noc dyš tam přišla, dyš ju najmuli, ták nebylo nic, ale druhou noc tak jako dyž rovná do pekárně dříví - takovej šramot. A dyš to dříví schořelo, tak řeblem vyhrnoval uhlí a potom koščetem vymětal. A potom, jako dyš sází po lopatě chleba: Dyš to vymětl, tak ten větrník vzal, co je ve vokně a tým točil. A uďál se velkej vítr, dveře se vodevíraly, než u pánů se nevodevřely - mněli zamčíno. A maminka vylítla z postele a na páni a vyrazila dveře. A f tem kohout zaspíval a bylo konec. A vot tý doby maminka spávala u pánů.

To tam chodíval vrchní Udlich strašit. Páni to věděli, nacháděli ho na záchodě, ale porád to eščě kryli. Páni, to víme, páni! Ale dyš uš potom jezdil v noci f kočáře a lidi ho viděli, ešče by si s toho nebyli nic ďáli, ale ve dne dyš uš potom jezdil a že ho za živa znali - to nejni žádná lež, doví, je-li tomu přez vosumdesát let - potom dyš uš to nemohli vydržet. Pak ho Domín, doďál.

První zpráva mluví o úkazu klasického poltergeistu. Nikdo Ulricha neviděl, navíc se úkaz vztahuje na dospívající dívku, poprvé nocující v cizím prostředí. I to ukazuje na poltergeist. (Dá se také uvažovat i jinak – někdo mohl mít i „jiné“ úmysly - záměrně postrašit mladou dívku, aby napříště spala „u pánů“…)  

Příběh však pokračuje:

Ten Domín byl řezník a hospockej f Klášteře na Táferni, silnej múž. Do toho moch třískat s kanónů, kula by se ho nebyla chytla. Ten Domín šel jednou ze Žďára, po jedenáctý hodině domů. Tam na tem mostě na Bouchalkách, na loukách, potkal se s Udlichem. Voni se znali za živa, Udlich tam chodíval na pívo. Teď ale Domín k němu přišel a: "Co seš zač?" A von se mu nevozýval. Tak von mněl takovou hůl a říz ho.

A dyž ho uhodil, tak jako dyš uhodil do peří. A teď se chytili do kříšku. Buď byl ten na vrchu, anebo ten, dycky chvilku každej. A tak sebou tloukli, tak dlouho, aš se dostali g Zelený Hoře. Tam je krchov, vokolo něj je zeď. A f tem ešče dyš přišli pod vokap, mu Domín dal pár holí do řbetu, ale dyš to bylo, jako dyš tluče do peřiny. A f tem kohout zazpíval a Domin vostal ležet a Udlich se stratil. A Domín tam ležel do rána. Šaty mněl na sobě roškubaný.

Zajímavý příběh – ač Domin Ulricha znal za života, ptá se ho: "Co seš zač?" A zatímco vidí člověka, který má být prokazatelně mrtev, místo pokřižování či jiných úkonů, které by udělal každý bohabojný člověk, do přízraku mlátí holí.

Navíc Domin je muž statné postavy, s pověstí siláka. A náhle je přemožen. Vžijme se do jeho kůže – silák s pověstí nepřemožitelného se dostane do rvačky a je přemožen – ta ostuda! Nebude lepší svoji prohru svést na nadpřirozený úkaz, na bitvu s přízrakem?

Dyš uš to nemohli páni vydržet, tak teprvá poslali pro kata do Jihlavy. A kat přijel z dvouma pacholkama do Kláštera do zámku. Udlicha přinesli s krchova s truhlou do kostela. A teď přišel kat a tam nad ním říkal. Po prvně to prej se ani vlas na Udlichovi nehnul, ale po druhý uš se hnul, dyš nad ním říkal; ale po třetí Udlich se zbih, jak ho pojmenoval mýnem a příjmením, a stal. Tak von se tedy zbih a postavil na nohy. Má neboška maminka při tem stála. Vono jich tam bylo víc. A dyš se postavil, tak přiskočil pacholek katův a říz ho pot kolena. Von se svalil a kat přiskočil a uryl mu rejčem hlavu a dal mu ju pod levou paž. A víckrát Udlich nechodil a bylo konec. To bylo g hrůzi s ním.

• Jak vrchní Ulrich strašil (Vypravuje mýtný Jan Ambrož, 60 let starý roku 1900 ze Stržanova.)

Neboška má tetka Matulová vypravovala, dyž její nebožčík múž formanil, tak jezdíval tadyhle vokolo Starýho dvora. Tenkrát silnica nebyla. A von sebou vozil dycky srp ve vozi a večír si užal panský jateliny nebo viky na krmení. A jedenkrát jel celej den a dyž, dojížděl Starej dvůr a vedle cesty byla panská jatelina, slezl z voza a začal žít. Najednou se vohlíd a koně byly nepokojný. A podíval se, co se to děje, že ty koně nestojí, a viděl vot kláštera, že jede světlo. Von nechal jatelinu bejt a sotva že doskočil na vůz, koně se začaly spínat, tak že je sotva udržel, a přijížděl proti němu kočár a ten byl z vohnivejma koňma. A jak přijížděl k jeho koňom, koně frkaly a chtěly utíkat.  Koně vodešly s cesty a kočár jel vedle něj. Ale koně se mu splašily a utíkaly ke Klášteru a kočár vohnivej jel pryč. A von přijel celej rozděšenej vot Kláštera domů a sotva skočil z voza, křičel na mě. "Ženo, pod ven! Je se mnou zle!" Já sem vyběhla a koně byly celý zděšený, tak že jsem je sotva uchlácholila a dala do maštale, a du hledat mýho muža. Von ležel na posteli už a já ho budila a povídala sem, co se mu přihodilo? Celej byl přestrašenej, že sem ho sotva k sobě přivedla. Von mně povídal, že dyž jél k Starýmu dvoru, že si chtěl usect kousek panský jateliny a že viděl proti sobě světlo po cestě, přijíždělo k jeho koňom. A viděl, že vohnivej kočár jede proti němu z vohnivejma koňma.

Tenkrát umřel vrchní Ulrich f Klášteře. A povídalo se, že straší a že jezdí f kočáře s vohnivejma koňma v noční dobu. A pozdějc ho víc lidů vidělo f kočáře z vohnivejma koňma.

Anomální úkaz (kulový blesk nebo cokoli jiného) se tak už automaticky vysvětlil zlým vrchním, který už byl po smrti.

Pozdějíc chodili písaři, anebo takovej menší pán do dvora šafářovi prohlížet a přijímat mlíko vot kraf při dojení. Muselo se chodit přez most a na kraji toho mostu stál neboščík vrchní právě f pravý poledne. A když ten písař šel vokolo vrchního - byl už neboščíkem - tak se dal do pohlafčení toho písařa, ať šel, kerej šel.

Potom nechtěl žádnej ze zámku do dvora chodit. Tak ho viděli, jak byl žif, tak stál právě na tem mostě. A jináč se nedal vodehnat. Tak dyž nemohli přez most chodit, museli si udělat, jak je rymík, přez rymík dřevěný lafky, aby nemuseli chodit po mostě. A po lafkách mohli přecházet do dvora.

Ešče můj otec ho pamatoval, dyž byl vrchním f Klášteře. Vokazoval se i ve dne, jezdil vokolo Zelený Hory s kočárem. Von těmto lidem neškodil, jen panskejm. Ty trestal, ani f kancelářích jim nedal pokoj, v noci rozhazoval jim fšechny spise. Starší lidi povídali, co to pamatovali, že mu mněl kat z Jihlavy zrýt hlavu a potom byl pokoj. Kat z Jihlavy zde byl.

Všimněme si zajímavé okolnosti: obyčejným lidem mrtvý vrchní neškodil, jen panským! Poddaným se přece mstil za života, po smrti trápil osazenstvo zámku. Přece jen je spravedlnost, ne?

A nemohly být za úkazy na zámku právě jiné druhy anomálních úkazů – klasický poltergeist?

Vot starejch lidů ve Strčanově a i f Klášteře sem slejchával, že ho vočitě viděli, jak ve dne jezdil vokolo Zelený Hory a v noci jezdil cestama, to byl vohnivej a ve dne nebyl vohnivej.

Ešče sem se jim smával, že já sem mladej a že tomu nevěřím, a voni že sou tak starý a že tomu věří. A voni se pečetili, že ho viděli vočitě. Fšecí ho viděli vočitě na tem mostě. Muselo bejt něco takovýho, proč by byli ty lafky dali, dyby byli mohli chodit po mostě? A dyž vrchní přestal strašit, přestaly taky lafky; zbourali je a vot tejch dob lafky nejsou. Zas chodí po mostě, jak chodívali dříf.

• Jak vrchní Udlich po smrti jezdil (Vypravuje Jan Janouš ze Světnova, 81 let starý, v roce 1903. Narodil se 5 let po smrti Ulrycha)

 Tak jsme pařili v jednem lesi - v Březině - plátno. Jel kočár vot Kláštera, s párem koňma. Přijel g dědině a vobrátil se x lesu a zas ke Klášteru. Vot Kláštera po silnici zasejc spátky. Zas vokolo lesa. Zasejc pryč ke Klášteru. Po třetí dyž jel, zas přijel g dědině a zas k lesu. Jako chlapec sem povídal: 

 "Tatínku, dyť von má fšady rovno." A tatínek povídá: "Doví, kady ho čert nosí." Přijel ke splavu. Jako dyš ten můj barák veme a do vody zink! "To ti vylil hlubáň!“ (Hlubáň - je na loukách voda vylitá, kerá málo vottýká.)

 „Ráno pudeš na ryby." Tam votaď přišel vítr do toho lesa, dříví se vohejbalo až g zemi, suky padaly vedle vohňa, museli sme se zebrat a utíkat dom. Ráno sme přišli; bylo jako dyž vymete, nebylo nic poškozíno. F tem kočáře jezdil vrchní Udlich.

 Jak je vidět z tohoto vyprávění – každé nelogické a nepochopitelné chování (v tomto případě podivné pojíždění jakéhosi kočáru, nebo náhlá změna počasí), bylo připisováno Ulrichovi.  

•  Vo Ulrichovi (Vypravuje Anna Pikhartová z Polničky, 84 let stará, v roce 1897. V době Ulrychovy smrti jí byly 4 roky)

 „Otec můj mně vypravoval: Vrchní Ulrich na klášterským panství připravil moc sedláků vo lese. Po smrti strašil. Vidívali ho v lesi sedět na pařezi, ale žádnýmu nic neuďál. Nemněl g žádnýmu moc.“

Je zřejmé, že pověsti o Ulrychovi vznikly zveličením a interpretací všech anomálních jevů i obyčejných, ale nesrozumitelných úkazů, a jejich soustředěním na jednoho člověka, se kterým měli obyvatelé "nevyřízené účty". Byl zlý a připravil lidi o majetek a lesy.    

Podle : 

(1) Hruška, A.: Poslední český upír? Fantastická fakta, č. 5/1997 

(2) Šacha, V.: U vyhaslých milířů. Báje a pověsti ze Žďárska. Havl. Brod, 1953