Podle článku (1) se na zámku údajně objevují tajemné úkazy, světelné fosforeskující gejzíry i lidské úpění. Další článek (2) přinesl vyprávění jedné přímé svědkyně: 

 „Stalo se to v červnu roku 1999. Spala jsem tehdy na zámku ve Vranově. Měsíc, skrytý za mrak, byl v úplňku. Vypila jsem ten večer trochu více čaje a nemohla usnout. Vstala jsem tedy z postele a šla se projít. A udělala jsem tu chybu, že jsem se v místnosti, jejíž okna vedou k zámecké kapli, podívala ven.

Nejprve mi na postavě, která kráčela ke kapli, nepřipadlo nic zvláštního. Dokonce jsem se dopustila druhé chyby, že jsem se vyklonila z okna ven a nahlas se vrátného zeptala, zdali přece jen není na obvyklou obchůzku trochu pozdě.

Jenomže to nebyl vrátný... To jsem pochopila v okamžiku, kdy se z mraků vyloupl měsíc a ozářil siluetu v kápi pode mnou. S příšerným pocitem jsem si uvědomila, že postava nekráčí, nýbrž pluje vzduchem. Neměla nohy a zvolna se vznášela směrem ke kapli. Pravá hrůza však nastala v okamžiku, kdy se po mém oslovení obrátil přízrak ke mně.

Neměl totiž obličej a mě v mžiku zalil studený pot a naskočila mi husí kůže. Nebyla jsem schopna se pohnout a krve by se ve mně nedořezal. Nemohla jsem ze sebe vysoukat ani hlásek a zůstala jsem celá ochromená, protože postava v kápi mě zvláštním způsobem rentgenovala. Neměla sice obličej, ale přesto jsem cítila její pohled až v koutku své duše. Spalovala mě neviditelnýma očima a já stála v okně jako přikovaná, neschopná jakéhokoli pohybu. Náhle zlověstné ticho kolem přerušil kostelní zvon. Půlnoční odbíjení a měsíc v úplňku vytvořily tak tísnivou atmosféru, že jsem ztratila pojem o čase. Nevím, jak dlouho to trvalo.

Pro mě celou věčnost, protože mě zachvátila hrůza. Ten zážitek byl natolik strašidelný, ale zároveň reálný, že si jej velice podrobně pamatuji dodnes. Postava se vzápětí dala do pohybu a zavřenými dveřmi zmizela v kapli. Pro mě však hrůza neskončila. Byla jsem natolik vyděšená, že jsem nebyla schopna usnout, klepala jsem se celou noc a do rána se mi udělal z úleku opar. Kastelán Karel Janíček měl co dělat, aby mě druhý den uklidnil. Zařekla jsem se, že víckrát na vranovském zámku nocovat nebudu.

Kdo nezažil něco podobného, může se jen usmívat. Ale těm, kteří vědí, že něco podobného se může stát na kterémkoli jiném hradě nebo zámku, není zapotřebí cokoli vysvětlovat. Ano, věci mezi nebem a zemí opravdu existují. A ne vždy setkání s nimi bývají příjemná.“

Zámek patřil kdysi polskému hraběti Stanislavu Mniszkovi, který byl vyznavačem spirituální alchymie a mystiky. Některé komnaty jsou dodnes vyzdobeny kabalistickými znaky a tajemnými symboly. Na zámku ve věži se konaly černomagické obřady s obětováním několika mladých děvčat, unesených z Polska.

 Tajemné úkazy jsou prý pozůstatkem těchto událostí.