|
Trpím již několik let astmatem průdušek, a proto si
při odchodu z domu pravidelně beru sprej proti astmatickému záchvatu. Onoho dne
jsme s přáteli vyrazili na procházku ke zříceninám hradu, ukrytým v lese asi pět
kilometrů za vsí.
Bylo mrazivo, bez sněhu.
Po prohlídce hradu jsme se pomalu vraceli každý zvlášť. Já jsem šel podél
zamrzlého potůčku a sledoval stopy zvěře.
Pojednou jsem si všiml, že jdu sám. Přátelé si
zkrátili cestu do vesnice přes prudkou stráň a z dálky na mě volali, že se
sejdeme v místní hospodě.
Pokračoval jsem v cestě, ale za chvíli jsem
pocítil, že začínám dýchat stále obtížněji. Sáhl jsem do kapsy, kde obvykle
nosím sprej proti záchvatu, ale nic! Zastavil jsem se a důkladně prohledal
oblečení, prohmatal jsem dokonce i podšívku, ale bez výsledku. Bylo jasné, že
jsem sprej zapomněl doma.
Dech se mi úžil pořád víc a víc. Snažil jsem se
zachránit situaci stlačováním určitých bodů na těle tak, jak to doporučuje
akupresura. Jedl jsem i zmrzlou kopřivu, ale vůbec to nepomáhalo.
Dýchal jsem už tak těžce, že jsem pomalu ztrácel
vědomí a mimoděk jsem se, rozhlížel, kam upadnu. Přitom jsem opět vrazil ruce do
kapes kabátu. Mezi prsty pravé ruky mi náhle vklouzl životodárný sprej. Kde se
vzal v několikrát prohledané a naruby obrácené mělké kapse, to dodnes nevím... |
