|
Slunce,
válka a vítězství - tři slova, která jdou skloubit v jedno
- Radegast. Bůh, který má své sídlo od pradávna na Radhošti.
Jeho podoba, tak jak ji ztvárňuje socha, nepůsobí zrovna
sympaticky a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být
příznivé. Přesto a nebo právě proto Radegasta generace lidí
milovaly i zatracovaly.
Zatímco
dnes si milovníci pěnivého moku Radegasta spojují hlavně s
nošovickým pivem a turisté s příjemnou zastávkou na trase
Pustevny - Radhošt', naši předkové přece jen měli k němu
větší úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli
dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem
jara pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat.
0 nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali.
Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila
tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem,
kteří na místo Radegasta postavili kříž.
RADEGAST
HISTORICKÝ
Radegast
je skutečnou historickou postavou, nikoliv smyšlenou a vybájenou,
jak je mnohdy prezentováno. V písemných pramenech je Radegast
uváděn pod různými jmény. Například Radgost, Radagost,
Redegaistus, Radagostus, Redegost, Redigast, Redegast atp.
Nejstarší a vlastně jediná hodnověrná zpráva osvětlující
postavu Radegasta, pozdějšího boha Slovanů, je v Kronice
Isidorově (Isidor ze Sevilly, asi 561 - 636 n.l. - Historia
Gothorum). Hovoří se v ní o porážce Radegastových vojsk za
panování římských císařů Honoria a Arkadia roku 405.
Tehdy se Redegaistus se 400 000 muži vypravil do Říma, aby
potlačil vzmáhající se křesťanství. Uvěřil prý však
bohům, kteří předpověděli nezdar válečného tažení, od
obležení Říma proto upustil a byl poražen římskou jen 30
000 armádou. Následovala jeho poprava a zřejmě brzo po smrti
byl pohanskými Slovany přijat mezi božstvo.
BŮH
POBALTSKÝCH SLOVANŮ
Začátkem
našeho tisíciletí měl Radegast v Retře (při Feldberském
jezeře, okr. Neustrelitz, Německo) modlu, božiště a posvátný
háj s jakýmsi posvátným koněm. V roce 1066 obětovali
Obodrici (slovanské kmeny mezi dolním Labem a Baltem) bohu
Radegastovi dokonce hlavu samotného biskupa Jana Meklenburského.
Jak uvádí kronikář Adam Brémský, bylo o dva roky později
božiště zničeno a na onom "posvátném koni" odjíždí
vítězně německý biskup Burchard z Halberstadtu. Ještě
jednu zmínku je možné v análech nalézt o Radegastovi.
Merseburský biskup Thietmar (zemřel 1018) spojuje našeho
Radegasta s bohem Svarožičem (Zuarasici), velkým bohem Ratarů
na hradě Riedigostu.
Jiné
zprávy o bohu Radegastovi můžeme zařadit do pouhých bájí
a smyšlenek oproštěných od historických skutečností.
RADEGAST
JAKO MODLA
Podle
lidového podání prý modla Radegasta stála v dolině mezi
Radhoštěm a Černou horou. Byla prý z páleného zlata a do dálky
se majestátně leskla. Na načechraných vlasech prý měl
Radegast korunu, na hrudi položenou černou býčí hlavu, v
ruce třímal dvojsečnou válečnou sekeru. Takto je popisována
svatyně s modlou boha Radegasta prý bylo možné vidět i v
Pomořanech, Meklenburku, Gdaňsku a jinde. Tzv. Bothonova
kronika z konce XV. století popisuje modlu shodně s dřívějšími
prameny, a navíc dodává, že na hlavě měl přilbu na způsob
ptáka s roztaženými křídly, prsa ukazovala národní znak
Ratarů černou tuří hlavu, kterou držel pravicí, levicí třímal
dvojsečnou sekeru. Jiný pramen říká, že modla držela v
napřažené paži roh hojnosti, který prý ctitelé naplňovali
vodou. Ještě detailněji popisuje Radegastovu modlu Josef H.
A. Gallas: "...hlava kudrnatá, muže dospělého s
velebnou a příjemnou tváří, korunou špidlatou zdobená, po
jejichžto stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž
uši též beraní otrčené se nacházely. Bradu též měl kučeravou
a mezi rty podobu květného zvonečka nebo tulipánku. Prsa nahá,
ženská, velmi odutá a břicho těhotnému podobné. Ostatní
oudové, ruce a nohy scházely, než modla skončovala se dolů
pod břichem v způsob egyptské Hermy."
RADEGAST
JAKO BŮH
Naši
předkové považovali Radegasta za boha pohostinství, obchodu,
řemesla, plodnosti, slunce a vítězství. Samé dobré
vlastnosti, přestože vynikal také barbarskými činy. Statečný
prý "více boji, nežli pokoji zvyklý." Jako božstvo
byl především krvechtivý a velemocný, ostatně jako většina
jiných bohů. Byl rozporuplný, koneckonců tak jako je člověk,
měl vlastnosti, které jsou obdivovány i haněny.
Ačkoliv
je přítomnost Radegastovy modly na Radhošti neprokázána,
tudíž diskutabilní, přesto pro tuto myšlenku nahrává
podobnost jména boha Radegasta a hory Radhoště. Jako bůh
Slunce byl uctíván (podle tradice i na Radhošti) tzv.
"sluneční kult" (Via Solaris - sluneční cesta). I
tady najdeme spojitost v místním názvu Solárka.
RADEGAST
JAKO LEGENDA
Po
příchodu soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Moravu v
9.století prý byla zlatá modla Radegastova povalena a zakopána.
Misie soluňských bratří, kteří údajně na Radhošť zavítali
23.června 866, byly natolik úspěšné, že lid modlu rozbil a
na jejím místě postavil na důkaz rozvíjející se
christianizace právě symbol křesťanství - kříž, který
je ve stejném místě dodnes, Když byl Radegast strhnut,
objevila se pod modlou kolmá chodba, odkud zřejmě pohanští
kněží do sochy vstupovali a odtud promlouvali k lidu. Lidové
podání jde v líčení událostí ještě dále. Na vrcholu
Radhoště stával chrám (někdy je udáváno dokonce město či
hrad), a v blízkosti modly se nalézal posvátný háj s věštírnou.
Radhošťský mýtus uchovávaný a pěstovaný po staletí dnes
jen stěží může oddělit historickou skutečnost od legend.
Pověsti o zakopané zlaté soše Radegasta a o pokladech v
nitru hory dodává beskydskému vrcholu romantičnosti a
tajuplnosti, zvlášť, když o nitru Radhoště se říká, že
je protkán desítkami kilometrů podzemních chodeb a prostorů.
PODZEMÍ
RADHOŠTĚ
Lidová
fantazie vykouzlila v podzemí Radhoště obrovské síně plné
drahocenných skvostů, zlatých balvanů a tajemných propastí
plných pokladů. Tady prý pohanští modloslužebníci ukrývali
zlato, které bylo přinášeno k uctění Radegasta. Jeskyně
Volařka, která se nachází asi 20 minut od kříže k rožnovské
straně, v místech, kde končí Černá hora a začíná Radhošt',
prý ukrývá i pověstný podzemní chrám Radegasta.
Skutečností
zůstává, že všechny jeskyně (d'ury) na Radhošti byly dříve
větší. Již v roce 1755 se do podzemí vydal prof. Vratislav
Monse a dochoval se i jeho nákres, který ukazuje podzemí
dokonce ve třech patrech (!). Věrohodnost tohoto plánku je však
opět diskutabilní. Asi tři sta metrů na východ od další
jeskyňky Cyrilky jsou další tři chodby. První, vzdálena 6
metrů od vchodu, je jeskyňka tvaru světničky, z níž ještě
roku 1903 vedly čtyři chodby. Ty po několika metrech protínají
menší či větší rozsedliny, místy se rozšiřují v další
jeskyňky, v nichž jsou na stěnách dochovány četné záhadné
značky.
Již
mnoho odvážných se pokoušelo o průzkum a zmapování rozsáhlého
labyrintu. Mnozí se z těchto výprav nikdy nevrátili. A ti,
kteří toto bludiště navštívili, nenašli ani pověstnou
Radochovu studnu, o jejíž existenci a hloubce koluje mnoho
dohadů, ani bájné poklady. Kde se nalézají další vstupy
do podzemí, které byly známy starým Valachům? Ještě v
minulém století vyprávěli pamětníci, že i s povozem se
dalo projet skrz Radhošt' z rožnovské na frenštátskou
stranu.
Pověsti
o rozsáhlých podzemních prostorách jsou prastaré a pocházejí
od prvních slovanských obyvatel Beskyd. Zůstává faktem, že
celá souvrství zde byla tektonickými pohyby různě deformována
a lámána soustavami různě se křižujících puklin a
trhlin. Tyto navršené lavicové vrstvy byly vystaveny mrazovému
zvětrávání a posunu lavin, proto v současné době dochází
v těchto jeskyních k vnitřním změnám. Stékající voda
uvolňuje hlínu a jílovcové vrstvy a umožňuje tak pohyb
velkých kamenných bloků. To je také největším a neustálým
nebezpečím. Není proto vyloučeno, že průchody se mohly
posunem hornin časem zavalit. Vše m~že být stejně dobře
smyšlenkou, ale stejně dobře to mohla být skutečnost.
Chodby vedoucí k podzemnímu chrámu pohanského boha Radegasta
však dosud žádnému zvědavci brány neotevřely. Z pokladů,
které tady údajně nashromáždili pohanští kněží, uctívající
podzemní svatyni, dosud žádný nezbohatl.
OTAZNÍKY
ZŮSTÁVAJÍ
Nevíme,
co z výše uvedeného zůstává pravdou. Archeologicky nebylo
temeno Radhoště dosud zkoumáno, také podzemí zachovává svá
tajemství. Písemných pramenů, ze kterých by se dalo
vyzkoumat více, je málo a mnohé z nich jsou nevěrohodné. Mýtický
vladař Radoch a jeho hrad či zaniklé město zůstává pouze
vyprávěním, které se přenáší z generace na generaci.
Samotný mýtus Radhoště je starý jen tři staletí, o době
starší historické prameny mlčí. Ale je to vysvětlitelné -
křesťanství nemělo zájem na uchovávání pohanských zvyků
a naopak se je snažilo potlačit, změnit a dát jim novou
podobu.
HISTORIE
SOCHY
Socha
Radegasta stojí pod vrcholem Radhoště od 18. července 1931,
kdy byla slavnostně odhalena. Stejně jako sousoší Cyrila a
Metoděje stojící u nedaleké kaple je dílem akademického
sochaře a profesora umělecké školy v Chicagu Albína Poláška
(nar. 14.2.1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm, zemř. 2.5.1965
ve Winter Parku na Floridě, USA). Socha o váze 2 q, která včetně
podstavce měřila 3,2 m, byla darem amerických Čechů staré
vlasti.
Radegast
se 4.dubna 1938 setkal s jiným staroslovanským bohem -
Perunem. Blesk při první jarní bouřce posunul sochu a poškodil
ji. Albín Polášek se ihned postaral o její opravu. V roce
1982 byla socha důkladně restaurována, avšak původní umělý
kámen se železnou vložkou a přísadou žulové drti se začal
postupem času drolit. Bylo proto rozhodnuto o Radegastu novém.
RADEGAST
V POHYBU
Začátkem
léta 1997 zahájili kameníci z Leskovce na Vsetínsku práci
na kopii sochy radhošťského Radegasta. Dříve než začali
do bloku z přírodní žuly vytesávat první obrysy, zhotovili
si množství šablon, aby se napodobenina shodovala s předlohou,
jež musela být pro svůj zchátralý stav z Radhoště odstraněna.
Z
šestnáct a půl tuny vážícího kvádru museli kameníci
ubrat přebytečné dvě tuny kamene. Teprve po nezbytných úpravách
téměř čtyři metry dlouhého bloku mohli řemeslníci přistoupit
k vlastní kamenické práci. Socha byla dokončena k 3.6.1998.
Veškeré
náklady na zhotovení sochy Radegasta se rozhodl nést Pivovar
Radegast Nošovice, který má pohanského boha hojnosti, úrody
a plodnosti v názvu firmy.
|
