Klub psychotroniky a UFO - Ústí nad Orlicí

Obec Klášterec nad Orlicí je zmiňována už v bule papeže Bonifáce VIII. z roku 1295 v souvislosti klášterem cyriaků, kteří tu měli své převorství. Posláním řádu byla péče o nemocné a duchovní správa na farách. V roce 1421 jej husité zničili.

Na místě bývalého kláštera je kostel Nejsvětější trojice Boží. Jeho vznik je zahalen tajemstvím, protože se nedochovaly žádné dokumenty. Veškeré písemnosti byly zničeny při vypálení kláštera. V roce 1955 byly pod vnější fasádou objeveny kresby dvou postav s podivnými útvary na hlavách a s jakýmisi „ocasy“. Postavy mají výšku až 1 metr a jsou 5 metrů vysoko nad zemí, takže je musel tvůrce kreslit z lešení či žebříku.

Podle názoru odborníka, který nechtěl být jmenován, kresby pocházejí z pohusitského období. Jde o rytíře či jiné bojovníky, zvláštní ohon je údajně meč, nevěděl si však rady s podivnými útvary na hlavách či helmách.

Při fotografování byla ona zvláštní červená barva i všude na omítce, což ukazovalo, že tyto postavy někdo schválně zvýrazňoval.

Nad oknem vedle postav je i jakýsi nápis, dosud nerozluštěný.

Do hřbitovní zdi nedaleko kostela je zazděna podivná kamenná hlava bez dolní čelisti, pravděpodobně znázorňující smrt. Její původ rovněž není znám. Jde o torzo náhrobku, nebo je pozůstatkem obětiště z pohanských dob?

Uvnitř kostela objevili restaurátoři pod vrstvami staré omítky na vítězném oblouku, tedy v místě spojujícím kněžiště s chrámovou lodí, gotickým písmem vyvedený nápis: „Chrám tento Nejsv. a nerozdílné Trojice Boží vystavěn jest v Létu 453 od Narození Božího.“ Pokud by byl letopočet uveden správně, jednalo by se o zdaleka nejstarší křesťanský chrám v Čechách, i když samozřejmě ne v této dochované architektonické podobě. Ale co když se jedná o chybu? Co když zapomněl středověký písmomalíř napsat první číslici? Proti tomu svědčí skutečnost, že po stranách vítězného oblouku byly objeveny další nápisy s letopočty. Evidentně pocházejí ze stejné doby, jsou psány stejným písmem, ale už čtyřciferné, s číslicí „jedna“ na začátku. Také švabachem německy psaná Bienenbergova kronika vydaná roku 1778 uvádí letopočet 453 po Kristu, a musela by se tedy také mýlit. Proč by potom nenechala katolická církev chybný nápis okamžitě opravit? Malířovo dílo jistě prošlo velmi přísnou kontrolou. Možná, že chtěl tehdejší mistr písma navěky zachytit legendu, která se zde odedávna tradovala a stále ještě traduje: Že totiž na místě chrámu stál mnohem starší, patrně dřevěný křesťanský kostelík. Pravděpodobně tu mohlo jít o vliv věrozvěstů z okruhu sv. Martina. Restaurátoři však zjistili pod nápisem ještě starší text, nedokážou jej však přečíst.

Svatý Martin se narodil přibližně roku 316 v někdejší panonské Sabarii, dnešním Szombathely v Maďarsku. Panonie patřila k území římské říše, vymezené na severu řetězcem nedobytných pevností, takzvaných limes Romanus - tedy hranicí tvořenou řekou Dunajem. Římské legie však pronikaly dále na sever na území dnešních Čech a Moravy, kde sváděly války se zde usídlenými germánskými kmeny Markomanů a Kvádů, na jejichž místo začínali od 5. a 6. století přicházet první Slované. Donedávna se mělo za to, že Římané pronikli nejseverněji pouze zhruba k Trenčínu, později ale byly objeveny jejich stopy až u Olomouce. Podle nejnovějších archeologických nálezů vše nasvědčuje tomu, že se pravděpodobně dostali až k pobřeží Baltu. Římským legionářem byl také otec svatého Martina, zapřisáhlý nepřítel křesťanů. Dnes se má za to, že Martin byl ze slovanského rodu. Proslul tím, že při svých misijních cestách zakládal na troskách pohanských božišť křesťanské svatyně a kláštery. Od roku 313 již nejsou křesťané pronásledováni a Ediktem milánským je uznáno toto nové náboženství v celé římské říši za tolerované. Svatý Martin se vrátil někdy po roce 350 zpět do Panonie k rodičům, kde přivedl matku a mnoho ostatních lidí na víru. Mohl tedy buď on sám, nebo někdo z okruhu jeho věrozvěstů doputovat při misijních cestách daleko na sever a založit kdesi na hustými lesy porostlém území dnešních východních Čech první křesťanskou svatyni.

Při studiu písemných materiálů a různých dostupných listin v Archivu Pražského hradu byla přece jenom objevena nepatrná stopa, která jakoby nenápadně poukazuje na dávnou minulost klášterecké svatyně. Dokument je psán částečně latinsky a jmenuje se: „Monasterio ordinis S. Cyriaci in Orlík (dřívější název Klášterce nad Orlicí) donatur census 14 grossorum singulis septimanis pro Missis celebrandis.“

Mimo jiné se v něm říká: „Já Mikeš z Žampachu, řečený z Potštejna, vyznávám tiemto listem..., že sem svým dobrým rozmyslem... dal svú almužnu za sě i za své přiezšie dušě klášteru do Orlíka čtrnást grošóv... na každý týden a to věčně. A ti kněžie toho kláštera nynější i již budúcí za tu almužnu mají šestkrát službu Svaté královny do roka držeti, a to na každú službu šestmestcietma kněží aby krmili a každému knězi po groši dávali...“

Pak následuje popis sankcí při případném oboustranném nedodržení podmínek a listinu uzavírá vedle autorova podpisu řada dalších jmen. Pozoruhodná je poslední věta spisu: „Psán léta božího tisíc tří set devadesát pátého den sv. Martina.“ Možná, že se jedná jen o náhodu, ale to datování je poněkud zarážející. Jako by tu byl záměrně připomenut světec, z jehož okruhu doputovaly myšlenky nové křesťanské víry do sice již osídleného, ale přesto zapadlého a neprostupnými hvozdy obklopeného koutu pohanských Čech. A to více jak 400 let před příchodem oficiální misie soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 864 po Kristu.

V dávných dobách na místě dnešního chrámu stávala pohanská svatyně, což byl pravděpodobně důvod zájmu prvních křesťanských misionářů. Někde pod podlahou nebo ve zdivu kostela je údajně dodnes zazděn starý pohanský obětní oltář nebo obětní hrnec. Starší lidé pamatují, že stěny lemovaly hliněné popelnice, vykopané z žárového pohřebiště kolem kostela. Dnes jsou již nenávratně ztraceny. Pod kostelem také vyvěral nyní už zapomenutý zázračně léčivý pramen.

V okolí jsou prý časté i kruhy v obilí. Na kopci naproti kostelu je Čertův kámen - dolíkovatý kus žuly, o kterém nikdo neví, jak se do pískovcového kraje dostal.