Psal se rok 1941, kdy mi bylo devět let. Můj otec byl v září 1941 zatčen gestapem pro sabo­táž a uvězněn v Praze na Pankráci. Je den, na který do své smrti nezapomenu, a to 2. 10. 1941. S maminkou jsme v podvečer seděli doma sami a vzpomínali na tatínka. Znenadání, z ničeho nic se z našeho stolu ozvala velká rána, jako by spadlo těžké závaží. Polekali jsme se, neboť v místnosti jsme byli sami, bylo ticho, nikde nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo něco spadnout.

Asi druhý, nebo třetí den bylo v tehdejším protektorátním rozhlase hlášeno, že došlo k několika popravám pro sabotáž proti Velkoněmecké říši. Mezi popravenými byl uveden i můj tatínek. Když jsme pak s maminkou obdrželi úmrtní list (v tom byli tehdejší Němci přesní), stálo tam, že poprava otce byla provedena dne 2. 10. 1941. S maminkou jsme si uvědomili, že krátce před popravou otce došlo k hlubokému duševnímu propojení nás všech a k poslední myšlence a vzpomínce ze strany tatínka na nás a opačně. A aby těch tzv. náhod nebylo málo, tak 2. 10. 1955 se mi narodil syn, čili opět v den, který se pro mne stal trvalou vzpomínkou na tatínka po celý život.

Podle :

Přemysl P., Ústí n. O., dopis čtenáře. Spirit, 2003