|
|
V dětství
jsem bydlel s rodiči v jednom malém severočeském městě v rodinném domě „po
Němcích“ – rodiče totiž v osídlovací akci dostali po odsunutých Němcích
přidělen dům, který si vybrali.
Za domem
byla přes malý dvorek velká dřevěná kůlna na hospodářské nářadí, v patře
byl velký prostor pro seno, který měl dvě menší okna, směřující právě k
domu.
Dům měl
při obvodové zdi, směřující ke kůlně, schodiště do patra, uprostřed
schodiště bylo okno na dvorek, tedy ke kůlně, přibližně ve stejné výšce
jako okna v kůlně.
Pamatuji
se (to už jsem byl větší, asi tak 14-15 let), že když jsem chodil večer
spát do svého pokoje v patře, rád jsem chodil po schodech nahoru potmě,
protože jsem schody znal zpaměti a nevadilo mi, že nevidím řádně na cestu.
Ona tam často úplná tma nebyla, protože když nebyla bezměsíčná noc, oknem
trochu světla na schodiště padalo, což mi k orientaci úplně stačilo.
Při
takové cestě nahoru do postele jsem se často u okna zastavil, zejména když
bylo kolem úplňku a jasná obloha. Díval jsem se na dvorek a kolem kůlny do
zahrady a měl jsem přitom všelijaké dobrodružné představy. Stalo se, že
jsem jednou v jednom z oken zpozoroval jakýsi nehybný bledý obličej, jak
se upřeně na mě dívá. Znáte to – strnete, poleje vás horko i mrazení
současně, ale protože se jinak nic nedělo a obličej se nehýbal, začal jsem
si tu tvář prohlížet a ačkoli jsem ji viděl zcela reálně, usoudil jsem, že
je to jen asi nějaký přelud a že se mi to zdá, že je to jen nějaká náhodná
hra stínů. Ovšem tento nehybný bledý obličej se pak začal v okně objevovat
i v dalších dnech.
Nevzpomínám si už, zda byl každý den a vždy na naprosto stejném místě, ale
určitě to bylo stále ve stejném okně a určitě byla podoba obličeje s
proměnami, tedy býval natočen do okna v mírně odlišných úhlech a s mírně
odlišným výrazem.
V první
dny po tomto prvním zjevení se obličeje jsem se u okna přestal zastavovat
a vždy jsem jen letmo pohlédl z okna přes dvorek do okna kůlny, zda tam
zase je. Postupem času jsem si ale na ten obličej zvykl tak, že jsem jej
při cestě do postele už víceméně podvědomě v okně kůlny očekával a přestal
jsem se ho bát, u okna jsem se opět začal na chvíli zastavovat a docela
přátelsky jsme se vždy na sebe chvíli nehnutě dívali.
Po
nějakém čase se obličej začal objevovat čím dál méně často, až se přestal
objevovat úplně. Těžko říci, nakolik byla ta bledá tvář v okně dílem
fantazie a představivosti dospívajícího kluka, nebo zda byla skutečně
zviditelněním nějakého ducha člověka, dříve tam žijícího, který potřeboval
vyhledat kontakt s tam žijícím člověkem a dát mu vědět o své existenci.
Dům byl postaven r. 1927, bylo tedy dost času na to, aby tam mohl první
majitel domu nebo některý z jiných jeho obyvatel do roku 1945 zemřít. Můj
názor je, že charakter oněch zjevení byl takový, že to těžko mohla být
stále stejná pouhá vidina. V takových chvílích jsem byl postupně schopen
vnímat okolí i uvažovat a obličej přitom nepřestal být v okně reálný.
Dnes, s odstupem času i životními zkušenostmi mě napadá, co bych býval
mohl zkusit, například otevřít okno a zavolat na něj, zda by zmizel či
nikoli. V takovém věku ale člověk takto neuvažuje a kdoví, zda bych toho
byl schopen i dnes, kdybych se s takovou situací setkal bez této předchozí
zkušenosti.
Jaroslav
B., Ústí nad Labem
|
|
