Legenda o Heřmanovi
Dávno zesnulý šlechtic údajně bdí nad všemi zamilovanými. Lenčin příběh napovídá, že to nebudou jen babské povídačky...
Můj strýc Robert pracuje snad odjakživa jako hradní kastelán. Často jsem u něj trávila víkendy i prázdniny.
STARÁ POVĚST
Ve vesnici v podhradí jsem si našla spoustu kamarádů, mezi nimi i Ondřeje. Od svých šestnácti jsem do něj byla zamilovaná. Zdálo se, že ani já mu nejsem lhostejná, jenže se nikdy k ničemu neměl. Když jsem si stěžovala strýčkovi, pokaždé mě jenom škádlil: „Nechej to na Heřmanovi, on už něco vymyslí."
Abyste rozuměli - mladý pan Heřman před staletími obýval tamní hrad. Zamiloval se do kovářovy krásné dcery Blanky, ale jeho otec lásce nepřál. Po hádce Heřman osedlal koně a hnal se pryč. Večer se však kůň vrátil sám.
Dlouhé tři dny pátrali po mladém šlechtici, až ho našli v hlubokém lese na dně rokle. Heřman stále žil, avšak vypadalo to s ním zle. Matka přivedla k umírajícímu synovi Blanku. Když dívka stanula u lože svého milého a vzala jeho dlaň do své, stal se zázrak. Heřman otevřel oči a zanedlouho se zcela uzdravil. Od té doby se traduje, že Heřman pomáhá mladým milencům v nouzi. Hezká představa, ale kdo by tomu věřil!
HRADNÍ PANÍ
Bylo mi osmnáct, když jsem o jarních prázdninách opět navštívila strýce. Musel odjet na tři dny pracovně do Prahy, a tak jsem zůstala v jeho bytě v domku na nádvoří sama. Nebála jsem se. Představa, že budu „hradní paní" mi přišla docela romantická. „Ještě by to chtělo toho prince," povzdychla jsem si.
Hned první večer jsem s kamarády ze vsi vyrazila do hospůdky. Skvěle jsme se bavili, ze zdi na nás pohlížela kopie Heřmanovy podobizny a já vrhala na Ondru žhavé pohledy. Jenomže z mého vyvoleného se mi podařilo vyloudit pouze nesmělé úsměvy. Nakonec jsem zaplatila útratu a uražená odešla domů.
Abych se uklidnila, rozhodla jsem se pro noční obchůzku hradu. Ani nevím, jak jsem se ocitla před schody do sklepení. Sestupovala jsem níž a níž, až se přede mnou objevily těžké dveře s klíčem v zámku. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Když v tom: „Cvak!" Dveře bouchly, marně jsem s nimi lomcovala. Zůstala jsem uvězněná.
SKLEPNÍ VĚZENÍ
Utekla hodina, možná dvě, když jsem najednou uslyšela známý hlas. „Lenkóóó!" „To je přece Ondra!" trhla jsem sebou. Netrvalo dlouho, dveře se rozlítly a v nich stál můj zachránce. Než jsem se nadálá, držel mě pevně v náručí.
Ondřej mi potom prozradil, že je do mě dávno blázen, jen si netroufal. „Ale jak jsi mě našel?' nešlo mi do hlavy. „Dost mě vzalo, když jsi dnes večer utekla. Jak tak sedím a myslím na tebe, najednou ze zdi spadl ten velký obraz s Heřmanem, co visí v hospodě. Asi se budeš smát, ale když jsem se na něj podíval, jako by mi nějaký vnitřní hlas říkal, že mám jít rychle za tebou." Jenže já se nesmála a v duchu Heřmanovi děkovala. Vymyslel to vážně skvěle, přesně jak mi strýc Robert vždycky říkal.
Z dopisu Lenky K. z Prahy zpracovala J. Buršíková, Chvilka pro tebe č. 6/2007