Dobrý duch na hlídání
Nadpřirozených
bytostí se lidé obvykle děsí, ačkoli mohou být často vyloženě užitečné.
Konečně! Byla polovina 80. let, když nám byl přidělen byt. Šlo o tři místnosti
ve vile a starou koupelnu, kterou jsme si museli dodělat, ale to už tehdy
patřilo k věci — elánu jsme měli dost a k tomu tříměsíčního syna Pavla.
V NOVÉM BYTĚ
Na místě jsme zjistili, že přízemní byt obývá stará paní jménem Cecílie Svobodová, se kterou jsme se pak docela spřátelili. Ráda pekla, děti neměla, a co chvíli nám přinesla kus koláče nebo bábovky. „Víte," svěřovala se, „kdysi nám s manželem vadilo, že nám do baráku nastěhovali nájemníky. Ale teď jsem spíš ráda. Vždyť bych tu byla jako kůl v plotě!" Jednoho večera byl manžel na mariáši a já se chystala Pavlíčka před spaním vykoupat, když jsem cítila, jako by za mnou někdo stál. Otočila jsem se. Přímo ze zdi vyšla do kuchyně postava pána s bílými vlasy a vysokým čelem. Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou. Byl tam dál. Pak to vypadalo, že se usmál a zase zalezl zpátky do stěny. Manžel se mi nejdřív smál, pak zvážněl a řekl, že bych si měla občas někam vyrazit, prý Pavlíčka pohlídá. Ta izolace u dítěte mi prý leze na mozeček. Svěřila jsem se paní Svobodové. Pokývala hlavou.
PRÝ RICHARD
„Neměl bílé vlasy a knírek?" zeptala se. „No, měl!" řekla jsem. „Tak to byl můj Richard, můj bývalý manžel. Asi byl zvědavý. Domluvím mu, ať vás neobtěžuje. Nebojte se, on sem chodí za mnou," oznámila paní Cecílie. Za šest dní jsem si ráno kulmovala vlasy, chystala jsem se na úřad i s Pavlíčkem, když zazvonil telefon. Položila jsem kulmu a chvíli si povídala s kamarádkou, pak jsem si nalila kávu a snídala. Teď se pan Richard zjevil proti mně přes stůl. Bělavá tvář jako z cigaretového dýmu na mě špulila rty, jako by chtěla něco říct, cosi jako „u-a". Víc než vyděšená jsem byla zaujatá.
POZOR, KULMA!
„U-a, u-a...? Co mi ten dědek může chtít?"
Najednou se mi rozbřesklo. Kulma! Letěla jsem do koupelny. Vlasopřístroj jsem roztržitě položila do ručníku, ze kterého začínaly šlehat plameny. Požár jsem uhasila a vrátila se rozčilená do kuchyně. Duch už tam nebyl. Musím říct, že od té chvíle nás už pan Richard neděsil. Paní Svobodová nám o něm podrobně vyprávěla a nakonec dodávala, že když před deseti lety zemřel na infarkt, nechtělo se jí už žít. „Ale začal mi sem chodit na návštěvu a já jsem se postupně vzpamatovala," tvrdila. „Kdepak nového chlapa, jak mi kamarádky radily. Já mám jen jeho!"
Zjevil se nám pak ještě několikrát, někdy jen tak prošel, jindy odradil již tříletého Pavlíka od cesty na příkré schody. Manžela při opravě elektrické zásuvky důrazně upozornil, že nevypnul pojistky.
SPOLU ZA RUCE
Uplynulo pět let od chvíle, kdy jsme se do bytu nastěhovali, když jsem měla sen, jak nás zase navštívil pan Richard, tentokrát i s paní Cecílií. Drželi se za ruce, chvíli se na mě dívali a pak odešli balkonem. Vzbudila jsem se a do rána už nezamhouřila oka. Ráno jsem pak šla paní Svobodovou zkontrolovat, jenže na klepání nikdo neotvíral. Manžel otevřel rezervním klíčem, který nám stará paní svěřila. Našel ji mrtvou, zemřela ve spánku.
Na pohřbu nám solidně vyhlížející pán předal vizitku s tím, abychom ho do čtrnácti dnů navštívili. Byl to právník. Cecílie nám odkázala svoji vilu.
• Dopis Věry K. z Poličky zpracoval J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 39/2008