Pověsti o hradě Svojanově
Hrad Svojanov vzdálen jest asi 3 hodiny cesty od města Poličky na jihovýchod a zvedá se na příkrém kopci nad stejnojmenným městečkem. Ovšem ze starého hradu mnoho se nezachovalo, a většina budov nynějších je původu nového. Hrad Svojanov náležel ku konci 13. století známému českému pánu Závišovi z Falkenšteina, jehož stihl krutý trest r. 1290 na louce pod hradem Hlubokou v jižních Čechách. Ve stoletích následujících náležel hrad Svojanov různým pánům. Byli to hlavně páni Svojanovští z Boskovic, Žehušičtí z Nestajova a Zárubové z Hustiřan. Koncem 18. a začátkem 19. století přecházel hrad z ruky do ruky. A právě do této doby spadá většina pověstí ku Svojanovu se vížících. Jedna z nich velmi zajímavá byla už v G. L. uveřejněna. Byla to povést o Rašínovi. Uvedu nyní ještě ostatní pověsti svojanovské.
Jiří Haisler, majitel hradu svojanovského, prodal ho r. 1804 Martinu Dlouhému, jenž byl měšťanem poličským. Za tohoto pána bylo na Svojanově častokráte ve sklepích slyšeti hrčení vody. Chtěje vypátrati příčinu toho, sehnal prý Dlouhý několik dělníků a poručil jim, aby na místě, kde voda hučela, kopali. Na žádost pána hradu dělníci pracovali rychle a po nedlouhém čase přece přišli na něco. Dokopali se totiž železných dveří. Martin Dlouhý dal ony dvéře vypáčiti, a když se tak bylo stalo, spatřili prý všichni velikou mramorovou kašnu, do které se řítila s vysoké skály čistá studená voda. A na vodě v kašně té plovala pěkná kachna. Kachna měla býti na rozkaz Martina Dlouhého od dělníků chycena. Ale nešlo to. Když dělníci se ku kašně přiblížili a chystali se kachnu chytiti, povstal náhle takový ohromný hluk a rachot z ničeho nic, že všichni náramně se lekli. Se skály spustil se veliký proud vody dolů do kašny, voda pak v ní počala přetékati a naplňovati celou prostoru. Dělníkům světla shasla, a oni byli rádi i se samým pánem hradu Dlouhým, že se bez pohromy zase dostali ze zaplavené prostory podzemní ven na světlo Boží. A když se octli venku, uslyšeli ohromnou ránu, a hned na to se celá podzemní prostora i s mramorovou kašnou zasypala. Martin Dlouhý byl prý tím vším tak ohromen a poděšen, že musil ulehnouti na lůžko a několik dní byl churav. K dalšímu kopání se už neodhodlal.
Nedlouho na to, a sice už r. 1820 dostal se hrad Svojanov od nového majitele Františka Heissiga do rukou barona Stillfrieda. Ten byl náruživým milovníkem starožitností, za veliké peníze je skupoval, všude, kde jen mohl, kopal a pátral po podobných věcech. A tak si počínal i na hradě Svojanově. Hrad ten byl by býval málem od něho celý pobořen. Stále tam kopal a kopal, zvláště od té doby, když se odkudsi dověděl, že ve hradě má býti ukryt veliký poklad. Počalo se kopati v neveliké prostoře, t. zv. lidomorně, a sice jen od dvou dělníků, neb více se jich tam vejíti nemohlo. Stillfried stále byl při dělnících přítomen a čekal, až něco se najde. Po nedlouhém kopání nalezli dělníci velkou železnou truhlu. Byla tak těžká, že jí jen nepatrně pohnuli. Stillfried se už těšil, že nalezen ohromný poklad. A co se tak s truhlou namáhali, ozval se pod hradem v městečku Svojanově hlas zvonu oznamujícího poledne A jak to už bývá, dělníci ustali od práce, odhodili motyky a sochory a šli k obědu. Sotva však se Stillfriedem z oné místnosti vyšli, ozvala se taková rána, že otřásla celým hradem. Dělníci i Stillfried byli nevýslovně poděšeni. Že rána ta byla opravdu ohromná a silná, svědčí o tom to, že jeden tesař, který té doby právě na střeše něco opravoval, spadl dolů a nebezpečně se poranil. A netoliko obyvatelé hradu, nýbrž i lidé dole v městečku prý všichni vybíhali ze svých příbytků ven a ohlíželi se na všechny strany, co se bylo stalo. A po oné ráně dělníci byli zvědavi, co se to přihodilo, a vrátili se k místu, kde byli vykopali truhlu. Ale železná truhla byla zasypána, tak že už neměli žádné naděje, že ji dostanou ven. Namáhali se ovšem odpoledne ještě o to, ale nešlo to. Majitel hradu se tím vším tak poděsil, že od dalšího kopání a dobývání truhly ustal. V hradě lze doposud shlédnouti místo, kde bylo kopáno.
K většině našich hradů víží se také zprávy a pověsti o podzemních chodbách; tak i ke Svojanovu východočeskému. Vypravovali mi lidé v krajině svojanovské, že ve hradě tamním byla také podobná chodba pod zemí. Touto chodbou prý vycházely ženy z hradu k potoku, který pod hradním kopcem teče, prát prádlo. Ještě o jiné chodbě lid si vypravuje. Byla rovněž podzemní, velmi dlouhá a klikatá. Roku 1798 odvážili se prý dva lidé do této chodby chtějíce vyzkoumati, kam vede a pod. Vzali si s sebou světlo a klubko, aby se mohli, kdyby snad jim světlo shaslo, podle niti dostati zase ven A daleko prý nedošli. Světlo jim shaslo, ozval se najednou nehorázný rachot, a postrašení zvědavci musili se vrátiti s nepořízenou zpět.
Kdysi také přihrnulo se k hradu svojanovskému vojsko nepřátelské. Do hradu se vší silou bylo stříleno, ale vše marno. Jediné, co se stalo, bylo to, že rozbili ve hradě všechna okna; avšak druhý den ráno viděli nepřátelé, že zase okna všechna jsou spravena. A když se to tak stalo po několik dní, myslili si už, že prý sám čert ta okna tam musí spravovat. Ale obráncové hradu prý jinak to prováděli. Lesklým plátnem vždy ráno zakryli okna, a nepřátelé pod kopcem rozložení domnívali se, že jsou zasklena.
Když byl pánem hradu baron Stillfried, v jednom odlehlém výklenku byla prý nalezena kostra nějakého obra. Stillfried kostru tu nechal na starém místě, toliko jeden zub si ponechal, kterýž pak každému, kdož se o to zajímal, pro jeho velikost byl ukazován. Od lidu slyšel jsem vypravovati, že prý se dříve na hradě skutečně zdržoval obr, jehož duch často tam v noci straší.
Aby pak tato zpráva o pověstech svojanovských byla úplná, nutno zmíniti se ještě o t. zv. panenském skoku. Co nazývají panenským skokem?
Jest to veliký balvan, jenž nachází se na severozápadní straně hradu na stráni; díváme-li se naň z dálky, zdá se nám, že jest to pařez. Pověst vypravuje, že tam u onoho balvanu kdysi jedna dívka pásala kozy. Stávala prý častokráte na onom kameni a zpívala. Jedenkráte však se s ní kus toho balvanu ulomil, ona spadla s kopce do údolí, kdež v potoku nalezli ji lidé už mrtvou. Od té doby zove se onen balvan »panenským skokem«. Poblíže panenského skoku stávala prý dříve veliká hrušeň. Jak si lid vypravuje, dívka ona prý byla potom často pod onou hrušní spatřována; seděla na zemi a melu v rukou velkou nádobu s penězi. Stále prý naříkala a plakala. Mnozí, chtějíce vypátrati příčinu jejího pláče, šli k ní; v tom okamžiku však ona zmizela a v nedalekých křovinách bylo slyšeti jen její pekelný smích. Když hrušeň ona byla poražena, už nikdy se tam ona dívka neukázala. Pověst praví ještě, že nedaleko panenského skoku v trávě prý jest ukryta v zemi zlatá přílbice.
Podle : Ve východních Čechách sebral a podává Josef Jan Pícha. Český lid X.