Mí strážní andělé
Nebeské bytosti existují! Alespoň v Klářiných snech - a velmi výrazně jí zasáhly do života.
Prakticky odmalička se mi čas od času zdával obdobný sen, objevovali se v něm muž se ženou. Ve spánku jsem jim vždy viděla do tváře, ale po probuzení se mi jejich podoba pokaždé rozplynula. Sny to byly většinou příjemné, společně jsme si v nich hráli, chodili na procházky, jednou jsme byli v cirkuse, kde byl dokonce živý modrý slon. Toho jsem si potom našla ve snáři, znamená za prvé štěstí a sílu a za druhé pozdní vdavky.
Co si pamatuji, nikdy v mých snech nemluvili. Čím jsem byla starší, tím více se mi zdávalo, že těm lidem chci položit nějakou otázku, ale oni se vždycky jen usmívali. Jen občas byla žena posmutnělá a zpívala jakousi písničku. O těch snech jsem nikdy s nikým nemluvila, dokonce ani s rodiči.
Ti měli náročná zaměstnání, tatínek byl elektroinženýr a maminka doktorka. Přesto se se mnou snažili trávit veškerý volný čas a byli tak pozorní, až mi to, nevděčnici, někdy lezlo na nervy.
Když mi bylo šest let, koupili mi rodiče klavír. Přetrpěla jsem začátečnické období, kdy si mršky ručičky a klavír dělají, co chtějí, ale pak se piano stalo mou velkou vášní. Rodiče i pan učitel shodně tvrdili, že tu je velký talent, a já se postupně začala připravovat na přijímací zkoušky na konzervatoř. Na klavír jsem hrála i ve snech a často mě při hře doprovázela i ta tajemná žena. Byla to krásná hudba, klasická, ale v bdělém stavu jsem si ji nedokázala vybavit, čili ani přehrát.
Na konzervatoř jsem se dostala hned napoprvé a na škole jsem si našla přítele Mirka. Školou jsem proletěla bez problémů, blížil se červen a s ním i moje slavná promoce. Rodiče se na ni velmi těšili. Den předtím však volali, že se jim porouchala škodovka a že tedy přijedou vlakem, abych na ně nečekala, že přijdou rovnou do sálu. Hlavně se prý nemám znervózňovat.
Souhlasila jsem a šla klidně spát. Tu noc do mého snu opět vstoupili muž se ženou, ale tentokrát se neusmívali. Poprvé v životě promluvili. Prosili mě, abych za žádnou cenu nedovolila rodičům jet vlakem. Snad stokrát jsem se jich ptala proč, ale oni jen opakovali stále dokola: „Nesmíš jim to za žádnou cenu dovolit!"
Nad ránem jsem se vzbudila celá zpocená a vystrašená. Hned jsem volala Mirkovi a poprosila ho, zda by nemohl pro rodiče zajet svým autem. Na nic se naštěstí neptal (nevím, co by řekl tomu, že ho štvu až k nám do Poličky kvůli snu) a souhlasil. Rodičům jsem poté dala vědět, že Mirek bude tak hodný a přiveze je. Trochu se divili, že bude vážit takovou dlouhou cestu.
Promoce byla hezká, maminka si poplakala a myslím, že i tatínek byl dojatý. Potom jsme si zašli na oběd a Mirek nás pak všechny odvezl domů a zůstal na noc, však už byl skoro člen rodiny, byli jsme zasnoubeni. Večer si táta pustil, jako každý jiný den, televizní zprávy. Koukala jsem mu přes rameno a najednou mě polil studený pot. I otec sebou škubnul a pohlédl na mě. Do vlaku, jímž dnes měli cestovat na moji promoci, narazily u nedaleké vesničky Krouny odbrzděné nákladní vagony. Bilance byla tragická: devatenáct mrtvých a ještě mnohem více zraněných. V tu chvíli přišla do místnosti i maminka. Vypověděla jsem jim svůj varovný sen a popsala muže i ženu, kteří mě provázejí od dětství. Táta s mámou se rozplakali.
„Zachránili nám život. Přišel
čas, kdy se musíš dozvědět pravdu," řekla matka. Nevěděla jsem, co se děje.
A pak otec přinesl fotografii a já na ni poznala muže i ženu ze svých snů. „To
jsou tví biologičtí rodiče," oznámil mi táta. „Tvoje matka byla
klavíristka. Když ti byl rok, vezl ji tvůj otec na zkoušku a vrazil do nich
opilý řidič s nákladní Avií. Na místě byli mrtví. Pár měsíců potom jsme si tě
adoptovali."
Tehdy to byl pro mě obrovský šok. Dnes si však říkám, jaké to mám veliké štěstí,
že mám dvoje rodiče. A jsem přesvědčena, že to varování tenkrát bylo poděkování
mým adoptivním rodičům, že mi věnovali veškerou svou lásku.
Mimochodem — vyplnil se mi i sen se slonem. Vztah s Mirkem, ač už jsme byli zasnoubení, skončil, vdávala jsem se potom až v pětatřiceti letech.
Zpětně viděno, neobešla se pro nás katastrofa u Kroun, kudy i ještě dnes projíždím s pohnutím, tak docela bez obětí. Tři mrtví byli i od nás z Poličky, přičemž dva jsme velice dobře znali...
Dopis Kláry R. z Poličky zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe č. 23/2011