Hrad Svojanov a jeho pověsti
Již krátce po smrti Záviše z Falkenštejna se objevily první pověsti o velkém pokladu Přemysla Otakara II., který vlastnila Kunhuta a jenž Falkenštejn ukryl na Svojanově. Prý by si jeho vydáním mohl zachránit život, ale pyšný Vítkovec raději volil smrt a své tajemství si odnesl do hrobu. Už v té době existovala legenda, že ve výroční den smrti se na hradě objevuje duch královny Kunhuty, protože Záviš porušil slib, že se už nikdy neožení.
Rok po své popravě se na Svojanově začal objevovat také přízrak Záviše, který tak měl údajně šest století trpět za svou zradu. Zajímavé je, že naposledy byl spatřen v roce 1885 – tedy přesně 600 let po Kunhutině smrti a prokletí.
Podle jedné z místních pověstí by hledané cennosti měly být v tajné podzemní chodbě vedoucí z hradu do nedalekého skalního masivu. Nikdo však neví, kudy vede, protože lamači byli po jejím dokončení zabiti, aby to tajemství nemohli prozradit. Jen někdy se prý chodba otevře sama a vyjde z ní šest duchů nebohých skalníků, kteří bloudí po okolí a hledají někoho, kdo by je osvobodil. Volají o pomoc tak žalostně, až stydne krev v žilách. Protože není známo, co by se pro jejich spásu mělo udělat, tak se vždy vrátí do svého hrobu, který se zavře.
Nalézt poklad slavného krále se prý pokoušel již Václav II, samozřejmě marně. Naprosto stejně dopadli i ti, kteří se vydali v jeho stopách. I jejich přičiněním se kdysi pyšný a pevný hrad zvolna měnil v ruinu.
První legenda vážící se ke svojanovskému podzemí je z roku 1811. Tehdejší majitel Martin Dlouhý uslyšel v podzemí nějaké šplouchání a crčení vody. Nechal v tom místě kopat. Když se po probourání jedné zdi objevila železná dvířka, kopáči je otevřeli a spatřili velkou místnost s ozdobnou kašnou z bílého mramoru, v níž plavala stříbrná kachna. Když po ní jeden z dělníků sáhl, strhl se hluk, do podzemí se začala valit voda a oba muži jen tak tak zachránili holý život...
Jedním z dalších majitelů hradu byl od roku 1820 baron Rüdiger ze Stillfriedu, který v touze nalézt bájný poklad nechal rozkopat Svojanov tak důkladně, že z něj málem nic nezbylo. Kopal jen tak nazdařbůh, než se dozvěděl, že podle pověsti by měl být poklad ukryt pod hladomornou. Proto tam poslal dva muže. Dalo se tam dostat jen úzkým průvlakem vleže. Pokud uvěříme legendě, tak kopáči po několika dnech narazili na velkou železnou truhlu, s kterou nemohli pohnout. Vydali se pro pomoc, jenže sotva vylezli z podzemí, ozvala se strašná rána, celý hrad se otřásl v základech a truhla se propadla kamsi do hlubin. Zemina pak zavalila i celé bezedné podzemí.
Obvykle se soudí, že baron (který mimochodem objevil v paláci hrobový výklenek, v němž byl pohřben neobyčejně velký muž, prý obr, jehož duch na hradě také strašil) si celý příběh vymyslel, aby nějak zdůvodnil zastavení prací – zlým mocnostem se přece nedá odporovat. Ale legendy o svojanovském pokladu opravdu mohou mít reálné jádro. Lze se právem domnívat, že cennosti zanechané „králem železným a zlatým“ jeho manželce Kunhutě se najít nepodařilo, a to bez ohledu na to, zda byly ukryty na Svojanově nebo jinde.
Straší tu prý také bílá paní, která sedává pod hradbami a krásně zpívá.
Bloudí tu také po chodbách duše dávných dělníků. Budovali tajnou chodbu a pak byli povražděni, aby tajemství nevyzradili.
Známým strašidlem je také zeman Rašín. Podle pověsti dal postavit jeden ze zdejších domů, ale měl jen málo pracovníků, a tak je dřel až do úmoru. Za to nemá pokoj ani po smrti, o půlnoci se otevírá jeho hrob a šlechtic celý v černém vjíždí na nádvoří na ohnivém býkovi.