|
Babičku jsem příliš často
nevídala, hlavně proto, že bydlela na druhém konci republiky.
Proto mě velmi rozradostnilo, když jsem v šestnácti u ní o
prázdninách mohla strávit celý týden. Vrátila se totiž zrovna z
nemocnice a rodiče byli rádi, že už jsem ve věku, kdy se dokážu
o ni i o sebe postarat.
Babička nebyla k udržení a už druhý den po návratu pobíhala po
dvoře. Dohodly jsme se proto, že ji mohu nechat chvíli samotnou.
Vyrazila jsem na borůvky.
Nasbírala jsem dvě bandasky a
vracela se domů. Z lesa jsem zamířila k říčce Olešce,
přes kterou vedl letitý dřevěný mostek. O zábradlí se tam opíral
asi dvacetiletý mladík oblečený do staré vojenské uniformy.
Hlasitě jsem ho pozdravila. Otočil se ke mně, pousmál se, ale
neřekl nic.
Je divnej, řekla jsem si, přešla
jsem můstek a ještě se otočila, abych si ho prohlédla. Jenže na
mostě nikdo nestál! Měla jsem co dělat, aby to se mnou nešvihlo.
Udělalo se mi mdlo, tak jsem raději pevně sevřela držadla
bandasek a přidala do kroku.
Babičku, která stačila nejen
nakrmit slepice, ale i vysmýčit dlážděný dvorek, ta divná
příhoda ale nezaskočila.
„To byl Pavlík,"
poznamenala, ale k dalšímu hovoru se neměla. Až na moje
neutuchající dotírání a otázky, zda to není místní blázen, se
dala přesvědčit k vyprávění.
Dotyčný Pavlík žil jenom s otcem,
matka mu brzy zemřela. Tatík byl neuvěřitelný hrubián, který ho
mlátil, a tak ze syna vyrostl zakřiknutý, bojácný mladík. Styděl
se za otce i před slečnami, a tak byl skoro zázrak, že si ještě
před vojnou našel okatou, čipernou dívku Lidu, která pracovala v
družstevní jídelně.
Když Pavel narukoval, psali si,
jak nejčastěji to šlo, ale po třech měsících dopisy od Lidky
ustaly. Kluk měl zrovna po přijímači, dostal první jednodenní
dovolenku a vyrazil samozřejmě domů, aby zjistil, co se s jeho
Lídou děje. Důvod byl strašný. Jeho otec, který se náhodou
dozvěděl, že syn má známost, si na Lidu počkal na cestě z práce.
Prohodil s ní pár slov, načež se na ni vrhl a na liduprázdné
lesní cestě ji znásilnil. Dívka nic nehlásila, ale Pavlovi se po
dlouhém naléhání přiznala.
Pavlík letěl domů. Otec
nezapíral, ale ani nelitoval, naopak, ještě se synovi vysmíval.
Ten se neovládl, popadl pohrabáč a fotra několikrát udeřil do
hlavy. Pak jako bez duše došel v krví potřísněné uniformě k
řece, tam chvíli postál na mostě. Na zábradlí připevnil svůj
vojenský opasek, přehodil nohy přes zábradlí, vložil hlavu do
kožené smyčky a seskočil. Měl smůlu, že po cestě zrovna nešel
nikdo, kdo by ho dostal z utahujícího se sevření, našli ho
mrtvého až pozdě k večeru.
Byla jsem z toho příběhu dva dny mimo sebe. Po týdnu jsem na
mostek donesla kytici polního kvítí. Snad to tomu chudákovi
vojáčkovi ulevilo. Prý se tam na tom místě už nikdy nikomu
nezjevil. |
