Lidé v různých dobách a různých kulturách
věřili, že za světem viditelným, hmotným existuje i svět duchovní. Někdo
považuje toto přesvědčení za směšnou fantazii. Ti, co však někdy byli
svědky nevysvětlitelných úkazů či paranormálních jevů, při slově
„spiritismus" začínají pociťovat mrazení v zádech.
Málokdo ví, že v naší zemi na počátku
tohoto století existovalo obrovské duchovní společenství tzv. spiritistů.
V tomto článku bychom chtěli alespoň zčásti zmapovat tento tajemný fenomén,
který zachvátil hlavně Podkrkonoší, ale jeho význam ve své době byl
celosvětový. Tento náboženský směr ovlivnil jak prostý lid, tak i osoby
se značným mocenským vlivem. Už proto bychom jej dějinně neměli brát na
lehkou váhu.
Spiritismus, víra v možnost komunikovat s dušemi
zemřelých, je prastará jako lidstvo samo. Od nejstarších dob nacházíme
u národů víru, že duše zemřelých obcují s lidmi žijícími na zemí a
že se po smrti i nadále zajímají o místa, kde pobývaly a o osoby se kterými
se stýkaly. Duše zemřelých jsou považovány za prostředníky mezi člověkem
a božstvím. Tuto víru nacházíme u Babyloňanů, Egypťanů, Řeků, Římanů,
v Indii, Číně, na Jávě, v Americe, Africe a jinde. Nejen duším zemřelých
přátel je zde připisován vliv na osudy člověka, ale i nesčíslným duchům,
kteří naplňují vesmír a blahodárně nebo škodlivě do života člověka
zasahují.
Novodobý spiritismus se zrodil v roce 1848 ve
Spojených státech amerických, konkrétně v městečku Hidesville nedaleko
New Yorku. Dvě dcery farmáře Foxe jedné noci zaslechly záhadné klepání a
zvuky. Ráno nalezly v pokoji zpřeházené věci. Mladší dcera Katie se s
duchem pokusila dorozumět, a to klepáním - stejně jako se ozýval on. Duch jí
sdělil, že patří tělu podomního obchodníka, který byl v domě zavražděn,
dokonce udal i polohu, kde je tělo zakopáno. Přesně na tom místě se později
našly lidské pozůstatky. Příběh pochopitelně vzbudil velký zájem veřejnosti,
až se farmář Fox musel s rodinou přestěhovat. Spiritistické hnutí bylo na
světě.
V roce 1850 bylo ve Spojených státech
kolem 30.000 médií, což jsou osoby, které se dokáží s duchy dorozumívat.
O šest let později se jejich počet vyšplhal ke třem milionům. Svědkem
spiritistické seance se stal i prezident Abraham Lincoln.
Víra v záhrobní svět tak záhy ovládla i
Evropu. Do českých zemí se spiritismus rozšířil v osmdesátých letech
minulého století především na Trutnovsko. V Trutnově byl jeho horlivým
vyznavačem továrník Ettrich. Netrvalo dlouho a spiritismus byl
zaznamenán v okrese vysockém, semilském a postupně se šířil do kraje. Začaly
být zakládány kroužky, vydávány časopisy Hvězda záhrobní, Posel záhrobní,
Nové slunce aj.
Do podvědomí české veřejnosti se dostával
také prostřednictvím časopisu Květy, kde začal publikovat své povídky Antal
Stašek (vl. jménem JUDr. Antonín Zeman), který byl advokátem v Semilech
a ze své praxe znal velmi dobře život v Podkrkonoší. V r. 1895 byly jeho
povídky vydány uceleně v knize „Blouznivci našich hor" s krásnou
perokresbou M. Alše na titulní straně. A v této knize jsou poprvé popsány
životní osudy prvních českých „duchověrců", jak spiritisté sebe
sami nazývali (např. rytíř Boch, jehož modelem byl skutečný rytíř Pech
z Krásné Hory, příbuzný Elišky Krásnohorské). V pozdějších vydáních
provedl jeho syn Ivan Olbracht jazykovou úpravu a ten také vcelku správně
charakterizoval podstatu spiritismu. Dejme mu slovo: „Dogmata spiritismus mlčky
přijal od křesťanských církví a přidal k nim dvě nová.
1) Vláda Boha Otce nad světem skončila posláním
Ježíše Nazaretského, panství Boha Syna trvá do dnešního dne, ale nyní přichází
chvíle, kdy se vládnutí nad lidstvem ujímá Bůh Duch Svatý, a teprve teď
bude dílo boží dokonáno, člověk spasen a na zemi nastane království boží.
2) Duchové zemřelých se mohou vtělovati a
obcovati se světem Živoucích prostřednictvím medií. Také morálka je stará
křesťanská, naplněna jeho původním obsahem, to jest učením o rovnosti všech
lidí tolikrát opuštěným, pro světskou potřebu zneškodněným zdůrazňováním
blahoslavenství chudoby, stále zrazovaným a na této zemi nikdy neuskutečněným.
A organizaci nové náboženství nemá. Jsou-li
tu nějaké její počátky, přes něž daleko se nikdy nedostalo, podobají se
spíše jen přátelskému styku mezi spřízněnými rodinami sousedních
vesnic (s tímto tvrzením autoři seriálu nesouhlasí.) Počet spiritistů
na konci první republiky měl odhadem víc jak půl milionu přívrženců, ale
zpočátku tomu bylo, jak uvádí Olbracht). Ale i dogma, i tu morálku, i jen
bratrský styk lze postaviti na jelen společný základ: na touhu po
spravedlnosti. Na mystickou touhu po štěstí."
Tolik Ivan Olbracht, který ve spiritismu viděl
nejenom hnutí, ale nové křesťanské náboženství.
Spiritisté věří, že se člověk skládá z těla,
duše a ducha. Duch neumírá, je nesmrtelný, převtěluje se a je s nim možno
určitým způsobem, hlavně pomocí média, stolečku, talířku atd.
komunikovat. Médium v transu (změněném stavu vědomí) odpovídá na otázky
hlášení, v němž někdy přítomní poznají hlas zemřelého, nebo píše a
kreslí. Duch radí, někdy věští, informuje, co se děje současně na vzdálených
místech. Lze přivolat různé duchy, kroužek má obyčejně „svého"
ducha, jenž přichází pod určitým jménem.
Duch se zhmotňuje (materializace), zvedá stůl
nebo předměty (Ievitace), přináší věci, které v seanci předtím nebyly
(aport), působí mizení předmětů (dematerializace), z média se vylučuje
průsvitná, bezbarvá hmota (ektoplasma). Média tvrdila, že dovedou o věcech,
které jsou jim předloženy, číst i podrobnosti, které nejsou nikomu z přítomných
známé, tedy provádět jasnovidectví, přečíst dopisy v zavřených krabicích,
sdělovat i přijímat zprávy od osob vzdálených tisíce kilometru
(telepatie), vidět jevy, situace, dění místně i časově vzdálené, mluvit
cizími jazyky, kterými mimo trans nemluví, pohybovat a přemístil předměty
bez dotyku.
Z historie víme, že každé nové hnuti,
ideologie, nebo náboženství (a zde jsme v rozpacích do které kategorie
spiritismus zařadit) musí mít pro svůj vznik vytvořeny podmínky a především
příčiny. V dalším pokračováni se pokusíme o analýzu podmínek pro vznik
spiritismu a alespoň hypoteticky nastínit jeho příčiny.
Příčiny vzniku spiritismu v Podkrkonoší
Na základě dobových novin, letáků,
literatury a vzpomínek starých pamětníků, jsme si vytvořili jakýsi i
obraz tehdejšího životního stylu. Ve druhé polovině 19. století skončila
robota a většina tehdejší vesnické populace začala hospodařit na svém.
Špatná a kamenitá půda, navíc šest měsíců zima (z toho tři tzv. „zejma")
velkou produkci neumožňovaly. Také
drobná řemeslná výroba stačila sotva na uživení. Jedinou prosperující
činností byli hostinští. Tehdejší horalé nebyli, bohužel, abstinenti.
V podhorských oblastech žili od nepaměti Češi
a Němci. Soužití mezi oběma národy bylo přímo idylické (na rozdíl od Českodubska).
Lidé rozuměli jak německy, tak česky. Tehdejší podhorská němčina měla
zvláštní dialekt, kterému by pruský Němec sotva rozuměl. Např. „nicht
war" se řeklo „neva", zwanzig bylo „cavnš", drcisig se řeklo
„drajš" atd. Ale i čeština měla svůj zvláštní dialekt, který by
snad vyžadoval překladatelský slovník. Mnohá slova měla příponu „iště".
Např. „statiště" byl statek, „židliště" znamenala židli,
baráčiště bylo stavení, domek atd. Ale i některé profese měly zvláštní
označení. Tak „kravař" byl chovatel dojnic, a „pokoutník" byl
člověk znalý složitých byrokratických předpisů, který byl ochoten za
malou úplatu poradit.
Dominantní postavení v té době měla katolická
církev s množstvím kostelů a far. Do tohoto relativně poklidného kraje se
však doslova raketovým tempem začala šířit průmyslová revoluce. Na horských
říčkách vznikaly fabriky jedna vedle druhé, převážně textilní a sklářské.
O levné pracovní síly nebyla nouze a práce v továrnách zajišťovala
mnohdy lepší zdroj obživy, než drobná řemeslná výroba. Nové výrobní
vztahy však sebou také přinášely i těžké sociální problémy, které
vyvrcholily krvavě potlačenou svárovskou stávkou. Takovouto situaci již
katolická církev nebyla schopna řešit. Navíc, větší část duchovenstva
stála na straně novodobého panstva. Není tedy divu, že lze od církve
pozorovat silný odklon. Nová pracovní doba ani neumožňovala pravidelnou návštěvu
kostelů a únava z pracovního vypětí sváděla víc k odpočinku než návštěvě
bohoslužeb.
Na druhé straně však zcela zákonitě začalo
vznikat něco, co jsme nazvali jako duchovní vakuum. Tehdy hojně šířené
socialistické a anarchistické myšlenky v Podkrkonoší nenalezly živnou půdu.
Ale spiritismus, se svými záhadnými fenomény, byl tím pravým ořechovým
pro tehdejší horaly.
V Jestřábí na Jilemnicku vzniká první
spiritistický spolek, známý jako „Sbor sv. Václava". A
další sbory vznikají na Semilsku, Novopacku, Turnovsku a dále po kraji až
do hlavního města. Také se objevují vášniví činovníci „duchověrectví",
především bratr Karel Sezemský z Nové Paky. Ten zakládá na začátku
20. století „Sdružení čcskoslovanských spiritistů" (nikoli slovenských)
a začíná vydávat časopis „Posel záhrobní". Vydává rovněž
studie s parapsychologickou tematikou jako např. „Zločiny v
hypnose", „Magnetismus" (živočišný) „Hypnosu" atd.
Vydal také sborník „Medijní písně", překládá z francouzské
spiritistické školy zajímavá díla Lva Denise a dalších. V Praze začíná
vydávat velice zajímavý časopis „Nové slunce" Jaroslav Janeček. Ten
však záhy zanikl. Zanikly i další časopisy jako „Proč žijeme",
„Hvězda záhrobní" a další. Ve dvacátých letech vzniká na Žižkově
spiritistický spolek „Pokrok", jehož šéfem se stává bratr
Stána
Bělohradský, podobně jako Sezemský, člověk všestranně vzdělaný.
Vydává časopis „Duch pravdy", ve kterém mimo jiné začíná
registrovat veškeré paranormální fenomény bývalého Československa. Je
také autorem pozoruhodné studie „Dějiny papežství" a dalších.
Velké centrum spiritistů vzniká také v Radvanicích u
Ostravy. Vedoucím je bratr Kuchař, který vydává
časopis „Psychická revue" a to až do r. 1949.
Spiritistické hnulí bylo přerušeno
Protektorátem.
Hitler, sám okultista, dobře věděl jak se dají využívat psychické síly
a ve spiritistech jistě spatřoval potencionální nepřátele. Hnutí bylo v
poválečné době obnoveno jen částečně a je zajímavé, že spiritisté
nebyli označeni jako třídní nepřátelé ani po Únoru 1948. Veškerá
literatura z knihoven ovšem zmizela a publikační činnost byla zakázána
jako malení pracujícího lidu. Od samého počátku trvale negativní postoj
zaujímala katolická církev a také všechny církve protestantské.
V Turnově byl také spiritistický spolek, podle
pamětníků někde v Sobotecké ulici. Známým činovníkem byl bratr Stejskal z
Nudvojovic. Zatím jsme však přesné místo turnovských seancí
nezjistili.
Slavným shromaždištěm spiritistů, lidově
zvaných Mediáni však bylo skalní bludiště Kalich v Českém ráji. Původně sloužilo jako úkryt Českých bratří v době pobělohorské,
ale za první republiky v památných a výročních dnech se stávalo doménou
spiritistů z širokého okolí. Podle svědků se zde scházelo na 2.000 lidí. Do médijního
transu upadalo až pět medií, většinou žen. Škoda jen, že se nezachovaly
žádné filmové záběry, ale možná někde existují fotografie.
Nám se ovšem podařilo sehnat unikátní svědectví
p. Věroslava Kunce z Jablonce n. N, který toto místo navštěvoval jako dítě
se svojí babičkou:
"Spiritistické hnutí bylo obnoveno po válce v
50. letech, ale to si již jako dítě nepamatuji. Pamatuji si 60. léta. Na
Kalichu jsme se scházeli o výročních dnech a tehdejších svátcích tj. 9.
května a 6. července. Znal jsem většinu starých spiritistů, kteří jsou
nyní již mrtví. Byla tam vynikající jasnovidka paní Horáková ze Staré
Paky, přímá žačka Karla Sezemského. Její předpovědi mě velmi zaujaly.
V roce 1966, na mé předposlední návštěvě
(tehdy mi bylo 14 let) předpověděla, že Husák bude poslední komunistický
prezident. To se, jak víme, splnilo. Na Kalichu jsem byl také svědkem
uzdravení pomocí vkládání rukou a pomocí duchovních sil. Viděl jsem také,
jak žena v autohypnotickém transu začala mluvit mužským hlasem a také
cizinu jazyky, které sama v bdělém stavu nepoužívala. Velice dobré medium
byl pan Josef Šikola z Jirkova u Železného Brodu i paní Horáčková z
Vrchlabí.
Naposledy jsem byl na Kalichu s přítelkyní v
roce 1978. Byla zde však spousta neznámých mladých lidí, po starých
spiritistech ani památky. Také se tu řešila spíše již jen politika."
Deset let poté, v roce 1988, jsme se 9. května
na Kalich vypravili zjistit, zda hnutí ještě existuje. Čekali jsme na místě
„u oltáře" celých 24 hodin, kromě několika turistů se však nikdo
„podezřelý" neobjevil.
Spiritistické hnutí v Čechách po bezmála
století trvání zaniklo.
Ladislav
Loutchan, Jindřich Kalwach
|