|
Jako první, kdo písemně vylíčil průběh
přírodního úkazu zvaného „fata morgana“, který se udal v Příkosicích u Rokycan
1. února 1825, byl obrozenecký farář Vojtěch Nejedlý, který převzal faru v
Mirošově v roce 1813.
Dva týdny po zjevení „fata morgany“,
tedy 15. února 1825 píše svému příteli Šebastiánu Hněvskovskému do Žebráku mimo
jiné toto:
…..Snad i u vás bude již pověst o
vojsku, které ve zdejším okolí se ukázalo, jako se po všech Čechách šíří? Aspoň
vám budu psáti, jak se to stalo.
Asi půl hodiny před západem slunce
spatřili lidé, jak z lesa od Vísek vyjíždějí vojáci. Ihned se ulekli co si
počnou, kam v zimě svůj dobytek dají. Rychtář pospíšil domů, vzal kabát a šel
proti nim. Již se dávali k jeho stavení. Bylo jich přes dva pluky, pláště měli
bílé, koně vrané a palašemi švihali, že se šavle od slunce nad nimi leskly. Co
na hlavách měli, nemohl pozorovati, protože slunce svými paprsky do nich pralo.
Na rovině na polích najednou se na všech polích roztáhli a pak se obrátili a
jeli k lesu Doubravce ku Poříčí, a v tom lese se ztratili oku.
Hned na to táhla pěchota, zas přes dva
pluky silná, a jako prve jízda na těch polích se rozšířila, z té vystoupili dva
muži v černém oděvu a mířili k vesnici. Těch se chtěl rychtář ptáti, jaké by to
vojsko bylo, však pěchota na těch polích najednou zmizela a i ti dva muži. Nyní
šel rychtář na ty pole, byl sníh, aby stopy vyšetřil, ale žádné stopy ani od
koní, ani od lidí nebylo...
O dva roky později, tedy v roce 1827
vyšlo v prvním ročníku časopisu Společnosti vlastenského muzea v Praze
podrobnější vylíčení této události pod názvem „Podivné vidění“, jehož autorem
byl profesor matematiky v Plzni Vojtěch Sedláček. Odkud čerpal nepodařilo se
zjistit. Měl však hodně času na to, aby navštívil Vojtěcha Nejedlého na faře v
Mirošově, která byla tehdy střediskem českých obrozeneckých vlastenců.
V tomto článku líčí velmi zajímavé
podrobnosti o vzácném a nenadálém přírodním úkazu, který se udal u Příkosic u
Rokycan dva roky předtím , totiž 1. února 1825.
Povětří bylo pošmurné a celé okolí
Příkosic pokryto sněhem. Toho dne kolem třetí hodiny odpoledne vyšel z otcova
domu rychtářův syn podívat se na oblohu, zda bude sněžit nebo pršet. Podíval se
k jihu a ke svému velkému zděšení spatřil velké množství jízdního vojska,
přijíždějícího od lesa panství spálenopoříčského. Mimo potůčku dělícího panství
poříčské od mirošovského nevedla tudy žádná silnice nebo cesta. Před lesem se
rozprostírala dosti rozlehlá planina, pokrytá sněhem, třpytícím se jako stříbro.
Bylo bezvětří a všude panoval klid. Zděšený rychtářův syn vida, že se vojsko
neustále blíží k Příkosicím, běžel ke svým rodičům a řekl jim, co se děje.
Rychtář vyšel s ním ven a jeho syn prý pravil:
„Hle, otče, kampak s tím vojskem v
naší malé vesnici?“ Rychtář se zarazil. Zatím jízdní vojsko cválalo směrem k
vesnici a na poli „Spáleniště“ se rozestavilo do jedné řady po třech jezdcích.
„Zdálo se, jako by všichni koně byli vraní a jezdci v bílé pláště oděni“. Jejich
palaše se blýskaly a bylo vidět, jak jimi vzdávají poctu … „Na obou křídlech se
chvěly krásné korouhve, a to na pravém červená a na levém bílá, vojsko zdobíce“.
Zatím i vesnice byla vzhůru nohama,
neboť kdekdo chtěl být svědkem příchodu neznámého vojska. Lidé se hrnuli ven ze
svých příbytků. Všichni se divili, kterou cestou tam mohlo tolik jízdy přijet,
mnozí se domnívali, že asi vojsko zabloudilo. Jinak se to nedalo vysvětlit.
„Když jezdci tak čtvrt hodiny postáli, obrátili se pojednou na polopravou stranu
(halbrechts), pochodovali přes ten potůček a jej překročivše, všichni mžikem
zmizeli.“
Na to prý příkosický rychtář samou
radostí prohlásil:
„Ti již více sem nepřijdou! Kdepak
bych byl pro ně nabral bytů a chlívů?“
Avšak tak nenadálé zmizení celého
jízdního vojska v místech, kde nebyla veřejná silnice, bylo velmi podezřelé.
Vesničany pojal strach a hrůza z toho, co viděli a z toho, co mohlo ještě
přijít. Nepochopitelné. Zakroutili nechápavě hlavou, a když se obrátili,
spatřili v témže směru pěchotu, která táhla tou samou cestou, a rozestavila se
na tomtéž místě jako jízda. Pěchoty bylo mnohem více než jezdců. Pěšáci byli
oděni v šedé pláště a slunce se odráželo od ručnic, bodáků a šavlí. Opět došlo k
podivným ceremoniím. Když se řady pěchoty rozestavily, jako prve jízda,
vystoupili dva černě odění důstojníci, obrátili se k vojsku a něco zaveleli.
Vesničané se domnívali, že toto vojsko určitě potáhne k vesnici. Avšak k velkému
jejich překvapení asi po čtvrt hodině i pěchota zmizela tak nenadále, jako prve
jezdci.
Pak ještě bylo vidět mnohonásobné
pohyby koňstva, vozů o dvou kolech, na nich sudy nebo děla vezli. Dále bylo
vidět řadu dalších vojenských vozů. Fronta vojska šla od jihu k severu obličejem
obrácena k západu.
Tato nová podívaná ohromila vesničany.
Tři osoby prý onemocněly z toho. Jistá žena, která se vrátila domů a chtěla
vyprávět, co právě viděla, hrůzou prý ani slovo nemohla ze sebe vydat. Teprve
třetí den mohla promluvit o tomto prazvláštním úkazu. Na místo, kde se objevilo
vojsko, se nikdo neopovážil jít, kromě jediného rychtářova syna, který spatřil
jako první podivné scény. Avšak nenašel ani stopy po nějakém vojsku.
Potud tedy vyprávění prof. Vojtěcha
Sedláčka.
Něco podobného viděla i výprava
Bonapartova při tažení do Egypta. I tam vídali vojáci často na rozlehlých
pustinách nepřátelské pluky, táhnoucí proti nim, a když se k nim přiblížili,
toto vojsko zmizelo.
Prazvláštní příkosický úkaz jistě nepatřil do kompetence astronomů, jak se
Vojtěch Nejedlý domníval. Vojtěch Sedláček ve zmíněném článku správně usoudil,
že šlo o přírodní zjev. V týž čas totiž, kdy se toto vše odehrávalo v
Příkosicích, se konala kdesi v Bavorsku vojenská přehlídka. Lomem a odrazem
světla se přenesl tento zajímavý obraz vojenské přehlídky do zasněžených plání u
Příkosic.
Je to však, jak se zdá, jeden z mála
pozorovaných a popsaných úkazů toho druhu v Čechách, proto stojí za povšimnutí.
|
|
