Pekelný vlak

Trampové v Brdech sotva stačili uhnout z cesty přízraku!

Coby mladí trampové jsme si před lety oblíbili jako cíl našich výprav brdské lesy, což nebylo jen tak. Jednak šlo z velké části o vojenský prostor, kde vás mohla vyhmátnout hlídka, pokud vás už rovnou nepráskl snaživý soudruh z některé blízké vesnice, jednak jde ojeden z mála lesních porostů ve středních Čechách, kde se lze opravdu natvrdo ztratit. Vždyť tu prý za války působili i partyzáni!

A to jsem pominul další nebezpečí, kterému bych se před dvaceti lety s chutí vysmál. Vyrazil jsem s kamarády o pátečním odpoledni vlakem do Zbiroha, odkud jsme se vydali pěšky směrem na Kařízek. Les nás brzy pohltil. Naším cílem byl Zaječov, kde jsme se chtěli občerstvit a kryti noční tmou přespat někde v hustém brdském polopralese.

Padal soumrak. Zanedbaná cesta vedla po zvláštní vyvýšenině a ztrácela se mezi stromy, tu listnatými, tu jehličnatými, místy zase vybíhala mezi louky a pole - a znovu mizela v lese. První šel Viktor s rozsvícenou armádní baterkou, my tři další za ním a cítili jsme se tak akorát dobrodružně. Máme zásoby, umíme po skautsku rozdělat oheň i ve větru a dešti. My bychom v divočině jistě přežili!

Najednou před námi v houstnoucí tmě zasvítila dvě mohutná světla. Vypadalo to jako traktor, ale zvuk tomu moc neodpovídal. Jenomže co byste čekali v lese, kam žádná normálně sjízdná silnice nevede? Znělo to jako — fuk, fuk, dus, dus, ale supící vozy typu sentinel už na silnicích nejmíň třicet let nebyly vidět.

„Ježišikriste...!" zvolal najednou Viktor. „Pozor!!!"

Později jsem si mnohokrát říkal, co by se stalo, kdybych prostě zůstal stát, ale v té chvíli jsem, podobně jako ostatní, mohl dělat jen jedno, totiž uskočit do strany, bláto nebláto, louže nelouže. Protože se mezi nás, nelžu vám, vřítila s hlasitým zahvízdáním a v mohutném oblaku kouře parní lokomotiva s velkým žlutým světlem pod komínem!

V letu do vlhkého borůvčí jsem si stačil všimnout černě natřené lesknoucí se oceli, nýtování a malého tendru s uhlím. Ani nevím, jestli někdo stál v kabině. Vláček zmizel tak, jak se objevil, a bylo ticho. Sbírali jsme se ze země.

„Co to bylo?" křičel Viktor. „Kde se to tu vzalo? To vypadalo jako vlak, ne?"

„Skandál," mínil zase Pepan. „Mašina v lese - a žádný upozornění! My jsme tady mohli bejt normálně na hadry!"

Uvědomili jsme si, že na cestě nejsou žádné koleje. Dokonce na ní rostly stromy a tráva, na které nebylo ohnuté ani stébélko. Kdyby nás tak někdo viděl, jak se potácíme v houstnoucí tmě, asi by se válel smíchy.

„Ha-halucinace!" žasl jsem. „A kolektivní! Ono se nám to zdálo, to je vzácný jev, myslím v psychiatrii!"

„To jako že jsme cvoci, jo?" zeptal se útočně Viktor.

„Anebo tu straší," řekl jsem.

Pokračovali jsme do Zaječova a diskutovali o neskutečném úkazu. Baterky jsme si rozsvítili všichni, protože jsme se necítili nejlíp, a docela jsme si oddychli, když jsme uviděli osvětlenou zajecovskou náves a okna zdejšího „Liďáku". Tohle se muselo zapít. Diskutovali jsme u piva dost hlasitě, nečekaného astrálního zážitku jsme měli plné hlavy.

„Pardon," vmísil se pan výčepní, když nám nesl další věnec půllitrů. „Nemohl jsem neslyšet, o čem se bavíte. Stali jste se svědky takzvaného Strousberg-Hrdličkova jevu."

Vědecky znějící termín nás zaujal. Napili jsme se, hostinský udělal na účet čtyři čárky a pokračoval: „V devatenáctým století to vypadalo, že se zdejší kraj stane ocelovým srdcem Evropy. Pruský podnikatel baron Bethel Henry Strousberg," výčepák ukázal na portrét na zdi, „tu těžil železnou rudu. Měla vysoký obsah fosforu, ale baron věřil, že vynalezne metodu, jak ji z oceli odstranit. V době největšího rozmachu tady v kraji zaměstnával deset tisíc lidí - měl tu doly, koksovny, válcovny. A stavěl železnici. Jenže," hostinský beznadějné rozpřáhl ruce, „všechno to bylo na úvěr a nekrytý akcie!"

„A ten fosfor nakonec nedovedl odstranit," hádal Pepan. „Jo! Všechno to tady krachlo, a to v roce 1875." „No, a co znamená ta mašina v lese?" zeptal se nedočkavě Víťa.

„Tu jeho železnici stavěl český podnikatel Hrdlička," vysvětlil výčepní. „Taky na dluh, baron mu po bankrotu samozřejmě nezaplatil. A milej Hrdlička se tu ted zjevuje, ovšem velice nepravidelně, i s lokomotivou - v místě, kudy kdysi vedla Strousbergova dráha. Ta cesta, to je bývalej pešuňk."

Museli jsme uznat, že to je krásná pověst. I když Hrdličkovi nezávidíme. Po smrti by měl mít každý klid — a ne se trmácet po lesích jako krajové strašidlo. Pokoj jeho duši, i duši Bethela H. Strousberga. Dočetl jsem se, že metodu neutralizace fosforu vynalezli v Anglii — jen tri roky poté, co baron zkrachoval! Řekněte sami, není to pech?

Šli jsme si pak ustlat do lesa a zahoukání vlaku kdesi v dálce už nás nemohlo vyděsit.

Příběh Viléma K. z Prahy zpracoval J. Pínkava, Chvilka pro tebe č. 31/2011