Smíření pod lípou

Některá místa vyzařují zvláštní fluidum, někdy špatné, jindy pozitivní.

Když mi byly dva roky, přestěhovala se naše rodina na vesnici. Byla jsem moc malá na to, abych si to pamatovala, a tak jsem na město neměla žádné vzpomínky, jako bych v něm nikdy nebydlela. Moje nejranější vzpomínka je, že sedím na lavičce pod starou lípou, kousek od našeho domu - a pláču. Mám vrozené sklony k melancholii, a tak si příliš připouštím neveselé věci, jež život přináší a jsou vlastně normální.

Lípa byla zaznamenaná i na některých turistických mapách jako významný strom — ale měli jsme ji za ohradou, takže byla jenom „naše".

Ta situace, když jsem se šla na „své" místo pod košatou dřevinou vybrečet, se opakovala mnohokrát. Třeba: když jsem se poprala s mladším bratrem, když mě doma hubovali za špatnou známku, když mě zradila má nejlepší kamarádka, když mě opustil můj první kluk. Vždy jsem věděla, že se mi nejvíce uleví na lavičce pod lípou. Sedla jsem si na ni, chvíli plakala a cítila, jak se mi postupně ulevuje. Potom celé mé tělo zalilo příjemné teplo a já si v duchu říkala všechny důvody, kvůli kterým jsem byla nešťastná, a nakonec jsem si připadala ze všech malých bolestí jaksi vyléčená.

Prošla jsem vždycky nějakým očištěním a ta úleva, kterou jsem cítila, byla úplná, ba ohromující. V tu chvíli jsem se obvykle smířila se vším, co mě trápilo, a věděla jsem, že život půjde dál a bude zase dobře. Bylo to moje tajné, kouzelné místo, o kterém jsem s nikým nemluvila. Tak to šlo roky, až do té doby, než jsem udělala přijímací zkoušky na vysokou školu a odešla studovat do města. Lípa osiřela, příliš jsem ji v té době nenavštěvovala, neměla jsem vlastně ani důvod hledat úlevu.

Prožívala jsem intenzivně studijní léta, vystřídala pár známostí, měla kamarády, fajn brigádu. Když jsem se poznala s Vladimírem, starším šarmantním mužem, který mě, mladé tele, okouzlil a už po měsíci mě požádal o ruku, svět byl čarokrásný, já byla šťastná a téměř na samém vrcholu blaha.

Ne tak má ostražitá matka! Vladimír jí nepadl do oka, byla nedůvěřivá, zejména když zjistila, Vladimír je už dvakrát rozvedený. Pohádaly jsme se a Vladimíra jsem si nakonec vzala tajně. Tři roky jsem s matkou nepromluvila, nejezdila jsem domů. Bylo to pro mě hluboce poučné tříleté období galejí, kdy jsem postupně dozrávala k poznání, že si ničím život. Vladimír mě ty tři roky podváděl, kde a jak mohl, a doma se choval naprosto nesnesitelně, než sám zažádal o rozvod, protože s jinou ženou čekal dítě. Zkrátka, máma ho odhadla naprosto přesně. Nikdy mi nebylo tak hrozně a nikdy jsem neměla větší potřebu sednout si na lavičku pod lípu. Toužila jsem se usmířit s matkou, říct jí, že měla pravdu, ale dlouho to nešlo, nejsem typ, který snadno uzná chybu. A tak mezi námi zela propast nepochopení a odcizení dál, i když mi máma a její podpora chyběla. Ale i ona měla svou hrdou hlavu a rozhodně to nevypadalo, že by se chtěla usmířit jako první a přijet za mnou. Ještě víc jsem se jí vzdálila, když jsem se po rozvodu přestěhovala a nenechala na sebe záměrně žádný kontakt, dokonce ani telefon.

Po letech jsem jela domů, se strachem a obavami, napětím, ale taky s nadějí. Je na mě máma ještě naštvaná? Byla jsem připravená i na to, že mi neotevře, že mě vyžene.

Obavy byly zbytečné, matka mě přijala s povzdechem, ale bez výčitek - a obě jsme zamířily k lavičce pod lípou. Tam jsme si hodinu povídaly, vysvětlovaly, plakaly. Poté se objevilo známé teplo po celém těle, ohromná úleva.

„Tohle místo má vážně nejspíš magickou moc," řekla mi po chvíli maminka. „Už kdysi mě zaujalo, že jsi tady byla pečená vařená, tak sem chodím taky a přejde mě tu každá migréna. Doktoři by to tu měli předepisovat jako lázně."

„Asi jsou tu pod zemí nějaké zlomy a vyvěrá tu kladná geomagnetická energie," hádala jsem, ale máma zavrtěla rozhodně hlavou.

„V obecní kronice jsem se dočetla, že kdysi dávno tady stával smírčí kámen, který zde postavil sedlák, jenž chudému sousedovi při lovu omylem postřelil syna. Ten se nakonec uzdravil, ale sedlák mu do konce života vyplácel odškodné. Když umíral, dostal od souseda odpuštění. Místo kamene tu pak jeho potomci zasadili lipovou alej. Zbyl jen tenhle strom, ale to lidské smíření a odpuštění tu nejspíš vyzařují pořád."

Tenhle rozhovor s matkou se odehrál už před více než dvaceti lety. Možná je pod lípou někde pohřbený i ten smírčí kámen, ale nikdy jsme tam nekutali — raději zachovat tajemství, jen když funguje a pozitivně vyzařuje. Sedáváme na tom místě pod lípou dodnes, já, matka a moje dvě děti...

Příběh Petry Ř. z Kamence zaznamenal J. Pinkava, Chvilka pro tebe č. 25/2011