Vypráví se, že v kněžském vrchu u Mýta byly tři zvony, jednou v roce když v kostely zpívaly pašije, ukazovaly se na povrchu. Jednou přihodil se k tomu muž, šel z Volduch a zahlédl ty zvony, sáhl do kapsy, vysypal chlebové drobty do hrstí a hodil je přes zvony. Dva zvony pohltila země, třetí se rozhoupal a jeho hlas zněl: "Tys mi dal". Sousedé z Těškova přijeli, zvon naložili a odvezli k sv. Štěpánu.

V Mýtě bývala jen kaple, farní kostel byl u sv.Štěpána. Když občanům mýtským kaple nestačila a do farního kostela bylo jim daleko, rozšířili kapli sv. Jana o loď a kostel ten stal se farním, chtěli pak velký zvon od sv.Štěpána přivézti do mýtského kostele. Snesli zvon z věže naložili na vůz, práskli do párů koní aby táhl, ale všechen potah stojí jako přimrazen. Přišli kněží, ti snad vysvětlí proč se to děje. Prý je to jakási vyšší moc, jež zabraňuje, aby byl zvon odvezen. Obrátili tedy vůz i podařilo jen jednomu páru zvon odvést na staré místo. Odtud zaznívá krásným hlasem široko daleko

Za francouzských válek na začátku 19. stol přišli do Svobodovic statku ve Lhotě dva cizinci, dorozuměli se s domácími lidmi, že se chtějí zmocnit pokladu na Radči, byli prý to černokněžníci, vyžádali si tři černé slepice, vzali sebou tři černé svíci a zaříkávací knihu. Na hradě rozžehli svíce, odříkávali z tajemné knihy, aby zaklely duchy. Nesměli promluvit vůbec, duchové je pokoušeli, hovořili na ně hlasy známých přátel i rodičů, marně, nezlámali cizinců. V tom o hrůza, vidí nad sebou velikánský mlýnský kámen vznášeti se na tenoučkém provázku. Poděsili se, vykřikli a tak prohráli. Duchové nabyli nad nimi moci, pronásledovali je jako ptáci ženou se za nimi od hradu. Tu jim posloužili černé slepice. Házeli je za sebe a tak zdržovali duchy. Už byli u Lhoty když za sebou hodili poslední slepici. To bylo jejich spásou. Staří lidé vyprávějí tu pověst a vždycky říkají : S duchy není radno žertovati.