Do mladého vladyky Jana Běšína z Běšin na tvrzi Svinné u Zbiroha se zamilovala jeho mladá a pohledná služebná Mariana ze vsi Mostiště u Rokycan. Vladyka nebyl proti, a tak nabízené možnosti plně využil. Jakmile se však milostných hrátek s Marianou nasytil, přerušil s ní další intimní styky.
Zklamaná dívka se však stůj co stůj ztracenou lásku snažila získat zpět. Proto na radu jedné starší ženy spálila část svých vlasů na popel, z nich pak nenápadně sypala svému zbožňovanému do pokrmů a nápojů. Kromě toho ještě za čarovných průpovídek vkládala potají několik vlasů do jeho lože.

Když vladyka na její praktiky přišel, obžaloval ji před právem města Plzně v roce 1575 z čarodějnictví. Plzeňští konšelé si však přitom počínali celkem uvážlivě a tak koncem listopadu 1575 shledali, že panu Běšínovi nebyla "takovýmiž pověrčivými štěbřenky" způsobená žádná viditelná škoda ani na zdraví, ani na majetku. Mariana se však podle jejich názoru provinila "na povinnosti věrné poddanosti" vzhledem ke své vrchnosti. 

Za to ji plzeňští konšelé odsoudili ke zmrskání metlami u pranýře a k vypovězení z plzeňského kraje pod pohrůžkou, že by přišla o hrdlo, kdyby se odvážila sem vrátit a přiblížila se na vzdálenost kratší, než je 10 mil.

Tento relativně moudrý rozsudek plzeňských konšelů, kteří se očividně stále řídili zásadami vedení soudního procesu na akuzačním principu, vladyku Běšína neuspokojil, a proto se odvolal k pražskému apelačnímu soudu. Nezachovaly se sice přímé doklady o tom, jak bláhově zamilovaná Mariana nakonec dopadla, je však pravděpodobné, že skončila špatně.

Podle : Šindelář, B.: Hon na čarodějnice. Svoboda, Praha, 1986, s. 175