Prokleté auto

Bydlela jsem s rodiči, bratrem a sestřičkou ve vesnici poblíž Plzně, kam bylo dopravní spojení doslova na bačkoru. Autobus sem zajížděl dvakrát denně, kdo neměl auto, byl chudák. Dokud jsme s bratrem chodili do místní základky, jezdíval do Plzně za prací jen tatínek, který se s autobusem spokojil.

DĚSIVÝ SEN

Hůř bylo, když jsem nastoupila do učení a bratr na střední školu. Tehdy otec usoudil, že se bez auta neobejdeme. Maminka si najde práci v Plzni, malou sestřičku tu přihlásíme do školky a budeme všichni jezdit na osmou jedním autem. A jednoho dne se také vydal vybrat nějaké zachovalé autíčko do autobazaru. Tu noc jsem měla sen, který se rozhodně nedal nazvat klidným. Viděla jsem, jak celá rodina nasedáme do červené škodovky a vyrážíme po silnici, která za vsí končí serpentinou, za níž zívá hluboká, zalesněná rokle. Auto nabírá rychlost, táta křičí a noha marně šlape na brzdu - nefunguje! Auto proráží svodidla a letí... letí...

Ráno jsem se připloužila do kuchyně na snídani. Bratr seděl u stolu, kruhy pod očima, mechanicky žvýkal. „Ty vole, ségra," pravil. „Já měl sen. Všichni jsme se zabili v autě." Zvenku zazněl klakson. Na dvorek vjížděl tatínek s novou škodovkou. Červenou. Nádhera!

„Ženo, děti!" hlaholil táta. „Dojíst a jedeme na projížďku!" Podívali jsme se s bratrem na sebe.

„Nejsi sám, vole, brácha," řekla jsem. „A nebyla to náhodou taky červená škoďajzna?" Do nového automobilu jsme odmítli nastoupit. Alespoň tedy všichni. Táta se naštval, myslel si, že si z něho s bratrem děláme blázny. Nakonec jsme jeli nadvakrát. Někdo musel zůstat doma, aby to nebylo jako v tom snu.

A tak jsme to praktikovali i potom. Když všichni jeli ráno do Plzně, cestoval bratr nebo já autobusem. V liché dny bratr, v sudé já. Tatínek kroutil hlavou, ale když viděl, že jsme naprosto důslední, došlo mu, že si z něho legraci rozhodně neděláme.

HOGO FOGO!

Po letech ho uhranula akční nabídka na nový francouzský rodinný automobil. Se všemi slevami činila cena pouhých sto sedmdesát tisíc. Nekupte to! Jenže máme škodovku, dvě auta v rodině jsou nepřípustný luxus.

Svěřil se sousedovi škodovkáři, jemuž se už začínala sypat jeho stopětka. Ten se zaradoval. Koupí si novější a ušetří. Vždyť staré škodovky už se neseženou jen tak. Soused si škodovku nechal prohlédnout v servisu, kde ho ujistili, že je vše v pořádku a s tímhle autem si ještě pár let zajezdí. S tatínkem si rychle plácli a červená stodvacítka uvolnila na dvorku místo pro nového stříbřitého renaulta. O něm se nám žádný zlý sen nezdál, nasunuli jsme se dovnitř s radostí. Na první cestě do Plzně jsme se cítili jako hogo fogo Homolka. Horší to bylo po návratu.

MRTVÝ SOUSED

Pod sjezdem z vesnice byly v zatáčce vidět přeražená svodidla. Ve větru povlávaly igelitové pásky s nápisem POLICIE a mezi stromy ve strži svítily kusy červeného plechu. Souseda s manželkou vyprostili z vraku mrtvé. Policisté nenašli na silnici žádnou brzdnou dráhu. Tatínek se dodnes proklíná, že měl ten blbý pekáč nechat sešrotovat. Měli jsme sousedovi o našem snu říct? Věřil by nám? A může být auto prokleté?

Podle : Dopis Jany V. z Touškova zpracoval J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 31/2008