Otisk ruky

„V létě asi roku 1989 jsem byla u kamarádky na návštěvě. Vracela jsem se od známých v půl jedné v noci. Od Plzně se hnala bouřka a bylo téměř hororové počasí — foukal silný vítr, proto jsem vedla kolo a šla jsem po silnici. V tu dobu měly už být pouliční lampy zhasnuté, ale tentokrát se díky silnému větru lampy samy rozsvěcovaly a zhasínaly. Nebylo mi z toho příjemně, byla jsem ráda, když jsem došla domů. Doma jsem si sedla k oknu v ložnici a chtěla jsem si ještě číst. Chvíli jsem četla, když jsem zaregistrovala bouchání do plechu na severním okně v ložnici. V tom jsem si uvědomila, že je to nesmysl, aby bouchaly plechy u okna v ložnici, protože bouřka šla od Plzně, od jihu. Zhasla jsem lampičku a podívala jsem se přes okno, zda venku někdo není a nebouchá mi na okno.

Nikdo tam nebyl. Opět jsem rozsvítila a chtěla jsem pokračovat ve čtení — ale bouchání se opět ozvalo. Řekla jsem si, že půjdu raději spát. Převlékla jsem se do noční košile a šla jsem se ještě do kuchyně napít. Jak jsem stála u kuchyňské linky a dívala se do okna, mihlo se za ním něco bílého. V první chvíli jsem si myslela, že vítr zdvihl nějaký papír a odnesl ho před okno. Jenže vzápětí jsem zahlédla nepřirozeně bílou štíhlou ruku, jak se zvenku položila na plech u okna. Jakmile jsem toto uviděla, popadl mě strach, vtrhla jsem do ložnice a začala jsem budit manžela. Když se mi ho podařilo probudit, vysmál se mi, že se mi něco zdálo. Šel do kuchyně zhasnout, vrátil se do ložnice a otevřel okno směrem k silnici na západní straně domu. Lehl si do postele, když vtom se začaly ozývat rány do plechu u okna, které právě otevřel. Vstal a podíval se z okna, jestli tam někdo není. Nic neviděl, takže okno zavřel a šel si znovu lehnout. Pak už se nic neozývalo...

Ráno jsem se s nočním zážitkem svěřila ostatním členům rodiny, za což jsem sklidila posměch. Brzy všechny smích přešel, když na plechu kuchyňského okna všichni uviděli otisk čtyř prstů ruky. Zajímavé na případu je, že tento otisk zůstal na plechu okna po deštích i po mytí stále znát, a to až do jara 1994, kdy jsme plech znovu nabarvili. Aby toho nebylo málo, v té době se stávalo, že když jsem přišla do kotelny, která je ve sklepě, pokaždé se ozvalo jedno silné ťuknutí na dveře. Několikrát toho byla svědkem i sousedka. Ťukání se už v současné době neozývá, ale občas se po domě ozývají podivné zvuky, podobající se krokům, otvírání dveří v místnostech, ačkoliv není nikdo doma kromě mne."

Paní L.M., Žihle

Podle : Bydlíte ve strašidelném domě? Spirit 1995