O věcech nadpřirozených

Kapitola z publikace Josefa Vorla: "Dějiny rodného kraje - Výrov, Hadačka."

Na posledních stránkách kroniky uvádí kronikář Václav Král některé události, které pro svůj význam národopisný uvádím v doslovném znění.

"Jde o zápis zvláštních, nadpřirozených událostí, které ve skutečnosti existovaly ještě koncem devatenáctého století. Vzal jsem sobě za úkol, abych jisté příběhy zanesl do zdejší kroniky. Moudrý se zajisté zamyslí a bude dle své duchovni vyspělosti uvažovati. Oproti tomu nevěrec - neznaboh se tomuto vysměje. Leč koloběh světa půjde stále svojí cestou a my, ubozí pozemšťané musíme chtěj nechtěj svým osudům a smrti podlehnouti. Že nejvíce způsobil člověk již od počátku světa, není třeba psáti.

A nyní souhrn ústních podání, od našich milých, v minulém století zemřelých předků, lidí to beze lsti, falše a klamu. Sepisuji příběhy, které oni zažili. Jsou to věci, dnes již skoro neuvěřitelné. Ale, jelikož já sám, zažil tuto černou mágii, tedy vím, že toho bylo větší množství a ryzou skutečností.

Dne 31. ledna L.P. 1953 Václav Král, t.č. kronikář

Když já byl ještě malý chlapec, byla u nás na táčce zimního času večer teta z čp. 16. Na zpáteční cestě k domovu, as v 10 h. z ničeho nic spatřila nad sebou nevídané světlo a jako by spatřila veliké ohnivé kolo ve vzduchu a to v malé blízkosti, běžíc rychle domů, padla na domovní dvéře a než ji tyto dvéře otevřeli, byla již ve mdlobách.

Překvapující světlo

V sechutických kravínech po večerním krmení, as před osmou hod., viděli tito krmiči na konci rybníku Pivovarku, světlo. Jeden po druhém se díval oknem a jedna z žen pravila, že se též na to světlo podívá, ale výsledek byl velmi překvapující a ustrašující pro tuto krmičku, neboť ona prostrčila hlavu skrze mříže v tom okně a nežli se trochu nadála, světlo bylo již pod okny, nemohla však zděšením hlavu ze mříží uvolnici a začala hlasitě křičeti a blouznici, ale přestála to!

Kulový blesk

Jako mladý tanečník, šel v neděli od muziky z Bílova V. Šmíd z Hadačky. Když došel od Olšan směrem k nám, do tzv. Křížků, přiletělo za ním světlo, harašilo prý jako papír a ač byl zmíněný dosti srdnatý, budilo to v něm delší dobu zvláštní dojem a domů doběhl jako polomrtvý.

Několikrát jsem slyšel vyprávět a vždy stejným slohem od J. Koláře, jak vzal v noci trakař a jeho sestra Lojska nůši a šli sobě pro palivové dříví na lesní paseku k Divišce. Dnes už je v tom místě opět vzrostlý les. "Na hlavní cestu jsme si to vynesli a rozřezali a když jsme byli hotovi, jen vyjeti, tu se octlo v té pasece světlo a než jsme si vše trochu promysleli, již bylo u nás. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili, že je to světlo samotné a beze člověka. Sestra se třásla po celém těle a držela se mě jako klíště. Já v tom zmatku uchopil trakař a jel, ale špatně, sestra mně překážela a pak jsem jel po levé straně při Šachetském polesí a milé světlo šlo s námi po straně pravé čečinské. Konec lesa u Sv. Vojtěcha světlo se obrátilo zpátky k Divišce a my s bázní šťastně dojeli a došli domů."

Opět záhadné světlo - a vidí ho jen jeden svědek

Můj otec a strýc Jan, to nevím, jestli šli a neb s něčím jeli v noci do lesa. Když přišli kus po silnici ku sv. Jánu, tu oba spatřili světlo na Oužlabách, dnes se tam říká na Strhách. Byla tam louka a samé mladé jabloně, které v noci nesvítí, jako některé staré stromy. Když šli zpátky k domovu, jeden z nich, nevím však který, povídá : "To světlo na těch Oužlabách je tam ještě." Druhý odpovídá : "Já ho ale nevidím." "Což ho nevidíš, vždyť je stále na tom místě, jak bylo dříve." "Vždyť umíš také střílet, dívej se po tomto topůrku u sekery a musíš ho okamžitě vidět." Všechny pokusy selhaly. Zde vidíme, v jaké míře dovede a může nadpřirozeno zasáhnouti.

Mně samotnému pisateli tohoto díla se přihodila věc nadmíru záhadná: Byli jsme se strýcem Janem na Nohavicích, jsou to louky u Sechutic. Bylo to v adventě, tak k půli prosince. Já viděl, že jde někdo od Sklepnikojc kříže k nám do Hadačky, ale neřekl jsem nic, protože bázeň jsem neměl, ale v momentu strýc povídá "Koukej, támhle u Zeleného kříže je nějaký světlo." Já mu odpověděl : "To jsem už viděl, to jde někdo z Kralovic k nám." "Hloupostě, koukej, kde už je." A skutečně světlo již bylo u Zeleného kříže, pak se pustilo kousek po cestě k Sechuticům a odbočilo doprava k nám, až na 200 kroků a zůstalo pár minut stát. Jeho velikost se nám zdála 50 cm výšky a 20 - 30 cm šíře. Uznal jsem, býti sám a jíti přímo na člověka v tuto půlnoční dobu, že přinejmenším by se musel člověk (..). Pak šlo zase zpátky na cestu, po cestě k Sechuticům asi 100 kroků, ale teď, než by se napočítalo pět, už bylo u ovčína, pak letělo přes louku a zahradu u dvora. Topoly t.č. byly v plné výšce a zdravé a bylo je vidět jako ve dne. Ovocné stromy na té zahradě, to bylo všechno jako pohádka za noci osvětlené. Naposledy to světlo zalétlo za tu pec u dvora a bylo po všem. Jest záhodno podotknouti, že byl velký podmrak, západní střední vítr a měsíc jen slabě svítil, jelikož to světlo letělo po i proti větru, pak tedy není pravdou, jak nevěrci tvrdí, že jsou to výpary z močálu.

Funící světlo

Bylo asi na počátku r. 1897, ku konci zimního období, ale beze sněhu. Po večerní táčce u nás se nás asi pět sebralo a šli jsme k lesní pasece. Některý sobě uřízl kus na potřebu, ale většinou to bylo na palivo, poněvadž palivo bylo vzácné a peněz nikdy dost. Jak se zatáčí silnice odtady ku trojanskému nádraží, tam jsme si to dříví vybírali. Při tom jsme spatřili nějaké dva muže, neobyčejně vysoké, jak jdou po cestě mezi lesem a polma k nám. Když došli blíže, viděli jsme, že to jsou dvě a nesly na nůších svázané seno ze šufny poblíže lesovny. Oni se k tomu za pár dní doznaly a tím to bylo prozatím odbyto.

Uplynuly asi čtyři desetiletí a já ohazoval zaseté pole nade vsí směrem ku sv. Vojtěchu (k Čečinám). Syn mezitím vláčel po mašině. Bylo překrásné podzimní odpoledne. Pojednou spatříme, jak ode vsi ke mně pomalu kráčí s hůlkou v ruce B. A. V tom se již zdravíme a já jí dal různé otázky: "Tak teta, kolik už je vám těch velkých pátků?" "Osmdesát čtyři." a opět já: "Máte dobrou paměť?" "Mám". A já opět dal otázku : "Když jsme byli tenkrát v tej pasece na dříví, jak to přišlo, že vy tenkrát s tím senem jste si tolik zbytečně do kola zacházely?" Ona odpověděla: "Chlapče zlatej, my dřív chodily rovnou cestou okolo rybníka, ale naskytla se nám tam jednou věc, na kterou nemohu zapomenout. Ještě jsme měly kousek cesty k rybníku, když jsme spatřily, jak nějaké velké světlo jde proti nám. Pokud možno jsme couvaly do lesa a v tom již se vše osvětlilo, jako ve dne a my jsme viděly to velké světlo a při tom to funělo a hekalo, ani bejk by to víc nedokázal."

Tak jsem se tehdy dozvěděl velké tajemství a už mně nebylo více záhadou, proč ony ženštiny se bližší cesty stranily. Toto sepisuji dnes 3.2.1953 a jsem stár 71 a půl roku a té stařeně je 87 let za 5 týdnů.

Paní R. F. z Hadačky ženského pohlaví, též nikdo nevymluvil, že se v Oborském rybníku zdržuje malý mládenec se zeleným kloboukem v ruce, kterýž měl být pro lidi kolem jdoucím nebezpečným, t.zv. "hastrman" říkali předkové. Ba i podnes některý bázlivec v noční době nerad se tudy ubírá.

Ohnivý rarášek

Můj otec jel jednou ve žních od Zeleného kříže domů a bylo to před západem slunce. Tu, z čista jasna spatřil raráška. Byl dlouhý jako koště, z ocasu mu vyšlehávaly jiskry a hlava byla čistě kočičí. Nedaleko pracoval strýc Fencl a otec na něj zavolal : "Strejdo, koukejte, letí rarášek!" Jakmile otec toto vykřikl, bylo vidět jen ohnivý pruh a pak vůbec nic.

Uhranuté krávy

Když já, asi tak začal chodit do školy, přijel otec od hnoje domů, bylo to v zimě a jezdil saňma, potah byl kravský. Sotva vjel na dvůr, jako bych to ještě dnes slyšel, matka vyběhla ze světnice a hlasitě povídá: "Ježíš, Mariá, copak je to tady za bábu?" Ale babizna už se držela za klanici u saní a to jí postačilo k jejímu podlému počínání. V páru dnech krávy začaly dojit špatné mléko, též sražené a když se dala taková smetana do bečky a vrtělo se hodinu, tři, nebo celý den, bylo to pořád bez chuti a k nepotřebě. A tak se musel otec vydat na cestu do Gortnu (Krty). Byla to ves za Libynou, ku slouhovi (pastýři). Ten byl známým odpomocníkem a dle jeho návěstí se musel koupit u řezníka měchýř za lichou cenu, doma pak do něho dávali třikrát denně po třech lžicích mléka a po tři dny, čili devatero dojení a pak to muselo jit do peci, ale tuto proceduru jsem zapomněl, co s tím bylo v té peci. Rodiče pak dostali opar do úst, že pár dní museli jen polévky, ale jen s bolestí používat. Ale odpomoc se uskutečnila. Strýc Anton, zakladatel této kroniky, ten byl u toho pastýře v Gortnu vícekrát ohledně tohoto a dokonce jednou strýci pravil: "Já vám tu osobu ukážu v zrcadle ve škopu s vodou". Ale strýc nechtěl, řekl pouze, že ji dobře zná, vždyť sousedé leckdy viděli, kam to ohnivé koště v noci zalétává.

Když se lidé loučívali s tímto slouhou, vždycky jim důrazně připomenul: "Jděte odkud chcete, tato osoba vám vždy půjde naproti a promluvíte-li s ní jediné slovo, vše bude zkaženo, co jsme dnes podnikli."

Čarovnou noc při střelbě na zajíce zažil zdejší občan J.K. v ty dny před Havelským posvícením. Vyšel na zaječí vytahovačku do úvozu u kříže k Šachtám. Úvozem šel ani ne sto kroků a spatřil zajíce, an sedí příčně na osení v rozhoru. Tůze se nezdržoval a vypálil na něho, zajíc se posadil vedle rozhoru a on vystřelil ihned ránu druhou. Ale zajíc opět si sedl zase na původní místo. Tenkrát byly flinty ládovačky. Vyndal prach a broky a nasadil i kapsle a bác, padla rána třetí a zase se postavil zajíc vedle rozhoru. Ihned pálil čtvrtou ránu a ušák sjel zas do rozhonu. Další střelivo už neměl. Běžel domů a nabil. Přišel na téže místo a střelil po témže zajíci ránu pátou a již na víc nečekal a pomyslil si: "Vždyť už musíš bejt samej brok." Přišel k němu na pět kroků a milý zajíc utíká na cestu ku Stradiné a v těch páru krokách v cestě se jemu úplně ztratil. V tom začaly plaské hodiny odbíjet půlnoc. Jeho pojala hrůza, zběsile utíkal domů a po několik roků nebylo jej s puškou v noci, ba ani za bílého dne vidět choditi. Čepici, kterou na útěku ztratil, pro tu došel ráno a na těch pěti ranách našel pouze rozdrcenou zem 23 kroků od stanoviště, ale chloupek zaječí nespatřil.

Doslov :

Až já budu v hrobě hníti a Ty laskavý čtenáři toto budeš čísti, nemysli si, že jsem to psal jako pověrčivý člověk atp. Co by mně prospělo, kdybych nepravdu zde uváděl. Kdybych měl sepsati vše, co si pamatuji, to by toho bylo mnoho. Ale sepisuji jen to, co vím, že se určitě přihodilo. Počátkem dvacátého století, toto vše rychle zanikalo.

Jedno je však jisté, že existuje na naši zeměkouli v duchovní říši dobro a současně i zlo.

Dokončeno dne 7.února L.P.1953 Václav Král, kronikář

Mezititulky - red.