|
Myslel si o sobě, že je silný a
odolný chlap. Potom ale přišly chvíle, kdy se nadlouho totálně zhroutil.
Bylo mi mi třiapadesát a před
půlrokem mi v nedožitých pětaosmdesáti zemřela maminka. Jednoho rána se ve své
garsonce neprobudila.
„Pavle, jsem u maminky,
rychle přijeď!" zavolala mi sestra. Když jsem dorazil, byla v matčině bytě
sestra, její manžel i moje žena. „Pavlíčku," obejmula mě sestra,
„mamka nám umřela..."
PLÁČ A HYSTERIE
Co se dělo dál, vím z vyprávění
- já nad sebou ztratil kontrolu. Vybavuju si, že jsem zaúpěl, podlomila se mi
kolena a složil jsem se na zem. Potom jsem se prý svíjel v zoufalém, srdceryvném
pláči a nebyl jsem k uklidnění. Můj stav byl tak vážný, že zavolali doktora,
který mi dal uklidňující injekci. Švagr s mou ženou mě odvlekli do auta a pak
vynesli domů. „On se z toho do druhého dne vyspí," řekl jim prý doktor.
Ale já se z ničeho nevyspal.
Tři týdny jsem skoro nejedl, s nikým jsem se nebavil a co chvíli mě zachvacoval
hysterický pláč. Nechodil jsem mezi lidi, vyrážel jsem jen za město do polí a
nazdařbůh chodil sem a tam. Do práce jsem nemohl.
„Píšu vám neschopenku a tady
máte adresu psychiatra," řekl mi obvodní lékař. Ale psychiatr ani jím
předepsané léky mi nepomohly.
„Vzmuž se, to jsi chlap?"
ztratila po měsíci nervy moje žena. Skončilo to hádkou a mým dalším zhroucením.
Byl jsem mimo, rodina kolem mě chodila po špičkách. No, a aby toho nebylo málo,
do stavů blízkých šílenství mě přiváděl maminčin mobil. Já ho po její smrti
vypnul a uložil do šuplíku. Jenže během následujícího měsíce mi asi pětkrát
krátce cinkl můj mobil, a když jsem se podíval, kdo mě prozvání, vytřeštěně jsem
koukal na displej, kde stálo: MAMKA. Tak jsem měl matku celá léta uloženou ve
svém mobilu. Ale, probůh, jak by mohla volat, když je po smrti?!
ZVLÁŠTNÍ POMOC
Od pohřbu, kterého jsem se
nebyl schopen zúčastnit, uteklo pět týdnů, a můj stav se nelepšil. Deprese,
prášky, hysterický pláč... Tak se to střídalo. Až přišla moje žena s poslední
nadějí: „Pavle, ve vesnici asi půlhodinku odtud bydlí nějaká paní, je to
zdravotní sestra, která má léčitelské schopnosti. Co kdybychom za ní jeli?"
Bylo mi to jedno, a tak mě tam
objednala. S pláčem jsem té paní vylíčil krásný vztah s maminkou a nynější pocit
prázdnoty. Senzibilka reagovala rázně: „Tohle silné pouto musíme přetnout!
Jinak by vás matka pořád tahala k sobě!" Chvíli si se mnou povídala a pak
přišlo to hlavní. Postavila se mi za záda a rukama dělala nad mou hlavou nějaké
pohyby. Nevím, zda to trvalo pět, sedm nebo deset minut: „Tak, už vám určitě
bude lip."
Když mě viděla manželka, která
čekala v autě, jen vydechla: „Pavle, vypadáš lip!" Měla pravdu. Během
krátké návštěvy se ze mě stal zase normami člověk. Večer jsem byl schopen se
dívat na televizi, druhý den jsem snědl nedělní oběd.
RŮŽE l ÚSMĚV
Odpoledne jsem se pak - vůbec
poprvé! — vydal k maminčinu hrobu. Když jsem jí tam pokládal rudou růži, hlavou
mi běžely krásné vzpomínky. Měl jsem sice mokré oči, ale taky jsem se trochu
usmíval. A mámin mobil? Mám ho na památku, ale jsem si jistý, že už nezazvoní.
|