Jeskyně jsou i
místem narození bohů a hrdinů a místa pobytu věštkyň.
Jsou to místa, kde člověk navazuje kontakt se silami a
mocnostmi zemských hlubin, které se prodírají ke světlu.
Tam, kde jeskyně nebyly, hloubily se chrámy do skály.
V křesťanské ikonografii se betlémský chlév
vykresluje jako skalní jeskyně a Ježíš byl pochován
ve skalním hrobě, odkud vstal z mrtvých a byl vynesen
světlem ven.
Podle
tradice východní církve dostal Jan evangelista svou
mohutnou vizi o konci světa v jeskyni na ostrově Patmos.
Platón v podobenství o jeskyni (zde jde o symbol našeho
hmotného světa, v němž je duše "zavřená")
říká, že člověk v jeskyni může poznat jen stíny,
tedy jen odraz vyšší a pravé reality.
U Indiánů
souvisí jeskyně s trpaslíky, bohem deště, úrodností.
Úrodnost se spojuje se symbolem jeskyně jako ženské dělohy.
V lidových
pověstech jsou jeskyně jako příbytky skřítků, duchů
hor a draků strážících poklady.
Traduje
se i legenda o vojsku spícím v kopci Blaníku (ale i v
jiných zemích) čekajícím na zmrtvýchvstání ve chvíli
posledního boje mezi dobrem a zlem.
Uzavřený
prostor symbolizuje i očistec. Dnešní poutník, který
probdí noc v kapli představující očistec, popisuje zážitek
z hrozivého místa, kde se střetávají dva světy. V
architektonické symbolice "nika" (pravoúhlý
nebo okrouhlý výklenek ve zdi) často nahrazuje jeskyni
začleněnou do vesmírných souvislostí. Platí to pro
niku v mešitách tak i pro apsidu křesťanského
kostela.
V
hlubinné psychologii se cesta přes nebezpečí temné
jeskyně vysvětluje jako výraz hledání smyslu života
v hlubinách podvědomých vrstev. Nebo jde o ústup do
vytouženého života před narozením, touhu po nových
poznatcích a sestup do hloubek své osobnosti. Je to zřeknutí
se pozemského žití ve prospěch nenarozeného vyššího
života. V jeskyni neexistuje čas. Je to prostor pro
iniciace znovuzrození na vyšších rovinách bytí. (blíže
viz : Biedermann, H.: Lexikón symbolov, Obzor,
Bratislava, 1992)
V knize
Porfyrios: "Jeskyně nymf" (Per Agrum, Olomouc,
1993) píše autor o jeskyních jako symbolech ne pouze
smyslného (tedy ovšem stvořeného) světa, nýbrž chápali
jeskyně též jako symbol veškerých neviditelných sil,
jelikož jsou tmavé, právě tak jako i podstata sil je
skryta.
Stanislav
Grof ve svých knihách (Grof, S.: Dobrodružství
objevování. Gemma, Praha, 1992 aj.) o hlubinné
psychologii píše o významu způsobu průchodu porodními
cestami ke světlu (je to jako průchod podzemní chodbou
ven) pro celý život jedince.
Interiéry
gotických a barokních chrámů napodobují přírodní
krasové jeskyně pravěkých loveckých kmenů, v nichž
byly konány kultovní obřady dávných kmenových šamanů
- náčelníků. To pochopil i španělský architekt
Antoni Gaudi, jehož moderní projekty chrámů v době
evropské secese zvenčí připomínají přírodní skály
a uvnitř přírodní pravěké jeskyně. (podle : Horák,
A.: O Slovanech úplně jinak. Lípa, Vizovice 1991)
Podle
publikace Fr. Paneše "Jaká tajemství skrývají
kapličky a boží muka" (Včelka, Plzeň, 1996)
jsou kapličky v krajině postaveny nejen na památku nějaké
události, ale i jako informační systém ukazující,
kudy vedou podzemní chodby a dále, kde jsou do nich
vstupy. To může být zakódováno v půdorysu kapličky
i v ozdobení na podstavci či křížku. Některé slouží
jako větrací průduchy, jiné složí přímo jako
vchody do podzemí. Podle něj tak chodby tvořily zvláštní
únikový systém pro případ války či nebezpečí - z
klášterů, významných sídel apod.
Různé
pověsti se zmiňují o chodbách, spojujících i velmi
vzdálená místa (i desítky km). V jistém latinském
traktátu je i zmínka o podzemním spojení Baltského
moře s mořem Jaderským.
Těmto
informacím dnes věří jen málokdo. Chodby, pokud byly
známy, byly využívány jako kryty a skladiště. Díky
tomu víme alespoň o pár úsecích podzemních prostorů,
které dosud zbyly. Systém rozsáhlejšího labyrintu je
dosud historiky nepřijatelný, přestože to nikdo nedokázal
objektivně vědecky a prakticky vyvrátit.
Co nám
brání přesvědčit se o pravosti nebo nepravdivosti všech
zkazek? Nejsou lidé, nejsou peníze, není čas, není
proč? Opravdu?
|