Podivné příběhy - Muž z obrazu

Před pěti lety jsem vyrazila se svojí nejlepší kamarádkou Bětkou na čtrnáct dní do Itálie. Učily jsme se třetím rokem italštinu, a tak nás napadlo, že je nejvyšší čas vyzkoušet si nabyté jazykové znalosti v praxi. Ubytovaly jsme se v jednom přímořském letovisku a většinu času trávily na pláži.

Sladké nicnedělání nás však celkem brzo přestalo bavit. „Co si vypůjčit auto a vyrazit na výlety po okolí?" navrhla Bětka. Nadšeně jsem souhlasila.

Pár dní nato nás kroky, nebo spíše kola vypůjčeného fiatu, zavedly do starobylého rybářského městečka, které svojí krásou připomínalo pohádkovou kulisu. Prohlédly jsme si náměstí i nedaleký kostel, ale kouzelné město se nám ještě opustit nechtělo. Rozhodly jsme se tedy pro důkladnější průzkum.

ULICE BEZ LIDÍ

Sešly jsme z turistických tras a vydaly se do starých, opuštěných a křivolakých ulic. Znenadání jsme se dostaly do skutečně velmi úzké uličky, která se stáčela doprava, takže na její konec nešlo dohlédnout. Měla jsem pocit, jako bychom se ocitly v jiném čase.

Ze všeho okolo dýchala dávná staletí. Nepotkaly jsme tu auto, kolo, ale ani žádnou kavárnu, kterých bylo v sousedních uličkách dvanáct do tuctu. Kromě toho, nikde ani živáčka. Starodávná atmosféra nás natolik zaujala, že jsme přestaly dávat pozor na cestu a samozřejmě se ztratily.

KUDY NAZPĚT?

Asi po půlhodině bloudění jsme zahlédly nějakého muže. Zavolaly jsme na něj, zda nám může poradit, jak se dostaneme zpět na náměstí. Neznámý nás zaslechl a vydal se směrem k nám.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme jej spatřily zblízka! Jeho oblečení bylo opravdu nevšední, jako z historického filmu. „Možná nějaký herec," pošeptala jsem Bětce. Muž pokynul hlavou, abychom ho následovaly. Beze slova nás zavedl k místu, kudy jsme do starobylé uličky vešly, a pokynutím paže nám ukázal směr. Dál nás již nedoprovázel, otočil se a bez rozloučení odešel.

„Asi místní magor," podotkla kamarádka. „Třeba je takhle oblečený kvůli turistům," namítla jsem. „To je fuk. Hlavně že nás vyvedl, odtud už trefíme," dodala.

Den před naším odjezdem z Itálie jsme navštívily Florencii a zašly do galerie. Čekalo nás obrovské překvapení. Na jednom z obrazů byl vymalován onen záhadný zachránce, šlo dokonce o šlechtice! Jenže obraz byl několik set let starý...

Možná byla naše fantazie tehdy příliš bujná, třeba se muž stylizoval do podoby dávno zemřelého předka, nebo se skutečně jednalo o zaměstnance turistického centra, který měl svým kostýmem pouze dotvářet atmosféru toho úchvatného městečka. Nicméně představa, že jsme cestovaly časem a posunuly se o několik století dozadu, ať to zní jakkoliv bláznivě, se mi stejně zamlouvá nejvíc. No, posuďte sami - není to docela romantické?