Nerozlučné duše
 

Když nám zemřela babička, její věrný jezevčík se málem utrápil steskem. Jenomže pak se stal zázrak.

Když bylo naší babičce pětasedmdesát, domluvili jsme se, že už nemůže dál bydlet sama ve svém domku a přestěhuje se do našeho velkého bytu. Uvolnili jsme jí hezký slunný pokoj, kam se nastěhoval i její věrný jezevčík Ludva.

Byla to věru sehraná dvojice, která bez sebe neudělala ani krok. Ludva babičku velice miloval, ať šla kamkoliv, všude ji doprovázel. Poklidně sedával u ní na klíně a taky ji na slovo poslouchal, rozuměl snad všemu, co řekla. Leccos dokonce vytušil ještě o chvilku dřív, než mu to babička stihla povědět.

Třeba přinášení brýlí, to byla Ludvíčkova doména. Stačilo, aby babička sáhla po knížce nebo vzala do ruky časopis, a jezevčík horlivě - a nesmírně hrdě! - přinášel v tlamičce dioptrické brýle. Podobných kousků uměl malý pejsek opravdu hodně.

Babička u nás spokojeně bydlela tři roky. Potom se ale její zdravotní stav nezadržitelně zhoršoval a loni v létě, po krátké hospitalizaci v nemocnici, tiše a v klidu zemřela.

Lékaři nás na její blížící se smrt postupně připravovali, a tak jsme babiččin odchod přijali sice s velkým pohnutím, ale nebyl pro nás žádným překvapením. Kdo se ale s novým a velmi smutným stavem věcí nemohl vyrovnat, byl osiřelý Ludva. Ať jsme se já, moje sestra i naši rodiče snažili sebevíc, nedařilo se nám zkroušeného pejska nikterak rozveselit. „Ludvo, Ludánku, vem si míček! Chceš kostičku? Nebo bys radši piškotek?"

Kdepak, absolutně nic nepomáhalo, jezevčík letargicky posedával u prahu babiččina prázdného pokoje a s dojemně toužebnýma očima čekal, jestli se neotevřou dveře a nevyjde z nich jeho milovaná panička. Dost zajímavé ale bylo, že když mu někdo z nás otevřel dveře, do prázdného pokoje nechtěl ani za nic vstoupit — pokaždé zůstal jako přibitý před prahem a vyhasínajícíma očima hleděl na pohodlné křeslo, ve kterém s babičkou tak rád odpočíval. Strašně nás to trápilo, ale všechny pokusy, jak apatického pejska zabavit, se minuly účinkem.

Po měsíci byl chudák malý Ludvík kost a kůže. Skoro nejedl, pil minimálně a ven vycházel jen proto, aby se vyvenčil. Pak hned zase běžel zpět, co kdyby se v pokoji objevila jeho panička. Pohublého pejska rychle opouštěly síly a my se víc a víc báli, že se možná usouží steskem...

Jenomže potom se stalo něco zcela neuvěřitelného! Dodnes přesně nevíme, co si o tom vlastně máme myslet. Jednou v noci jsme zaslechli, že velmi zesláblý Ludvíček v předsíni vzrušeně škrábe na dveře babiččina pokoje. Nevíme jak, ale než jsme vstali, abychom ho došli okřiknout, dostal se dovnitř prázdné místnosti, načež se odtamtud ozvalo krátké a dychtivé kňučení a pak radostné zaštěkání.

Ludva je v babiččině pokoji?! To se děje něco nenormálního, pomysleli jsme si. A radostný psí štěkot nás zmátl ještě víc. Vyskákali jsme z postelí a vzápětí stáli s vytřeštěnýma očima mezi dveřmi babiččina pokoje. Pohled, který se nám naskytl, byl šokující, ovšem šok to byl nadmíru příjemný.

Náš Ludvíček seděl na křesle, spokojeně vrtěl ocáskem a v tlamičce držel babiččiny dioptrické brýle! Bůh suď, kde je vzal, protože my jsme všechny věci patřící naší babičce uklidili do skříně nebo vyhodili. No, a její brýle jsme v pečlivě vysmýčené místnosti skutečně nikde nenašli.

„Dala mu je babička, musela tady teď být," zašeptal náš jindy bodrý tatínek tichým, zastřeným hlasem. Maminka chtěla taky něco říct, ale slova se jí zadrhla ve staženém hrdle. A my se sestrou se raději nesnažily promluvit vůbec. Všichni čtyři jsme měli slzy v očích - a tak jediný, kdo se v té chvíli vesele usmíval, byl náš milý jezevčík Ludva.

A naštěstí mu to už zůstalo! Od té podivné noci máme doma zase dobře naloženého, veselého a přítulného pejska. Ludva se chová jako za starých dobrých Časů - s jednou roztomilou výjimkou. Jezevčík teď na procházkách nedá ani ránu bez starých, už poněkud ohlodaných brýlí. Nosí si je v tlamičce všude s sebou a asi jen on a babička vědí, že jsou díky tomu pořád spolu.