|
Je to jen bujná dětská fantazie
nebo nějaká hra? Anebo má malá Míša pravdu, když říká, že se jmenuje Stázka?
Michalka je zádumčivá holčička,
která se zavírá ve svém pokojíčku a něco si mumlá. Když jsem se jí zprvu ptala,
s kým si to povídá, pokaždé opakovala: „Přeci s bráškou. Copak to nevíš?"
Dost mě to znepokojovalo, protože žádného bratra neměla, ale všichni mě
přesvědčovali, zeje to jenom dětská hra a že moje roztomilá dcerka coby
jedináček určitě jen touží po sourozenci.
Občas jsem jí vysvětlovala, že
v pokoji s ní nikdo není, ale ona pak pokaždé hystericky vyváděla a křičela, že
nejsem její mamka a nemám ji ráda. Na manželovu radu jsem ji tedy nechala
předstírat, že s námi v bytě žije i imaginární bratr Péťa.
Míša mě děsila i tvrzením, že
se jmenuje Stázka. Mockrát jsem jí marně vysvětlovala, že je Michala. Také měla
šílený strach z výšek, stačilo, aby se ocitla někde u okna — třeba jen v prvním
patře. Ještě horší bylo, když za mnou přišla a prosila, že chce jet za maminkou.
„Vždyť tvoje maminka jsem
já," hlesla jsem udiveně, načež se moje dceruška zavřela ve svém pokoji, kde
usedavě plakala. Mezi vzlyky bylo slyšet, jak celá zoufalá volá maminku.
Bylo mi jasné, že s ní není
něco v pořádku, tak jsem ji zavedla k dětskému psychologovi. I jemu vyprávěla,
že se jmenuje Stázka, má mladšího bratříčka a její maminka na ni čeká v
chaloupce u lesa. Na otázku, kdo jsem tedy já, odpověděla, že hodná teta - a
chytla se mě za ruku.
Psycholog mi poté oznámil, že
dcera jeví známky schizofrenie, a poradil nám psychiatra, ke kterému jsme měli
zajít. Ovšem dřív, než jsme to stihli, se stalo něco, co nás přesvědčilo, že
dcera asi žádné bludy nepovídá.
Při výletě do přírody jsme se
procházeli lesem, když Míša zahlédla starou kamennou rozhlednu - a okamžitě
dostala další ze svých záchvatů strachu! Když jsme ji utišili, že nikam lézt
nebudeme, začala se poplašeně rozhlížet a vykřikovala, že tady bydlí maminka.
Najednou se rozběhla po pěšině a nedala se zastavit, dokud nedoběhla k
osamocenému domku.
„Tady je maminka, tady!"
volala a bouchala na dveře stavení, z něhož vyšla nějaká žena. Dcera na ni
zklamaně koukala a ptala se, kde je maminka. Vysvětlila jsem té paní, jaké máme
s Michalkou potíže, a ona nás pustila dovnitř, aby se naše malá mohla ujistit,
že tam nikdo další není. Dcera vběhla dovnitř a šmejdila po domě, ve kterém
kupodivu znala snad každý kout. Vůbec jsme tomu nerozuměli, vždyť tady nikdy
nebyla!
Teprve pak si majitelka domu
vzpomněla, že když tuhle starou chalupu kupovala, tradovalo se, že se v ní kdysi
dávno stalo neštěstí. „Brala jsem to tehdy jako nějakou smyšlenou povídačku.
Prý tu před mnoha lety bydlela rodina se dvěma dětmi. Jenže potom to děvčátko
spadlo z nedaleké rozhledny a zabilo se."
Zamrazilo mě! Manžela jsem
přemluvila, abychom se ihned rozjeli na zdejší obecní úřad. Do rukou se mi tam
dostala snad sto let stará kronika, kterou jsem si tam na několik dní vypůjčila.
Listovala jsem v ní dlouho a velmi pozorně, až jsem se dočetla o tragicky
zemřelé holčičce Stázce, jejím bratru Petříkovi i jejich mamince. No, a došlo
mi, že naše dcera si vlastně nevymýšlí, jenom se stále vrací do svého minulého
života...
Doufám, že až bude Michalka
starší, tak se mi povede jí to celé nějak rozumně vysvětlit.
|